AUDI KLUB

Neznámý Lincoln

Jaké bylo tajemství Lincolnova úspěšného jednání s lidmi? Studoval jsem Život Abrahama Lincolna po deset let a plná tři léta jsem strávil psaním a upravováním knihy Neznámý Lincoln [Lincoln the Unknown). Prozkoumal jsem Lincolnovu osobnost i jeho rodinný život tak podrobně, jak jen bylo možné. Zaměřil jsem se zejména na způsob jeho jednání s lidmi.

Když byl mladý, velmi rád kritizoval lidi, a když žil v Pigeon Creek Valley v Indianě, psal o nich dokonce
posměšné dopisy a básně. Aby je někdo našel, pohazoval je po venkovských cestách. Jeden takový dopis vzbudil hněv trvající až do smrti. A ještě když si otevřel advokátní kancelář v Springfieldu, útočil na své odpůrce veřejně v novinách. Až se mu to jednou nevyplatilo.

Jednou na podzim roku 1842 zesměšnil domýšlivého a svárlivého politika, jakéhosi Jamesa Shieldse, který byl irského původu. Zkarikoval ho v nepodepsaném dopise, který uveřejnil Springfield Journal.
Celé město se bavilo. Shields, nedůtklivý a pyšný, soptil. Dopátral se, kdo ten dopis psal, skočil na koně, pustil se k Lincolnovi a vyzval ho na souboj. Lincolnovi se do souboje nechtělo, ale nemohl se mu vyhnout se ctí. Mohl si vybrat zbraň. Protože měl velmi dlouhé paže, vybral si jezdecký palaš a cvičil se v šermu u jednoho absolventa
vojenské akademie. Ve stanovený den se setkal s protivníkem na písečném břehu Mississippi, připraven bojovat na život a na smrt, ale v poslední chvíli se do toho vložili sekundanti a souboj překazili.

To byla v Lincolnově životě nejhorší příhoda.

Byla to lekce k nezaplacení, jak se má chovat k lidem. Nikdy již nenapsal urážlivý dopis, nikdy již nikoho nezesměšnil. A téměř již ani nikoho nekritizoval.

Ve válce Severu proti Jihu vystřídal Lincoln v čele potomacké armády několik generálů, ale jeden po druhém - McClellan, Pope, Bumside, Hooker, Meade - se dopouštěli osudných chyb. Půl národa zle odsuzovalo tyto neschopné generály, ale Lincoln „bez nenávisti k nikomu a s láskou ke všem" byl pokojný.

Rád říkal: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni."

A když paní Lincolnova nebo jiní špatně mluvili o lidech v Jižních státech, říkal Lincoln: „Nekritizujte je, jsou takoví, jací bychom byli my sami za těchto okolností."
A přece sotva kdo měl tolik příležitostí kritizovat, jako právě Lincoln.

Jeden příklad:
V prvních třech červencových dnech roku 1863 byla bitva u Gettysburgu. V noci na 4. červenec začal Lee ustupovat k jihozápadu, zatímco kraj tonul v lijáku. Když dospěl s poraženou armádou k Potomacu, našel před sebou rozvodněnou řeku, přes kterou se nedalo přejít, a v zádech ho tísnila vítězná armáda Unie. Byl v pasti.
Nemohl uniknout. Lincoln to věděl. Byla to skvělá, nebem seslaná příležitost zajmout Leeovu armádu, a tak rázem skončit válku. Pln naděje nařídil Lincoln Meadovi, aby nesvolával válečnou radu, ale bez prodlení napadl Leea. Telegrafoval mu to a ještě k němu poslal zvláštního posla s příkazem, aby nemeškal a jednal.
A co učinil generál Meade? Pravý opak toho, co mu bylo přikázáno. Svolal válečnou radu, váhal, otálel, vymlouval se telefonicky na vše možné. Odmítl zaútočit na Leea. Nakonec voda opadla a Lee unikl se svým vojskem přes Potomac.

Lincoln zuřil. „Co to znamená?" - křičel před svým synem Robertem. „Velký Bože! Co to znamená? Máme je na dosah, jen ruce
natáhnout. Ale armáda se nehnula, ať jsem mluvil nebo dělal, co chtěl. Za těch okolností by byl porazil Leea snad každý generál. Sám bych mu byl napráskal, kdybych tam byl býval." Hrozně rozčarován, sedl Lincoln a napsal Meadeovi dopis. Věz-
te, že v té době byl už Lincoln náramně rozvážný a zdrženlivý. Proto tento dopis z roku 1863 znamená nejpřísnější pokárání.

Milý generále!
Myslím, že nechápete, jak ohromné je to neštěstí, že Lee unikl.
Byl nám na dosah a kdybychom mu byli zavřeli cestu, bylo by to
spolu s našimi posledními úspěchy vedlo ke konci války. Takto se
válka potáhne do nekonečna. Jestliže jste nezaútočil na Leea bez
rizika minulé pondělí, jak byste mohl útočit nyní jižně od řeky,
když můžete vzít jen málo vojska, ne víc než dvě třetiny armády,
kterou jste měl tehdy? Bylo by nerozumné očekávat něco tako-
vého. Já také neočekávám, že můžete nyní mnoho dokázat.
Skvělá příležitost minula a já jsem tím neskonale zarmoucen.

Co myslíte, že učinil Meade po přečtení dopisu?
Nic, protože ten dopis vůbec neviděl. Byl nalezen v Lincolnově korespondenci po jeho smrti.

Myslím si - a je to pouhý dohad - že když Lincoln ten dopis napsal, podíval se z okna a řekl si: „Minutku. Neměl bych se asi ukvapovat. Pěkně se mi to sedí v klidu Bílého domu a přikazuje se Meadovi útočit, kdybych však byl býval u Getlysburgu a viděl tolik krve jako Meade v minulém týdnu, kdyby mi zaléhaly uši nářkem a křikem raněných a umírajících, možná, že by se mi ani tolik útočit nechtělo. Kdybych měl bojácnou Meadovu povahu, snad bych udělal totéž co on.

Buď jak buď, už se stalo.

Pošlu-li tento dopis, udělá mi to dobře, ale Meade se bude chtít ospravedlnit. Bude proti mně zaujat. Dostane zlost, přestane se hodit za velitele a možná, že i z vojska vystoupí."

A tak Lincoln, jak jsem řekl, dopis odložil, protože ho trpká zkušenost naučila, že ostrá kritika a výtky jsou zpravidla hloupost.

Theodore Roosevelt přiznal, že když jako prezident byl postaven před nějaký zamotaný problém, opřel se o opěradlo svého křesla, zadíval se na velký obraz Lincolna, který visel nad jeho psacím stolem v Bílém domě a položil si otázku: „Co by učinil Lincoln na mém místě? Jak by řešil ten problém on?"
Až budete v pokušení někoho „setřít", vzpomeňte si na Lincolna a řekněte si: „Jak by tu věc řešil Lincoln?"

Mark Twain občas ztrácel dobrou náladu a psal dopisy, až se papír červenal. Například jednou psal člověku, který jej rozhněval: „Věc, která se pro vás nejvíce hodí, je svolení k vlastnímu pohřbu. Stačí, abyste mluvil - a dostanete je." Při jiné příležitosti psal vydavateli 0 pokusech korektora vylepšit jeho gramatiku a interpunkci. Přikázal: „Tiskněte přesně podle mé předlohy a dbejte, aby si korektor ponechal své návrhy ve svém zmateném a upadajícím mozku."
Po napsání těchto štiplavých dopisů se Markovi vždy ulevilo.
Zbavoval se tak vnitřního přetlaku. Dopisy však nenadělaly žádnou skutečnou škodu, protože Markova žena je tajně vyřazovala z pošty.
Nebyly nikdy odeslány.
Jistě znáte někoho, koho byste rádi napravili, aby byl dokonalejší.
To je jistě dobře a jsem pro. Ale proč nezačít u sebe? Již z pouhého sobectví je užitečnější zdokonalovat sám sebe než jiné a je to také méně nebezpečné.

„Nestěžujte si na sníh na sousedově střeše," pravil Konfucius, „máte-li špinavý práh."

Když jsem byl ještě nezkušený mladík a chtěl jsem lidem imponovat, napsal jsem pošetilý dopis Richardu Hardingovi Davisovi, spisovateli, který tehdy zářil na americkém literárním nebi. Chystal jsem článek o spisovatelích a žádal jsem Davise, aby mi něco sdělil o své pracovní metodě. Několik týdnů předtím jsem dostal od kohosi dopis, kde byla na konci poznámka: „Diktováno, ale nečteno." To na mne udělalo dojem. Domníval jsem se, že pisatel je důležitý a velmi
zaměstnaný. Já jsem sice neměl napilno, ale chtěl jsem udělat na Davise dojem a tak jsem svůj stručný dopis rovněž uzavřel slovy: „Diktováno, ale nečteno." Davise ani nenapadlo odpoveaet. Prostě mi dopis vrátil a dole připsal: „Vaši nevychovanost předčí jen vaše nevychovanost." Ano, chybil jsem a zasloužil si pokárání. Ale měl jsem všechny běžné lidské vlastnosti, a proto mě to dopálilo. Měl jsem takovou zlost, že když jsem o deset let později četl, že Richard Harding Davis zemřel, myslil jsem jen na to - stydím se to přiznat - jak se mne tehdy dotkl.

Chceme-li v někom vzbudit nenávist až za hrob, pak stačí trochu kousavé kritiky, ať je oprávněná či nikoli.
Při jednání s lidmi mějte na paměti, že před sebou máme právě jen lidi, tedy tvory, kteří ne vždycky logicky usuzují, kteří jsou náladoví, marniví, plni předsudků.

Ostrá kritika byla také příčinou, že citlivý Thomas Hardy, jeden z nejlepších spisovatelů, kteří kdy zdobili anglickou literaturu, odložil navždy pero. Kritika také dohnala k sebevraždě anglického básníka Thomase Chattertona.

Znalci okolností smrti Karla Čapka by také mohli povídat.

Benjamin Franklin, který v mládí neoplýval právě taktem, dosáhl v jednání s lidmi takové dokonalosti, že byl vybrán za amerického vyslance ve Francii. A tajemství jeho úspěchu? „Nepromluvím o nikom špatně," řekl, „a na každém hledám jen to dobré."
Kritizovat, odsuzovat a žalovat, to dovede každý hlupák - a většina hlupáků to také dělá.
Chápat lidi a odpouštět jim, k tomu je zapotřebí mít pevný charakter a schopnost se ovládat.

„Velký člověk projevuje svou velikost tím," pravil Thomas Carlyle, „jak jedná s nepatrnými lidmi."

Asi nejlepší "nelinerární" kniha, kterou jsem zatím četl