AUDI KLUB

Úryvek z Oddělené skutečnosti:

„To, co jste mi dnes odpoledne říkal o ovládané pošetilosti, mě velice vyvedlo z míry. Nejsem s to pochopit, co jste měl na mysli.“

„Tomu samozřejmě nemůžeš rozumět. Pokoušíš se o tom přemýšlet a to, co jsem říkal, ti nehraje s tím, co si myslíš.“

„Snažím se o tom přemýšlet, protože to je jediný způsob, jakým já osobně můžu něčemu rozumět. Chcete například říct, done Juane, že když se někdo naučí vidět, všechno na celém světě se stane bezcenným?“

„Neřekl jsem bezcenným, ale nedůležitým. Všechno je stejně důležité, a proto je to nedůležité. Tak například, vůbec není možné, abych řekl, že moje činy jsou důležitější než tvoje nebo že jedna věc je podstatnější než druhá. Všechny věci jsou si rovny, a tím, že jsou si rovny, jsou také nedůležité.“

Zeptal jsem se, zda tím chce vyjádřit, že to, čemu říká „vidění“, je „lepší způsob“ než se jen „na věci dívat“. Odpověděl, že oči člověka mohou zastat oboje, že však jedno není lepší než to druhé, ale že podle jeho názoru je zbytečná škoda, když si oči cvičíme jenom na dívání.

„Tak například, abychom se mohli smát, musíme se dívat očima, protože jenom když se na věci díváme, můžeme zachytit onu směšnou stránku světa. Naproti tomu však, když naše oči vidí, všechno si je tak rovno, že směšného už není nic.“

„Chcete říct, done Juane, že ten, kdo vidí, se nikdy nemůže smát?“

Chvilku mlčel. „Možná, že někteří lidé, oddaní poznání, se nikdy nesmějou, ale já žádného takového neznám. Ti, o kterých vím, že vidí a také se dívají, ti se také smějou.“

„A může ten, kdo je oddán poznání, také plakat?“

„Asi jo. Naše oči se dívají, a tak se můžeme smát nebo plakat nebo se radovat. Můžeme být smutní i veselí. Já osobně jsem nerad smutný, a tak kdykoliv jsem svědkem něčeho, co by mě normálně rozesmutnilo, prostě si posunu oči a vidím místo toho, abych se na to jen koukal. Ale když potkám něco legračního, tak se dívám a směju se tomu.“

„Ale done Juane, to je pak váš smích skutečný a ne ovládaná pošetilost.“

Don Juan se na mne na chvíli zadíval. „Povídám si s tebou, protože je mi to k smíchu. Připomínáš mi tak trochu pouštní krysy, co mají huňaté ocasy. Dají se chytit, protože strkají ocas do děr, když se snaží jiné krysy zastrašit, aby jim pak ukradly žrádlo. Ty se taky necháš chytit na svoje otázky. Dávej si pozor! Ty krysy si někdy ukousnou ocas, aby se osvobodily.“

Smál jsem se jeho srovnání, protože mi připadlo legrační. Don Juan mi jednou ukázal malé hlodavce s chundelatými ocásky, kteří vypadali jako tlusté veverky. Představa, jak si jedna z těch baculatých krys hryže vlastní ocásek, byla smutná, a přitom morbidně legrační.

„Můj smích, stejně jako všechno, co dělám, je skutečné,“ řekl don Juan, „ale současně je to také ovládaná pošetilost, protože můj smích je zbytečný, nic nemění. Ale já se přesto směju.“

„Ale done Juane, já tomu rozumím tak, že váš smích není zbytečný, protože vám dává radost.“

„Ne, já jsem šťastný, protože jsem si zvolil dívat se na to, z čeho mám radost, a moje oči si pak všímají směšné stránky věcí a já se tomu směju. Tohle už jsem ti říkal nesčetněkrát. Člověk si vždycky musí svou cestu vybrat srdcem, aby si vedl, jak nejlíp umí, možná také proto, aby se mohl pořád smát.“

Jeho slova jsem si vyložil v tom smyslu, že pláč je míň než smích, nebo přinejmenším je to něco, co nás oslabuje. Ale don Juan mě ujišťoval, že v tom není vůbec žádný vnitřní rozdíl, že obojí není nijak zvlášť důležité. Avšak on prý dává přednost smíchu, protože při smíchu se cítí na těle lépe než při pláči.

V tomto bodě jsem uvažoval, že tam, kde dáváme něčemu přednost, není žádná rovnost, jestliže se totiž don Juan raději směje než pláče, je smích skutečně důležitější. Don Juan však tvrdohlavě trval na tom, že dává-li on něčemu přednost, nemusí to ještě znamenat, že si obě možnosti nejsou rovny. A já jsem trval na tom, že náš spor by se logicky dal vztáhnout i na to, že má-li být všechno rovnocenné, proč bychom si nevolili také smrt.

„Mnozí lidé oddaní poznání si ji volí,“ řekl don Juan. „Jednoho dne prostě zmizí. Lidé si pak třeba myslí, že byli přepadeni a zabiti kvůli svým činům. Ale oni si zvolili smrt, protože jim na tom nezáleží. Naproti tomu já volím život a smích, ne proto, že by na tom nějak záleželo, ale proto, protože je to přirozený sklon mojí povahy. Říkám, že si volím, a můžu to říct, protože vidím, ale není to tak, že bych si zvolil život, to moje vůle mě nutí žít dál navzdory všemu, co třeba uvidím. Ale ty mi teď nerozumíš, protože jsi zvyklý myslet tak, jak se díváš, myslet tak, jak myslíš.“

Jeho slova mě velice zmátla. Požádal jsem ho, aby mi vysvětlil, co tím chce říct.

Opakoval mi stejnou myšlenku několikrát, jako by si dával na čas, aby ji mohl vyjádřit všelijakými výrazy, a potom mi vysvětlil to hlavní, že „myšlením“ míní stálou představu, kterou si děláme na všechno, co je na světě, a že „vidění“ tento návyk rozptýlí, a že dokud se nenaučím „vidět“, nemůžu skutečně porozumět tomu, co chce říct.

„Ale done Juane, jestliže na ničem nezáleží, proč by mělo záležet na tom, jestli se naučím vidět?“

„Jednou jsem ti říkal, že náš lidský úděl je učit se, ať je to dobré nebo špatné. Já jsem se naučil vidět a říkám ti, že na ničem doopravdy nezáleží, a teď je řada na tobě. Jednoho dne možná uvidíš a poznáš, jestli na něčem záleží nebo ne. Mně nezáleží na ničem, ale tobě bude možná zas záležet na všem. Měl bys už vědět, že člověk oddaný poznání žije tím, že jedná, a ne tím, že o svých činech jen přemýšlí, ani tím, že přemýšlí o tom, co si bude myslet, až přestane jednat. Člověk oddaný poznání si svou cestu vybírá srdcem a pak po ní jde. Potom se dívá, raduje se a směje se, a potom vidí a ví. Ví, že život stejně skončí příliš brzo, ví, že tak jako všichni ostatní nikam nejde, a protože vidí, ví, že nic není důležitější nebo méně důležité. Jinými slovy, ten, kdo je oddaný poznání, nemá pocty ani hodnosti, nemá rodinu ani jméno ani vlast, má jenom život, který žije, a za těchto okolností jediné pouto, které ho váže k jeho bližním, je právě ovládaná pošetilost. A tak se ten, kdo je oddaný poznání, snaží ze všech sil, potí se a supí, a když se na něj podíváš, vypadá docela obyčejně, až na to, že ovládá pošetilost svého života. Protože ničemu nepřikládá větší důležitost, může si ten, kdo je oddaný poznání, volit jakýkoliv čin, a jedná pak tak, jako by mu na něm záleželo. Díky své ovládané pošetilosti může říct, že mu záleží na tom, co dělá, a jedná tak, jako by tomu tak bylo, ale přesto ví, že je mu to jedno. Takže když splní, co má, ustupuje v míru, bez ohledu na to, zda jednal dobře či špatně, zda mu všechno vyšlo nebo ne, protože tohle ho vůbec nezajímá.

A naopak, člověk oddaný poznání si může vybrat, že bude naprosto nečinný, že nikdy nebude jednat a že se bude chovat, jako by mu záleželo na netečnosti. A bude mít zase naprostou pravdu, protože i to bude jeho ovládaná pošetilost.“

V tomto bodě jsem se zapletl do velmi komplikované snahy donu Juanovi vysvětlit, že mě zajímá, co by mohlo člověka oddaného poznání motivovat, že bude jednat některým konkrétním způsobem přesto, že ví, že na ničem nezáleží.

Don Juan se tlumeně zasmál a pak odpověděl. „Ty přemýšlíš o tom, co děláš. Musíš proto věřit, že tvoje činy jsou tak důležité, jak si myslíš, ale ve skutečnosti nic z toho, co člověk dělá, není důležité. Nic! Ale zeptal ses mě, jestliže opravdu na ničem nezáleží, jak potom můžu dál žít? Bylo by jednodušší zemřít, tohleto říkáš a tomuhle věříš, protože o životě přemýšlíš, tak jako teď přemýšlíš o tom, jaké je asi vidění. Chtěl jsi, abych ti to popsal, abys o tom mohl začít přemýšlet tak, jak to děláš se vším. Ale vidění není věc přemýšlení, takže ti nemůžu říct, jaké to je vidět. Ted zase chceš, abych ti popsal svoje důvody pro ovládanou pošetilost, a já ti k tomu můžu říct jen tolik, že ovládaná pošetilost se velice podobá vidění, protože se o ní nedá přemýšlet.“

Zívl. Lehl si na záda a protáhl si paže a nohy. V kostech mu zapraskalo. „Byl jsi příliš dlouho pryč. A příliš přemýšlíš.“