AUDI KLUB

Jedná se o výtažek z článku Doc. PhDr. Franiška Stellnera Ph.D.

Historický rámec:
Již za Petra Velikého se říkalo, že se sice v Rusku otevřelo okno do Evropy, ale prošla jím jen hlava. Aneb Ruská šlechta sice přijala zvyky západních monarchií, ale v rámci rolnictva docházelo k nevolnictví srovnatelné pouze s otrokářstvím. Tento naprosto neutěšení stav pokračoval i za vlády slavné Kateřiny Veliké.
Byla to právě ona, které se rozhodla tento neutěšený stav změnit (mnozí historici to dodnes pokládají za reklamní kampaň), celkem nepřekvapivě, ovšem svým postupem situaci nevolníků ještě zhoršila. Ale právě díky její zdánlivé aktivitě v tomto směru, se nám zachovaly záznamy o tom, jak to tenkrát na venkově chodilo.
Ke zrušení nevolnictví došlo po Krymské válce, kdy drtivá prohra na vlastním území ukázala Ruské elitě, že bez reforem nelze ostatním zemím konkurovat.
Roku 1861 došlo na rozkaz Alexandra II k velmi obezřetné reformě, která v zásadě vyšla vstříc statkářům, kteří se za velkorysé vyrovnání smířili s tím, že dosavadní svět pánů a mužiků zanikne.
Rolníci si však svobody neužili, protože než stačili splatit dluhy a naučit se svobodně podnikat, přišli bolševici. Následná Stalinistická kolektivizace představovala pro jednotlivé rolníky apokalyptickou katastrofu.
.....

Největším problémem a obrovskou brzdou v Rusku zůstávalo až do konce 19. století nevolnictví. Většinu obyvatelstva tvořili takzvaní "mužici". Byli majetkem připoutáni k půdě a naprosto bezmocní, neboť si nesměli stěžovat, museli platit daně a konat vojenskou službu.

Tento stav zřetelně odlišoval Rusko od západní Evropy, kde se od 14. století nesvoboda postupně rušila, robota nahrazovala peněžní rentou a zemědělec nebyl fyzicky vázám k půdě. V carské říši se prosadil opačný postup a v 17. století bylo znevolnění završeno zákazem svobodného pohybu rolníků a jejich připoutání k půdě.
Krutá byla i příroda: "Půda držela rolníka ve svém sevření, občas ho obdarovávala, občas mu své dary upírala, nicméně vždy zůstávala záhadná a vrtošivá."
Zemědělci také lpěli na neracionálních metodách obdělávání. Přestože se snažili vyhnout dřině, používali zastaralé nástroje a ke všem novinkám se stavěli odmítavě. Nelze se proto divit, že většinou nedokázali vyprodukovat dostatek, natož pak nadbytek a museli se zadlužovat. Většina z nich živořila ve velké nouzi či dokonce hladověla. Jeden ze znalců ruských dějin trefně uvedl: "Neexistují důkazy o tom, že by ruský rolník miloval půdu; tento cit lze nelézt hlavně ve fantazií šlechtických romantiků, kteří své statky navštěvovali jen v létě."
Tvrdé životní podmínky se pak odráželi i v necitlivém přístupu vůči vlastní rodině. Mužici jednali podle přísloví: "Udeř svou ženu topůrkem od sekyry a podívej se jestli dýchá. Pokud ano, pak to jen hraje a potřebuje přidat."

"Smrad z nohou zahání mouchy"
Zatímco statkáři žili na zámcích či v městských palácích, poddaní se museli spokojit s nízkými dřevěnými domky. Přes zastřešenou verandu se vcházelo do jediné místnosti - velké sednice, kterou spisovatel a kritik samoděržaví A. N. Radiščev popsal ve svém díle Cesta z Petrohradu do Moskvy.:"Čtyři stěny, stejně jako celý strop do půl zakoptěné sazemi. Podlaha rozprýskaná nejméně na coul vysoko zanesená špínou; pec bez komína, ale nejlepší ochrana před mrazem, a kouř kterého je každé ráno v zimě v létě plná chýše. Okénka, a v ních napjatá měchuřina, která i v poledne propouští soumračné šero. Hrnce dva nebo tři (šťastná chýše, když v jednom z nich je každý den chudá zelná polévka!), dřevěná číška a místo talířů misky. Stůl přitesaný sekyrou, který se před svátky čistí škrabadlem. Koryto na krmení prasat nebo telat, neboť jedí i spí s nimi pohromadě a dýchají vzduch, ve kterém hořící louč vypadá jako v mlze nebo pod závojem. Naštěstí je tu kadečka s kvasem, chutnajícím jako ocet, a na dovře je lázeň, ve které - jestliže se zrovna domácí lidé nepaří - spává dobytek. Halena z hrubého plátna, obuv daná přírodou a onučky s láptějemi, když se jde ven. Hle, v jaké vážnosti je, po pravdě řečeno, zdroj všeho bohatství, síly a velikosti státu (...) pán domu (...) měl z titulu funkce nejlepší místo na spaní - což bylo nahoře na peci (...) ostatní členové rodiny spali na hliněné podlaze. Svléknout se by je ve snu nenapadlo, ale když v pokoji nebyla moc velká zima, muži si před ulehnutím sundali válenky. Měli pořekadlo: že smrad z nohou vyhání mouchy"
Hygienické podmínky, ve kterých rodiny žily, byly skutečně děsivé. Členové domácnosti jedli ze společné mísy, spali v jedné místnosti často dohromady s dobytkem a potřebu vykonávali pod širým nebem. Rolníci si také plivali do očí, aby se zbavili ječného zrna nebo krmili potomky z úst do úst. I z tohoto důvodu každé čtvrté vesnické dítě umíralo ještě před dovršením jednoho roku, a dospělí se dožívali v průměru pětatřiceti let.


Dvě Ruska
Petr Veliký vytvořil na počátku 18. století ze šlechty, cizinců i neurozených oblíbenců novou privilegovanou elitu, jíž vnutil kulturu kopírující evropské vzory. Prostý lid naopak vystavil nesmírnému zatížení. Nevolníci museli dovádět muže do války, platit stále více daní, dřít na stavbách nových měst a pevností nebo ve státních manufakturách. Jeden z historiků výstižně parafrázoval rčení, že car sice otevřel "okno" do Evropy, ale prošla pouze hlava zatímco tělo - miliony nesvobodných - zůstalo za branami.
Hlava i tělo se od sebe lišili již na první pohled. Car přikázal povinné holení, což se však netýkalo nevolníků a duchovenstva. Na vesnici stále převládal názor, že vouse je symbolem důstojnosti muže propůjčený mu samotným bohem, i přesvědčení, že hladce oholení se nedostanou do nebe. "Lid hledlj na pány jako na odpadlíky a Poloněmce... poevropštěná šlechta považovala lid za divochy."
Mnozí historici přirovnávali ruské nevolníky 18. století k otrokům na plantážích. Nutno uznat, že praktiky, jako jejich prodej na trzích či prostřednictvím inzerátů v novinách, možnost darovat je nebo prohrát v hazardu, takové srovnání zčásti ospravedlňují. Navíc si nesměli stěžovat, museli se ženit s tím, koho jim pán vybral, a nesměli skládat přísahu. Dále nemohli uzavírat smlouvy, vyplatit se, volně se pohybovat a na cestu delší než 30km potřebovali pas. Právně vzato patřil také veškerý jejich majetek pánům, takže pokud si nevolník chtěl nějaký nakoupit potřeboval k tomu svolení. Statkáři mohli mužiky taktéž poslat na celoživotní vojnu, do vyhnanství nebo na galeje. Před zvůlí vrchnosti je neochránila ani pravoslavná víra, neboť zůstávali "pokřtěným majetkem". Stále se jim však dařilo lépe než černošským otrokům.

Článek je zkrácen. Doufám, že vám přijde zajímavý, tohle asi na "googlu" a youtube nenajdete.