AUDI KLUB

Je zkrátka příliš lákavé projíždět se v tmavém nablýskaném Jeepu Cherokee, namísto levné felicie či ojetého golfu. Cena onoho "příliš lákavého" je však v dlouhodobém měřítku až nepředstavitelně vysoká. Podívejme se na skutečnou cenu onoho "příliš lákavého" trošku detailněji, v následujícím příběhu Viktorie a Honzy.

Honza začal podnikat v nákupu a prodeji použitých počítačů. Poptávka po tom co dělal byla zpočátku až překvapivě dobrá, nejen že se tou prací uživil, ale dokázal vydělat každý měsíc i nějakých 10-20 tisícovek nad plán. Pár měsíců je takto hromadil a dokázal se těšit pohledem na ně, zvlášť když suma měsíc po měsíci rostla. Netrvalo dlouho a peníze jej začaly pozvolna pálit v kapse, o to víc, když zjistil, že v místním auto salonu Hondy právě představují zbrusu nový model terénní CRV čtyrkolky. Během týdne znal barevné možnosti a možný termín dodání auta, znal minimální leasingovou akontaci na svůj vysněný stupeň výbavy vozu, a v hlavě se každý den přesvědčoval argumenty, že to auto vlastně skutečně potřebuje. Na konci měsíce přidal k našetřené sumě peněz co zbývalo do dvou set tisíc, které po něm auto salon požadoval coby akontaci leasingu. Honzův tep se zdvojnásobil pokaždé, když se chodil do autosalonu dívat na vystavený předváděcí model, který bude za dva týdny vlastnit. Na auto bratru přes 800 tisíc by asi stěží kdy dokázal našetřit, ale leasingová společnost mu nabídla stravitelné řešeni: 200 tisíc na ruku a čtyři roky splácet měsíčně po 20.000 - ale to je přece Honza schopen utáhnout - už skoro rok takovéhle peníze produkuje a byznys vypadá pořád dobře. Den "D" je tu a Honza slavnostně nasedá do svého černého trucku. Nazítří musí odeslat svou první 20.000 splátku; při pohledu do splátkového kalendáře na dalších 47 čekajících dvacetitisícovek ho lehce zamrazí v zádech, avšak jakmile nasedne do svého černého, novotou vonícího CRV, vše je zapomenuto; zvlášť když cítí všechny ty obdivné pohledy kolemjdoucích (bezpochyby se dívají právě na něj!).

Uběhne rychlá zima, Honza ani neví jak. Jeho CRV už není tak nablýskané, pár škrábanců na dveřích a nárazníku už z jeho vytoužené káry dělá normální auto jako každé další; už se nikdo neohlíží a neplýtvá pochvalou, když ho někde zaparkuje. Obdiv kolemjdoucích nyní patří zbrusu nové terénní Toyotě, jejichž pár prvních kusů již jezdí po městě, zatraceně dobře si jich všiml i Honza - a nejen to. Čím dál častěji ho přepadává lítost, že nepočkal a nedal přednost právě této Toyotě - za lepší cenu a s lepší výbavou. Kdyby si nyní mohl vybrat, rozhodně by sáhl po Toyotě a ještě by ušetřil. Pokaždé, když jede ve svém CRV a s nějakou Toyotou se potká, přepadne ho lehká frustrace. Dost těžší frustraci Honza řeší každého prvního v měsíci, kdy má opět odeslat dalších 20.000 leasingové společnosti. Byznys mu totiž začíná jít hůře než před rokem, zvedli mu nájem, zákazníků chodí o co míň, o to víc problémovějších, a ve městě si navíc otevřela filiálku jedna z hlavních počítačových firem, a ve velkém rozjeli i obchod s použitou technikou. Honza má měsíc od měsíce větší a větší těžkosti shromáždit nových 20 tisíc, a to na něj stále zírá ještě 40 dalších budoucích splátek.

Za další tři roky již Honza své CRV nenávidí; to mimochodem ztratilo svůj lesk a punc exklusivity před velmi dávnou dobou. Honzův počítačový byznys, který musel vloni na jaře definitivně zavřít ho v posledních dvou letech nejenže nedokázal uživit, ale nakonec nestačil ani vyprodukovat peníze potřebné na splátky jeho auta. Honza už rok a půl chodí do zaměstnání do oné velké počítačové firmy, která mu před lety začala lézt do zelí, a má se co otáčet, aby si vydělal pouze a právě na měsíční splátku; nebýt rodičů, kteří jej živí a u kterých může bydlet, už dávno by splácení vzdal a auto by propadlo zpět leasingové firmě. Již dvakrát se to málem stalo a Honza stěží musel dohánět zameškané splátky - po "výstražné" návštěvě lidí z leasingové agentury, zajímající se o doklady a klíčky od "jejich" vozu. Honza má nyní v kalendáři červeně zvýrazněno posledních pět datumů, kdy ještě bude muset "nějak" vykouzlit 20.000 na splátky. Už teď má spočítáno, že za pět měsíců, dokáže-li je splatit, vydal leasingové společnosti celkem 1,160.000 korun, a původní cenu auta o dobrých 350 tisíc přeplatil na úrocích a pojištění. A to nepočítá veškeré ty nekřesťansky drahé servisní hodiny mechaniků a značkové náhradní díly, které do jeho kdysi vysněného modelu padly.

Honza ví, že za pět měsíců, dokáže-li auto konečně splatit, ho žádné vítězství nečeká; před rodiči se cítí zahanben - ví, že by potřeboval začít bydlet sám a starat se sám o sebe; ale všechno, co na něj za necelý půlrok bude čekat, je oškrábané CRV na dost sjetých gumách a s divně hlučícím motorem. Navíc silně znehodnocené zbrusu novou generací modelu, která se právě objevila v reklamách a inzerátech. Ví, že pokud bude potřebovat hotové peníze a nebude si moci dovolit na ně čekat (a to bude přesně jeho případ), bude schopen toto auto prodat za nějakých 350 tisíc, najde-li někoho dostatečně hloupého. Tudíž, když si sesumíruje svou poslední čtyřletou finanční eskapádu a nebude příliš vzpomínat na všechny ty nervy a nepříjemnosti, bude hledět na jeho investici téměř 1,200.000, která se mu otočila do současného auta v hodnotě možná 350 tisíc, a možná nižší; auta, které už nemůže ani vidět. To je faktická cena onoho Honzova "příliš lákavého", co se před 4 roky zdálo neodolatelným.

Jen o pár let starší Viktorie z téhož města též zatím bydlí se svými rodiči a její sen je do budoucna se odstěhovat do vlastního domu. Pracuje v manažerské pozici, která jí produkuje srovnatelný příjem s Honzou v jeho podnikatelských začátcích. I ona měla krátce poté, co nastoupila do zaměstnáni, k mání nějaké úspory srovnatelné s Honzovými, avšak nekoupila si za ně neodolatelné, nablýskané, novotou vonící auto. Namísto toho si bratru za 100.000 korun pořídila prostorný ojetý Ford Escort, a se zbytkem svých úspor - necelými $3,000 si založila svůj obchodní akciový účet u velké brokerské firmy. Jelikož za své auto zaplatila hotově, nečekaly jí žádné letité měsíční splátky. Přesto dokázala měsíčně vyšetřit téměř 15.000 které, namísto aby jim dala sbohem a poslala nějaké finanční firmě, každý měsíc vložila na svůj obchodní účet. Vlastnila svůj konzervativní investiční plán, na základě kterého pravidelně přikupovala do svého portfolia další akcie pečlivě vybraných společností. které vykazovaly solidní roční zhodnocení okolo 30%.

O čtyři roky později, v momentě, kdy Honza s úlevou i obrovskými výčitkami svědomí odesílal svou poslední leasingovou splátku za CRV, hodnota Viktoriina portfolia se právě zdvojnásobila na téměř $50,000. Též k tomu stále vlastnila svůj Escort. který ji sloužil stále spolehlivě. Viktorie si nedělala hlavu ze šrámů na karosérii ani z ošuntělého polstrování; nikdy totiž ani na okamžik nepovažovala své auto za investici, nýbrž vždy jen za dopravní prostředek. Za 4 roky tak Viktorie vybírala z alternativ zda pokračovat ve své konzervativní, přesto v jejích očích úspěšné cestě akciové investorky stejným tempem a zůstat ještě nějaký čas u rodičů, anebo zda část svých zhodnocených prostředků použit k záloze na pořízení si svého vlastního bydlení. Honza, ten nebylo nic dál, než na začátku - nepočítáme-li jednu trpkou zkušenost. Poučí-li se z ní, ovšem.

Honza se stal jednoduše otrokem svých splátek, kdežto Viktorie použila ty samé peníze způsobem, aby pracovaly pro ni. Peníze umí být naším báječným přítelem, dokážeme-li je poslat do práce. Jsou schopny nám vyprodukovat další peníze, aniž bychom my pro to museli hnout prstem. Vložíte-li je pasivně do banky na nějaký úročený vklad, ročně se Vám rozrostou o pár procent navíc. Vložíte-li je však do akcií rozumně zvolených společností, začnou se Vám rozmnožovat tempem výrazně vyšším. Spousta chytrých hlav si již všimla, že akcie většiny společností se historicky co několik let zdvojnásobují, znovu a znovu. Došlo jim, že stanou-li se trpělivými dlouhodobými investory, budou mít dobrou šanci na zmultinásobení svých původních vkladů. Naučili se brát investování vážně, ne jako pouhou "hru na burze". Uvědomili si, že investování je pro ně minimálně stejně důležité, jako jejich vlastní současné zaměstnání či kariéra, neobchodují-li ovšem přímo pro obživu již nyní.

Osobně mám několik profesionálních idolů. Pravděpodobně největší z nich, Warren Buffett, již dlouhá léta zdaleka nejbohatší akciový a komoditní investor na světě, se na vrchol nedostal žádným zázračnějším způsobem než střádáním jednoho dolaru k druhému, a poté za vše nakupoval akcie rozumně vybraných společností. Začal tuším coby dítě roznášet noviny, a odtud pocházely jeho úplně první investiční peníze. Úzkostlivě střádal dolar k dolaru, a již od svého mladistvého věku chápal budoucí hodnotu peněz. I později, když již platil za bohatého investora neměnil nic ze svých postojů. Nový $400 televizor, který viděl ve výloze obchodu, pro něj ve skutečnosti nebyl $400 investici. Vždy přemýšlel způsobem, jakou že bude mít těchto $400 hodnotu za 10 či 20 let, kdyby je investoval do akcií, místo než by je nyní utratil za televizor. Tento druh přístup jej, jak sám tvrdí, často podržel od vyhazování peněz za spousty věcí, které ve skutečnosti nepotřeboval.

VĚTŠINA lidí mívá zvyky chudých. Jedním z takových je sáhnout do svých úspor, kdykoli se jim nedostává na jejich běžné výdaje. Moje máma kterou jsem miloval a nestihl jí to říct, takto žila celý svůj život. Pravda, nedokážu si představit, do čeho by v komunistickém státě investovala, naštěstí tuto největší, rudou hrozbu už dnes nemusíme řešit. Každý z nás se můžeme naučit to, co se učí bohatí: úspory se investují, aby tvořily další zisk, nepoužívají se na placení účtů. To nám žádný zisk nepřináší.