AUDI KLUB

audiklub.cz
Zaregistrujte se nebo se Přihlašte do systému

Členové eurozony jsou vázáni dodržovat maximální rozpočtový schodek do 3% HDP a veřejný schodek musí být do 60%, nebo být snižován. V roce 2003 překračovalo limit Německo se schodkem 3,8 % a Francie se 4,1 % HDP. Dohoda je taková, že země, která opakovaně pravidlo neplní, je nejprve vyzvána Evropskou komisí k nápravě (zvýšení daní nebo snížení výdajů) a když náprava nepřichází, mohou nastoupit sankce.

Když Francie a Německo nedodržovaly limit tři roky za sebou, nechala Komise Radu ministrů 26. listopadu 2003 hlasovat o zavedení sankcí, ale hříšníci se spojili a uvalení sankcí zablokovali. Komise tvrdila, že tímto hlasováním byl Pakt stability porušen a dala věc k Evropskému soudnímu dvoru. Ten sice 13. července 2004 rozhodnutí Rady nevyhlásit sankce zrušil, ale současně nevyhověl Komisi, aby se o věci muselo znovu jednat. Vlk se nažral, ale koza zůstala celá: Ministři sice hlasovali proti sankcím neoprávněně, ale sankce vyhlášeny nebudou.

Mít s někým něco dohromady je vždy problematické. Mít s jinými zeměmi společně euro znamená, že případné znehodnocení měny způsobené nezodpovědnými vládami dopadne i na občany zemí, které budou hospodařit bez deficitu. Když není dohoda dodržována, hrozí, že i země, které původně chtěly hospodařit bez nadměrných deficitů, sklouznou k deficitnímu hospodaření, aby na ostatní nedoplácely. Matematická teorie dodržování pravidel („teorie her“) ukazuje, že když opakovaně dochází k nedodržování paktu, je výsledkem neoptimální rovnováha – tj. stav, kdy nikdo kýžené pravidlo nedodržuje. Kdyby všichni dodržovali pravidla, bylo by to celkově lepší, ale pro každého účastníka je lepší pravidla také nedodržovat, když je druhý nedodržuje. Lze proto s matematickou jistotou předpokládat, že – pokud nezačnou být pravidla vymáhatelná nebo dodržována velkými hráči, kteří by šli příkladem – bude eurozóna sklouzávat ke stále větším deficitům.

Smlouva o fungování Evropské unie ve znění schváleném tzv. Lisabonskou smlouvou zakazuje Evropské unii sanovat jednotlivé členské státy. Explicitně je ve smlouvě stanoveno i to, že jednotlivé členské země neodpovídají za dluhy ostatních členských států.

Když bylo v únoru 2010 jasné, že Řecko nedokáže splácet své staré dluhy, začaly se množit spekulace, zda přeci jen nebude Evropská unie zneužita k pomoci Řecku. „To absolutně nepřipadá v úvahu,“ prohlásila ve veřejnoprávní televizi ARD německá kancléřka Angela Merkelová 28. února 2010. „Evropa má smlouvu, která znemožňuje, aby se z našich peněz zachraňovaly země, které se dostanou do potíží.“

Navzdory tomu, co je psáno ve smlouvách, rozhodla Rada ministrů financí Evropské unie 10. května 2010, že zřídí tzv. European Stabilisation Mechanism určený na pomoc krachujícím státům eurozóny. (Prohlášení Rady ministrů financí EU z 10. května 2010) Ten se bude skládat ze tří zdrojů: 1) 250 miliard eur se poskytne prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu. Do něj se zavázaly za tímto účelem vložit peníze všechny členské státy Evropské unie. 2) 440 miliard eur bude poskytnuto v rámci dohody členských států eurozóny mimo rámec EU. Státy se zavázaly poskytnout garance a vytvořily instituci zvanou European Financial Stability Facility. 3) 60 miliard eur bude poskytnuto z prostředků EU skrze vytvoření tzv. Evropského mechanismu finanční stabilizace.

Lze se tedy důvodně domnívat, že Evropská unie překročila vlastní pravomoci. Ilustruje to i výrok francouzské ministryně hospodářství Christine Lagardeové (nynější šéfky MMF citovaný reportéry deníku Wall Street Journal: „Porušili jsme všechna pravidla, protože jsme se chtěli dohodnout na společném postupu a zachránit eurozónu. Smlouva hovořila jednoznačně. Žádné sanování států.“

Země Schengenu zavedly pro celou oblast společnou vízovou politiku a dohodly se na zavedení účinných kontrol na svých vnějších hranicích. Občané všech zemí schengenského prostoru mohou svobodně cestovat v rámci celého schengenského prostoru a překračovat vnitřní hranice na kterémkoliv místě na tzv. „zelené hranici“ bez zdržování a formalit. Totéž platí i pro cizince mající tzv. schengenské vízum opravňující ke vstupu do jedné ze zemí Schengenu – toto vízum jim tedy umožňuje cestovat i do všech ostatních zemí schengenského prostoru.

Německá vláda přestala vracet syrské žadatele o azyl na první místo jejich pobytu v Evropské unii, na což má nárok podle dublinské úmluvy. Prakticky to znamená, že uprchlíci nemuseli žádat o azyl převážně v Itálii a Řecku. Vzhledem k tomu, že tyto země již nejsou schopny se vyrovnat s počtem přicházejících lidí, Němci souhlasili s tím, že přijmou všechny předchozí.

V rámci schengenského prostoru se budou moci pohybovat, jak chtějí.