AUDI KLUB

Ismail Hossein-zade: Fed před porotou dějin

Kladnou roli hrál jen pod kontrolou veřejné moci

Pozítří se Fed dožívá už 102 let. Limonádu, na níž svou „image“ staví, bere na vidle Ismail Hossein-zade, emeritní profesor Drake University. Kromě fakt, které osvícenější publikum zná, nabízí i citáty, co je možná překvapí.

Na oficiálním webu Fedu stojí, že „plní veřejné poslání nezávislého subjektu v rámci vlády“ a „není majetkem soukromé instituce, generující zisk“. Kolosálním mýtem je i to. Servítky si nebral už Louis MacFadden, předseda výboru Kongresu pro měnovou a bankovní agendu ve 30. letech minulého století. „Jsou lidé, kteří si myslí, že Federální rezervní banky jsou institucí vlády Spojených států,“ napsal tehdy. Ve skutečnosti jsou to „privátní monopoly, které lid těchto Spojených států vysávají pro vlastní zisk i profit svých zahraničních klientů“. Parta „zahraničních i tuzemských spekulantů a švindlířů“. „Bohatých a predátorských věřitelů.“

Byly i doby, kdy na tu bavlnku nedosáhli. Z duše se protivila i řadě amerických prezidentů. Takto to viděl už Thomas Jefferson, třetí z nich v pořadí: „Soukromá centrální banka je institucí, která se zásadám a formě naší ústavy příčí absolutně…Pokud americký lid připustí, aby emisi jeho měny ovládaly soukromé banky,…banky a korporace, které vyrostou, zbaví lidi veškerého majetku dřív, než se v zemi, dobyté jejich otci, proberou jejich potomci jako bezdomovci.“

Prezident Andrew Jackson „Bank of the United States roku 1836 zrušil a zdůvodnil to tím, že měla na chod národního hospodářství nepřiměřený a nezdravý vliv“. Embargo na privatizaci centrální banky trvalo až do 23. prosince 1913. Měnová politika se řídila ústavní klauzulí, že „razit peníze a regulovat jejich hodnotu“ přísluší výlučně Kongresu. Všechny pokusy o návrat před rok 1836 vetoval i prezident William Taft (1909 – 1913).

Tlaku ustoupil až Woodrow Wilson. Zákonem o federálních rezervách, jemuž bude zítra rovných 102 let. Legalizoval „centralizaci moci amerických bank v soukromě vlastněném subjektu, který má pod kontrolou úrokové sazby, nabídku peněz, tvorbu úvěrových zdrojů i inflaci“ – a „různými cestami tak rozhoduje i o míře nezaměstnanosti“.

Už tři roky nato toho hořce litoval sám Wilson. „Jsem ten nejnešťastnější člověk,“ prohlásil tehdy. „Já totiž svou vlastní zemi bezděčně zruinoval. Velký průmyslový národ ovládají věřitelé. Náš úvěrový systém se koncentroval. Vzestup naší země, a tím i naše veškeré kroky jsou v rukou pár lidí. Stáváme se jednou z nejhůř fungujících vlád téměř kompletní kontrolou a nadvládou v celém civilizovaném světě. Ne už vládou svobodného názoru, ne už vládou většinového přesvědčení a volby, nýbrž vládou mínění a nátlaku malé dominantní skupiny.“

Následky byly ničivé. Vedly k zásadním korekcím. Hutně je shrnula profesorka Ellen Brownová. Šéfuje Institutu veřejného bankovnictví. Napsala řadu kultovních titulů ( ). V nedávné stati Jak je Fed s to ekonomiku stabilizovat a proč to nedělá to formuluje následovně: Reálným „smyslem nezávislosti centrální banky je, že je zajatcem zájmů Wall Street, zájmů velkobank. Na politicích je možná nezávislá, že by však byla nezávislým arbitrem, to však neznamená. Za Velké deprese a po ní se Fed řídil instrukcemi Kongresu. Po celá 40. léta nezávislý prakticky ani nebyl. Řídily ho Bílý dům a státní pokladna – za nejúspěšnější dekády amerických hospodářských dějin.“

Mantra „deregulace“ vrátila Fed do kolejí, z nichž vstávaly vlasy už americkým prezidentům z předminulého století. „Fakt, že komerční banky a jiní finanční zprostředkovatelé jsou klíčovým zdrojem finanční nestability, lze vyvrátit je sotva,“ píše emeritní profesor. „Stejně jako všeobecně známou skutečnost, že mocné finanční zájmy jsou, díky svému ekonomickému i politickému vlivu, vládní regulaci s to rozvrátit, a finanční nestabilitu a ekonomické turbulence tak periodicky reprodukují.“

„Naproti tomu banky ve veřejném sektoru jsou vkladatelům s to bezpečí jejich depozit zajistit mnohem lépe, stejně jako přispět k nasměrování úspor do úvěrů alokovaných tak, že se investují produktivně a se sociálními přínosy.“

Na totéž upozorňoval už německý ekonom Rudolf Hilferding. V proslulém spisu Finanční kapitál z roku 1910 psal: „Plně rozvinutý úvěrový systém je svého druhu antitezí kapitalismu a představuje organizaci a kontrolu, která se anarchii staví na odpor. Je zdrojem socialismu, adaptoval se však vůči kapitalistické společnosti; je to falešná odrůda socialismu, uzpůsobená potřebám kapitalismu. Peníze jiných lidí zespolečenšťuje ke prospěchu hrstky.“

„Má-li se proto opakujícím se krizím finančních trhů učinit přítrž“ – uzavírá profesor Drake University - „vyžaduje to podřídit destabilizující finanční zprostředkovatele veřejnému vlastnictví a kontrole. Jen jen logické, že peníze lidí a jejich úspory či ekonomický výnos by měla řídit veřejná, a nikoli privátní moc.“

Ismail Hossein-zade je i autorem řady pozoruhodných knižních titulů. Jsou to například Beznaděj: Barack Obama a politika iluzí (Hopeless: Barack Obama and the Politics of Illusion), Politická ekonomie militarismu Spojených států (The Political Economy of the U.S. Militarism), Sovětský nekapitalistický vývoj: případ Násirova Egypta (The Soviet Non-capitalist Development: The Case of Nasser´s Egypt) či Jiná interpretace finanční krize, než podle mainstreamu (Beyond Mainstream Explanations of the Financial Crisis).




ZAKLAD emericke hegemonie, hospodarstvi a kolonialsmu je PODVOD A LEZ