AUDI KLUB

Tulipánová horečka (1630-37)

Motto: "Snaž se dosáhnout hvězd, ale stůj přitom pevně na zemi"

Dějiny burzy, to zdaleka nejsou jen události 19. a 20. století. Již staří Řekové a Římané nám zanechali zprávy o riskantních finančních obchodech a je doprovázejících krizích. První zprávy o obchodních místech, připomínajících dnešní burzy, pocházejí z Itálie dvanáctého století. Tak se například v roce 1111 sešli směnárníci, obchodníci a makléři ke společnému obchodování na Piazza San Martino v italské Lucce. Ze 14.století máme zprávy o pravidelných burzovních seancích v Pise, Benátkách, Florencii či Janově. V roce 1409 vzniká ve flanderských Bruggách první obchodní místo severně od Alp. Tomuto městu vděčí také burza za své jméno, když tradiční místo setkávání obchodníků bylo poblíž domu patricijské rodiny "van der Beurse". Ještě v patnáctém století vznikaly burzy v Londýně (okolo 1450), Lyonu (1462) nebo Toulouse (1469).

Kolem roku 1500 byly pak založeny burzy v Augsburgu a Norimberku, první na německém území. Zprvu se na burzách obchodovalo se směnkami a mincemi, později probíhaly i obchody se zbožím a různými cennými papíry. Také akciová společnost není vynálezem osvíceného 19. století. Již v roce 1407 je zmiňována janovská státní banka Casa di San Giorgio jako akciová společnost. Ještě starší jsou věřitelské spolky, které půjčovaly peníze státu za určitá privilegia. Tyto společnosti jsou prvně zmiňovány již v roce 1234. Z tohoto století jsou i zprávy o stříbrných dolech v italské Sieně a mlýnech ve francouzském Toulouse, které lze rovněž již označit jako akciové společnosti. V průběhu dalších století vydávaly pak akciové podíly zejména společnosti s velkou potřebou investic, jako byly banky, doly, rejdařství nebo velké mlýny. V těch dobách bylo sice postupování podílů vázáno přísnými předpisy, přesto však lze již tyto společnosti považovat za přímé předchůdce dnešních akciových společností. Ruku v ruce s historií burz a burzovních obchodů kráčí i historie spekulací a finančních krizí.

K nejstarším spekulačním bublinám patří "tulipánová horečka", která vypukla v Holandsku v rozmezí let 1634 až 1637. Jak podivně dnes zní, že ve stínu této jarní květiny vyrostla jedna z nejznámějších finančních krizí historie. Ale neubližujme půvabné květině. Jak již v podobných případech bývá, stála i tenkrát za vším lidská psychika, touha po neúměrném zisku a typické chování davu. Tulipán původně pocházel z Turecka a údajně byl dovezen do Holandska roku 1593 správcem botanické zahrady v Leidenu. Na jaře příštího roku vykvetl v této zahradě první tulipán. Přes svůj exotický původ nevzbudila zprvu tato rostlina z čeledi liliovitých žádný mimořádný zájem. Teprve počátkem 17. století, když holandští pěstitelé začali křížit různé druhy tulipánů a z jednobarevných červených, bílých nebo žlutých květů vykouzlili ohňostroje barev, stal se tulipán kultovním objektem. Brzy začali úspěšní pěstitelé požívat velké vážnosti a začaly regulérní soutěže o nejhezčí květinu. Protože nikdy nebyl dostatek tulipánových cibulí určitého druhu, vystřelily jejich ceny do výše.

Jestliže zpočátku stála jedna cibule jeden gulden, tak zanedlouho musel kupující zaplatit za tutéž cibuli již 1.000 guldenů i více. Každý v Holandsku se chtěl svézt na tulipánovém býčím trhu. Brzy začal platit „tulipánový zákon“ k ochraně obchodníků (za poškození tulipánových cibulí hrozilo vězení), byly pořádány dražby tulipánových cibulí a dokonce i notáři se specializovali na tulipány. Na holandských burzách se vedle akcií obchodovalo i se vzácnými druhy cibulí. Uzavíraly se kontrakty, které opravňovaly k nákupu jistého množství cibulí za předem určenou cenu po uplynutí tří, šesti nebo devíti měsíců. Během několika málo týdnů se těmito opčními obchody mohl vstupní kapitál znásobit desetkrát, nebo i padesátkrát.

V letech 1636/37 dosáhla "tulipánová horečka" svého vrcholu... Ještě předtím, než cibule vykvetla, často vícekrát změnila svého majitele. Šlechta, měšťané, sedláci i děvečky - každý obchodoval s cibulemi tulipánů. Občas také lidé prodali svůj dům, dvorec nebo statek, jen aby měli dostatek hotovosti na další výnosné "tulipánové investice".

Zatímco v roce 1624 stála jedna cibule vzácného druhu "Semper Augustus" 1.200 holandských guldenů, tak o rok později již 3.000 guldenů. Roku 1636 dal kupec za cibuli stejného druhu 4.600 guldenů, nový povoz a navíc dvě šedé klisny i s postrojem. Jedna cibule velmi vzácného druhu "Místokrál" změnila svého majitele za 24 vozů s obilím, 8 žírných vepřů, 4 krávy, 4 sudy piva, 1.000 liber másla a několik beček sýra. V roce 1637 nakonec vyměnil jistý muž svůj pivovar v Utrechtu v hodnotě 30.000 guldenů, za tři kusy vzácných cibulí...! (Pro srovnání: tehdy stál měšťanský dům v Amsterodamu asi 10.000 guldenů) Tehdy dosáhlo davové šílenství bodu zvratu. Poprvé převýšila nabídka poptávku a lavina se uvolnila. Tulipánová bublina praskla a ceny se zřítily v prodejní panice do prachu městských ulic.

Mnoho obchodníků pod vlivem svých, nyní bezcenných, tulipánových kontraktů zbankrotovalo nebo skončilo v konkursu. Celé holandské hospodářství se dostalo na delší čas do vážných potíží. K obětem patřil také Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606-1669). Ten Rembrandt, jehož obrazy dnes v aukčních síních dosahují závratných cen. Nejenže prodělal na svých tulipánových kontraktech, ale jeho díla nešla na odbyt, protože lidé potřebovali nyní peníze na „důležitější“ věci, než jsou obrazy. Malíř musel nakonec ohlásit úpadek a roku 1657 byl jeho dům prodán v dražbě. Zchudlý Rembrandt nakonec umírá v roce 1669. Kdo tenkrát včas rozpoznal změnu trendu, nenapínal příliš tětivu výnosu, šel proti davu a realizoval své zisky, mohl získat velký majetek. Výnosy přes 1.000 procent nebyly tehdy vzácností. Kdo však z vlaku včas nevystoupil, musel se často vyrovnávat i se ztrátou přesahující 90 %. Jako se lidé nikdy nepoučí z historie, tak se stalo i po této spekulační bublině. Již počátkem 18. století následoval velký burzovní skandál v Anglii a ve Francii. Ale o tom zase příště.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Kontinentální blokáda a velká panika v Anglii (1806-1811)

Tak jako již před několika lety v Hamburku, vyvolal mezinárodní politický vývoj další hospodářskou krizi, tentokrát v celé Evropě. Zatímco evropský kontinent trpěl následky Napoleonovy blokády, stala se Anglie v roce 1811 dějištěm tzv. "velké paniky".

Počátek 19. století nesliboval Evropě klidné časy. Politická situace byla velice spletitá a stále docházelo k dalším mocenským konfliktům. V ohnisku všeho dění stál na jedné straně Napoleon Bonaparte, který stoupal na vrchol své kariéry, na straně druhé britské království, jeho největší a nejmocnější nepřítel. Dne 21. října 1805 porazil admirál Nelson francouzské a španělské loďstvo u Trafalgaru. Tomuto vítězství však musel přinést oběť nejvyšší – svůj život. Anglie vítězila na moři, na souši však zůstával Bonaparte neporazitelný. Když pak 14. října 1806 porazil na hlavu Prusy i Sasy u Jeny a Auerstedtu, rozhodl se Napoleon zničit anglický obchod tím, že zakáže anglickým lodím vjezd do kontinentálních přístavů. Dne 21. listopadu vydal "berlínský dekret", kterým vyhlásil kontinentální blokádu a zakázal spojencům Francie i neutrálním státům obchodovat s Anglií a jejími koloniemi. Anglie kontrovala blokádou francouzských přístavů a zastavila veškerý námořní obchod, který neprocházel jejími přístavy, včetně obchodu Spojených států.

Následky kontinentální blokády byly pro Evropu nedozírné. Napoleon chtěl Anglii srazit na kolena, blokáda však uškodila více francouzským spojencům a vazalům než houževnaté paní moří a oceánů. Aby byla blokáda co nejúčinnější, nepodléhaly zákazu dovozu jen anglické výrobky, ale konfiskovány byly také produkty kontinentální Evropy, které se anglickému zboží podobaly (např. textilie a ocelářské výrobky). Dřívější čilý obchodní ruch s Anglií a Spojenými státy ustal a ceny vystřelily do výše. Protože se Evropa nemohla obejít bez anglických a koloniálních výrobků, rozkvetlo všude podloudnictví, které však nemohlo nahradit přerušené obchodní vztahy. Pevninský průmysl se bez dovážených surovin dostal na mizinu, zatímco Anglii se podařilo udržet obchodní vztahy s Portugalskem a na některých místech Španělska (Cádiz).

V roce 1807 přistoupilo k blokádě také Rusko a ukončilo obchodní vztahy s britským impériem. Anglie ovšem nepřihlížela nečinně. Aby zabránila Dánsku přistoupit k francouzské blokádě, přepadla v září téhož roku britská flotila Kodaň, kterou bombardovala a dánské loďstvo bylo odvlečeno do anglických přístavů. Na jihu Evropy pak zůstávalo jediné Portugalsko, které se nepřipojilo k blokádě. Aby dostala Francie celý kontinent pod svou kontrolu, rozhodl se Napoleon Portugalsko obsadit. Když silné francouzské oddíly vtáhly do země, podařilo se portugalskému králi Janu VI. za pomoci Anglie uprchnout s rodinou do Brazílie.

V Brazílii prováděl vypuzený král hluboké hospodářské a politické reformy a zavedl státní vzdělávací systém. Díky těmto reformám se rychle pozvedlo hospodářství dosud zaostalé portugalské kolonie. Angličtí obchodníci, zbaveni možnosti obchodovat s Evropou, vycítili novou příležitost a začali hromadně vyvážet zboží na rostoucí brazilský trh. Nová odbytiště v Jižní Americe kompenzovala ztrátu evropského obchodního prostoru a významně zlepšila hospodářské klima na britských ostrovech.

Situace v Evropě se však dále vyhrocovala. 5. srpna 1810 vydal Napoleon "dekret trianonský", kterým zatížil všechno koloniální zboží – samozřejmě s výjimkou francouzského – clem ve výši až 50%. Další dekret z 19. října téhož roku pak nařizoval veřejně pálit zabavené britské zboží a zvláštní soudy začaly tvrději postupovat proti pašerákům. Protože však mnoho kontinentálních podniků bylo závislých na anglických surovinách a polotovarech, vedla tato zpřísněná opatření k masové nezaměstnanosti a velkému počtu krachů firem a obchodních domů.

Zostření kontinentální blokády postihlo nyní i anglické obchodníky. Jestliže se dosud mnoho produktů dostávalo na pevninu různými oklikami, tak po přísných opatření francouzských úřadů obchod s kontinentem zcela ustal. Účinnost blokády můžeme dobře posoudit z údajů amsterodamského přístavu. Když ještě v roce 1807 přivezlo 192 lodí do Amsterodamu zboží v hodnotě 11 miliónů guldenů, tak v roce 1808 připlulo se zbožím jen 44 lodí a v roce 1809 pouhých 21 obchodních plavidel. V roce 1810 našlo cestu do přístavu již jen 5 lodí a konečně v roce 1811 žádná. Teprve v roce 1814 připluly do Amsterodamu první tři americké lodě a mezinárodní obchod začal opět ožívat.

Současně s přitvrzením blokády se začaly objevovat další problémy. Následkem přemístění anglického exportu z Evropy do Jižní Ameriky bylo zaplavení mladého brazilského trhu anglickými produkty. V době největšího vývozního boomu se dostalo během několika týdnů do Brazílie více anglického zboží, než mohlo být za 20 (!) let spotřebováno. Vyvážely se i takové výrobky, jako například brusle, které stěží našly ve žhavé Brazílii kupce. Došlo tak přesycení jihoamerických trhů a situace dosud vysoce ziskových anglických obchodních společností i výrobních podniků se začala zhoršovat.

Hrozící recesi nemohlo už zastavit ani vystoupení Ruska ze systému kontinentální blokády v roce 1810. Podobně jako ostatní evropské země, tak i Rusko trpělo blokádou a zoufale potřebovalo dovážet anglické zboží. Proto se car Alexandr I. odvrátil od Napoleona a zakázal dokonce dovoz francouzského luxusního zboží. Našlo se však jen málo anglických vývozců, kteří riskovali přepadení francouzskými námořními hlídkami a vydávali se na nebezpečnou plavbu do baltských přístavů.

Listopad roku 1810 byl nešťastným měsícem pro dosud úspěšně vzdorující britské impérium. V tuto dobu propukla u krále Jiřího III. naplno duševní choroba, když některé její příznaky se projevovaly již dříve. Jeho syn (pozdější Jiří IV.) však nemohl oficiálně převzít vladařské povinnosti, dokud jeho otec žil. Ve Velké Británii byla nyní nálada na bodu mrazu. Export do Brazílie se zhroutil a Evropa zůstávala pro britské obchodníky neprodyšně uzavřená. V zemi navíc narůstaly obavy z francouzské invaze. Začátkem roku 1811 se situace vyhrotila – ve Velké Británii vypukla hospodářská krize, v historii známá jako "velká panika" ("great panic").

Ztráta trhů přivedla mnoho obchodních domů do platební neschopnosti a protože již nikdo nechtěl poskytovat nové úvěry, zaklepaly na dveře první konkurzy. Nastala řetězová reakce a lavina bankrotů se dala do pohybu. Krize zachvátila postupně celou Anglii a její vír stáhl mnoho továren, bank a obchodních společností ke dnu. Anglické hospodářské zemětřesení pocítili také obchodníci na druhé straně Atlantiku, kteří udržovali s Británií úzké obchodní vztahy. Zlepšení nastalo již v únoru roku 1811, když na základě výnosu anglického parlamentu převzal vládu Jiří IV. a situace se postupně zklidnila.

Napoleonova blokáda, která způsobila mnoho škod na všech stranách, přinesla evropské pevnině také jednu pozitivní skutečnost. Vyloučení, do té doby vedoucí průmyslové mocnosti – Anglie, z evropského obchodního dění, urychlilo hospodářský rozvoj v kontinentální Evropě. Evropské země a města, které se dříve spoléhaly na dovoz, byly v době blokády odkázány jen na sebe a snažily se chybějící produkty samy vyrábět. Již brzy po zavedení blokády vyrostlo "na zelené louce" mnoho nových podniků a vznikala také celá nová průmyslová odvětví. Tak průmyslová revoluce ovládla se zpožděním evropský kontinent.

Násilně oddělené trhy (Anglie a evropská pevnina) se nakonec naučily žít samostatně a obejít se jeden bez druhého. Tato skutečnost však vedla, po pádu kontinentální blokády a obnovení mezinárodního obchodu, k hospodářské nerovnováze a následně k další těžké hospodářské krizi v letech 1816/17.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Hospodářská deprese v Evropě (1816/1817)

Vystoupením Ruska z kontinentální blokády v roce 1810 začala pohasínat Napoleonova hvězda. Dva roky poté vypukla válka mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Po Napoleonově abdikaci a ukončení britsko-amerického konfliktu nastal v Evropě velký hospodářský vzestup, který však brzy vyústil do hluboké hospodářské deprese.

Když car Alexandr I. přestal zachovávat kontinentální blokádu a Rusko začalo opět obchodovat se zakázaným zbožím, bylo jenom otázkou času, kdy dojde k vojenskému střetu s Francií. To se také stalo, když v červnu 1812 vytáhl císař Napoleon v čele ohromné armády (600.000 mužů) do Ruska. Porazil Rusy u Smolenska (18. srpna), Borodina (7. září) a 14. září vstoupil bez boje do Moskvy. Město však bylo zcela opuštěné a vzápětí začalo hořet. Oheň založený ustupujícími Rusy stravoval dřevěné město do 18. září a zničil převážnou většinu domů.

Zima a nedostatek potravin přinutily Napoleona k návratu. "Vítězná" armáda se smutně vracela domů. Vál ledový vichr, napadl sníh a teplota klesla až na -30 ºC. Rusové pod velením generála Kutuzova nenechali ustupující v klidu a cestou je stále napadali. Spořádaný návrat armády se změnil v zoufalý útěk hladových, mrznoucích a nemocných lidí. Nezbývalo jich už mnoho, když je Rusové dostihli při přechodu říčky Bereziny a na hlavu porazili. Dne 6. prosince 1812 opouští Napoleon zbytky své armády a na saních ujíždí na západ - do Paříže.

Po krachu ruského tažení rostl v Evropě odpor proti Napoleonovi. Tak se spojily Rusko, Rakousko, Prusko, Španělsko, Portugalsko, Švédsko a Velká Británie proti Francii. Rozhodnutí padlo 16. až 19. října 1813 u Lipska, kde spojené armády Ruska, Pruska a Rakouska císaře porazily. Když pak spojenci v březnu 1814 dosáhli Paříže, zřekl se Napoleon francouzského trůnu a odešel do vyhnanství na ostrov Elbu. 30. května 1814 byl podepsán "pařížský mír", kterým byl obnoven stav francouzských hranic z doby před revolucí.

V září 1814 se sešel ve Vídni kongres evropských mocností o novém uspořádání Evropy, který zasedal až do 9. června 1815. Napoleon se ještě jednou pokusil dostat k moci, opustil Elbu a 20. března 1815 stanul opět v Paříži. Byla to však už jen jeho labutí píseň. Dne 18. června v bitvě u Waterloo dohasla jeho hvězda. Napoleon byl znovu zbaven trůnu a znovu poslán do vyhnanství. Na ostrově Svaté Heleny, pod anglickým dozorem, dožil své dny, kdysi mocný vládce kontinentální Evropy.

Velká Británie podpořila protinapoleonskou alianci, ačkoliv byla sama ve válce se Spojenými státy. Již dříve byly vztahy mezi anglickým impériem a jeho dřívější kolonií napjaté. Kontinentální blokádou se tyto vztahy ještě zhoršily, když Britové přestali respektovat neutralitu Spojených států a zastavovali americké obchodní lodě na širém moři. Cílem bylo nejen zabránit dovozu potravin do Napoleonovy Evropy, ale také chránit britské obchodníky před americkou konkurencí. Mnoho amerických firem a rejdařství tak utrpělo velké ztráty. Zároveň si však pohrávali američtí senátoři s myšlenkou anexe Kanady, která zůstávala britskou korunní kolonií. Konflikt se nezadržitelně blížil.

Dne 19. června 1812 vyhlásil Kongres Spojených států svým někdejším koloniálním pánům válku. Během dalších dvou let dosáhly obě strany některých dílčích vítězství, ale žádná nezískala rozhodující převahu. Britům se podařilo obsadit americké hlavní město Washington a vypálit Bílý dům, Kapitol a další vládní budovy. Potom však ztroskotal útok na Baltimore i New Orleans a konflikt skončil podepsáním mírové smlouvy v Gentu na Štědrý den roku 1814, která potvrdila předválečný stav hranic Spojených států i Kanady.

Tak se Evropa i Amerika konečně dočkaly míru, obchodníci opět volně vozili zboží do všech přístavů a světový obchod zase kvetl. Již za Napoleonovy blokády, kdy kontinent trpěl stálým zvyšováním vojenských výdajů, udělala průmyslová revoluce v Anglii velký pokrok. Nové technologické postupy, např. ve zpracování kovů, či pokrok v dopravě (parník a parní lokomotiva) zvyšovaly produktivitu a kvalitu britské hromadné výroby. Na konci napoleonských válek byla Anglie největším průmyslovým vývozcem a nejrozvinutějším státem vůbec. Zároveň se stal Londýn nejdůležitějším centrem finančního světa a ovládal většinu koloniálního a zámořského obchodu. Tehdejší britskou nadvládu na moři můžeme dokumentovat také řadou čísel. V roce 1815 měla Anglie v provozu 215 bitevních lodí, 792 křižníků, fregat a menších válečných lodí, což bylo s převahou nejvíce ze všech mocností. Tonáž britského obchodního loďstva přesahovala celkovou tonáž ostatních států světa o čtvrtinu! Z Indie a dalších kolonií přicházelo do země mnoho levných surovin a rozvinutý britský průmysl produkoval širokou paletu nejrůznějších výrobků. Kvalita britského zboží byla často mnohem vyšší než kvalita zboží kontinentálního a především bylo tyto produkty levnější.

Tak se stalo, že po ukončení blokády britský vývoz prudce vzrostl a jeho levné zboží zaplavilo Evropu. Pro zdejší průmysl to však byla katastrofa. Jestliže během Napoleonovy blokády si izolace vynutila rozvoj vlastního průmyslu, tak nyní naopak muselo mnoho továren na kontinentu zavřít své brány, protože domácí výrobci nedokázali držet krok s levným britským exportem. Velký vzestup ostrovního vývozu do Evropy však netrval dlouho. Již během osvobozeneckých válek proti francouzskému nadvládě se v mnoha evropských zemích šířila nezaměstnanost a chudoba. Poválečné krachy kontinentálních firem vedly k dalšímu masovému propouštění a nezaměstnanost prudce rostla. Tím klesala kupní síla obyvatelstva, což následně vedlo k cenovému kolapsu britského zboží na evropském trhu.

Zatímco britský export do Evropy stále postupně klesal, rostl naopak vývoz do Spojených států. Zde krátce po ukončení britsko-americké války nastala velká poptávka po levném a kvalitním britském zboží. Aby předešel podobně nebezpečnému vývoji jako v evropských státech, rozhodl se v roce 1816 americký Kongres uvalit na dovážené zboží ochranné clo. Příkladu Spojených států následovaly i mnohé evropské země, které vydaly nové celní směrnice, zvýhodňující domácí průmysl proti zahraničním exportérům. Na tuto ochranářskou politiku musel ovšem nejvíce doplatit největší vývozce, tedy Velká Británie. Hrozivý pokles exportu na evropský kontinent a velké celní poplatky při vývozu do Spojených států odstartovaly krizi i na britských ostrovech. Situaci zhoršila i dlouhodobá nepřízeň počasí, která se podepsala na sklizni v letech 1816 a 1817. Ceny potravin šplhaly do výše, rostla nezaměstnanost a zemí se šířila bída. Nezbytné výdaje na stravu pohltily všechny finanční prostředky, které ještě lidem zbývaly. Dostavila se odbytová krize, která zase zvyšovala nezaměstnanost. Propuštění dělníci se srocovali a rozbíjeli stroje, proletariát se radikalizoval. Doba byla těhotná revolucí. Jen odstrašující příklad krvavé francouzské revoluce a rozhodný odpor středních a vyšších vrstev proti extrémním krokům zachránil tehdy Anglii před občanskou válkou a totalitou.

Tak se stalo, že celé evropské hospodářství tonulo v hluboké depresi a oživení přicházelo po letech jen velmi pozvolna. Pouze kvetoucí hospodářství Spojených států se krizi úspěšně vyhýbalo. Za několik málo let však navštívila krize také druhou stranu Atlantiku.

Přeloženo a upraveno ze serveru

První hospodářská krize v USA (1819/1820)

Zatímco Evropa v letech 1815 a 1816 strádala pod vládou deprese, prožívaly Spojené státy mohutný hospodářský rozkvět. Zvolna se však na finančním nebi objevovaly mraky, které ohlašovaly první vážnou hospodářskou krizi za velkou louží.

Třináct starých anglických osad v Americe vytvořilo Unii a 4. července 1776 vyhlásilo nezávislost na Velké Británii. Vypukla válka, která se táhla celých osm let. Nakonec rozhodla francouzská vojenská pomoc mladému státu. 3. srpna 1783 byl v Paříži podepsán mír, kterým Velká Británie uznala nezávislost Spojených států a postoupila jim území na západ až k řece Mississippi. V následujících letech se území USA dále rozšířilo. V roce 1803 koupily Spojené státy od Napoleona, který nutně potřeboval peníze pro své vojenské plány, Louisianu a New Orleans za 15 miliónů dolarů. Tím zvětšily své území téměř na dvojnásobek. Nezbytnou finanční půjčku pro koupi poskytly Spojeným státům dvě britské banky, Barings a Hopes. Tyto dlouhodobé úvěry měly být splaceny v rozmezí let 1818 až 1820.

V letech 1812 až 1814 vedli Američané další válku proti britské říši. Tato tzv. "druhá válka za nezávislost" skončila prakticky bez vítěze. Mírová smlouva v belgickém Gentu však znamenala definitivní mezinárodní uznání Spojených států a upevnila americké národní uvědomění. Mezi mírou svobody jednotlivce a veřejným pořádkem panovala rovnováha. Veřejné finance byly zdravé a státní dluh nepatrný. Dosud neprozkoumaná západní teritoria slibovala zisk a bohatství. Vyhlídky na stálý mír, blahobyt a sociální pokrok vedly k občanské aktivitě a "dobré náladě" ve společnosti.

Strádání a nedostatek ve válečných časech ukázaly, jak důležitý je stav amerického hospodářství. Po vybojování politické nezávislosti bylo potřeba získat i nezávislost hospodářskou. Vznikajícímu průmyslu hrozil stejný osud s jakým se potýkalo mnoho evropských států, totiž zaplavení místního trhu levným anglickým zbožím, které ve stále větším množství přicházelo do přístavů na východním pobřeží. To podnítilo hnutí na ochranu mladého domácího průmyslu a zemědělství. Chovatelé ovcí ve Vermontu a Ohiu požadovali snížení dovozu anglické vlny. Manufaktury na pytlovinu v Kentucky, které zpracovávaly domácí konopí pro potřebu bavlníkových plantáží, žádaly ochranu před skotskou konkurencí. Pittsburgh, v té době již centrum amerického železářského průmyslu, žádal státní podporu při získávání dalších trhů, patřících dosud britským a švédským ocelářským společnostem. Rostoucí požadavky domácích výrobců na zvýšenou ochranu amerického hospodářství a obavy z evropského scénáře, přiměly Kongres k zásadnímu rozhodnutí. V roce 1816 bylo odhlasováno drastické zvýšení cel pro dovážené zahraniční zboží. Federální vláda začala rovněž podporovat veřejně prospěšné práce, zejména výstavbu silnic a plavebních kanálů.

Následný raketový vzestup amerického hospodářství, vedl k založení "New York Stock Exchange" (NYSE), dnes nejznámější světové burzy cenných papírů. Dne 17. května 1792 se v New Yorku dohodlo 24 obchodníků na vzájemném obchodování s cennými papíry. Hospodářský boom v roce 1816 si brzy vynutil přísnější regulaci obchodování a tak byla 8. března 1817 založena "New York Stock & Exchange Board". Ve stejném roce se NYSE nastěhovala do pronajatých prostor na Wall Street.

Razantní nárůst obchodování však sebou nesl zárodek budoucí těžké krize. V roce 1811 vypršel dvacetiletý statut americké národní banky. Tato první "Bank of the United States" byla založena 25. února 1791, když prezident George Washington podepsal návrh zákona o zřízení národní banky. K úkolům banky patřilo mj. pomocí nových bankovek zavést jednotnou měnu, být zdrojem úvěrového kapitálu pro rozvoj amerického hospodářství, provádět finanční operace vlády a opatrně zvyšovat stávající množství peněz v oběhu. I když banka do roku 1811 měla, kromě svého hlavního sídla ve Filadelfii, dalších osm poboček, nenašla se v americkém Kongresu potřebná většina k prodloužení její koncese. Po válce s Británií tak chyběl finanční regulátor, který by vhodnou peněžní politikou držel klíčící boom ve správných kolejích. Místo toho se země dostala do finančních zmatků. Vzrostl počet bank jednotlivých států, které svými bankovkami zaplavily trh. Protože byl po válce nedostatek mincí i zlata, nebyly tyto bankovky patřičně kryty. Mnohé banky přestaly vyplácet pohledávky ve zlatě a výplatu prováděly jen ve svých bankovkách, čímž dále zpochybňovaly jejich hodnotu. Rostoucí hospodářství zatím udržovalo tento systém při životě.

Mohutný nárůst oběživa a hrozící inflace přiměly nakonec roku 1816 Kongres k vytvoření nové národní banky. Tato "Second Bank of the United States" sídlila opět ve Filadelfii, znovu měla statut na dvacet let a opět sloužila jako vládní banka. Měla za povinnost zdarma spravovat vládní finance a poskytovat státu půjčky. Když 7. ledna 1817 zahájila nová národní banka svou činnost, očekávala vláda, že brzy dojde na finančním trhu ke zlepšení. To se však bohužel nestalo. Místo odpovědné regulace trhu, začala banka sama provádět riskantní operace. Poválečný hospodářský růst v USA postrádal do značné míry stabilní fundament. Podnikatelé, obchodníci, farmáři i spekulanti, ti všichni požadovali stále více úvěrů a vidina snadných zisků ovládla severoamerický kontinent. Bohužel to byla i sama "Second Bank", která bezstarostně úvěrovala banky jednotlivých amerických států a spekulovala s cennými papíry i nemovitostmi. Podvody, úplatky a korupce byly na denním pořádku. Dlužní úpisy byly akceptovány jako záruka při nákupu akcií. Aby se obešel zákon, omezující koncentraci cenných papírů, byly tyto registrovány na různá jména. Úvěry se zajišťovaly bankovními podíly nebo se dokonce poskytovaly bez jakéhokoliv krytí. Také přečerpání peněžních kont bylo tehdy velkoryse tolerováno.

Tento chaos na finančním trhu však nebyl jedinou příčinou budoucí krize. V roce 1817 schválil Kongres zákonný dodatek, kterým nařizoval hradit veškeré platby z půdy pouze zlatem nebo kovovými penězi. Tvrdé měny byl však nedostatek, což vedlo k velkému poklesu poptávky po půdě. Pomalu se začaly lámat také vysoké ceny ostatních produktů, např. potravin nebo bavlny. Americké hospodářství, které bylo postaveno především na úvěrech, pocítilo brzy vážné problémy. Jak klesaly podnikatelské výnosy, tak narůstal počet dlužníků, kteří nebyli schopni dostát svým závazkům. Nová národní banka se navíc, v rámci boje s inflací, rozhodla omezit poskytování dalších úvěrů. Také ostatní věřitelé přestali být ochotni dále půjčovat, naopak požadovali včasné splacení stávajících úvěrů. Následkem toho se hospodářský růst, založený na liberální úvěrové politice, zhroutil jako domeček z karet.

V roce 1818 měla být také splacena první část dluhu za koupi Louisiany. Protože platba měla být ve zlatě a kovové měně, dala "Second Bank" příkaz svým filiálkám, aby si nechaly proplatit pohledávky a směnky vlastněné národní bankou u bank jednotlivých států. Pro první splátku bylo potřeba získat celkem 4 milióny dolarů. Když byla první část dluhu zaplacena a zlato odplulo do Evropy, krytí bankovek ve Spojených státech dále pokleslo. Některé americké státy se pokusily peníze získat zpět a chtěly zatížit místní pobočky "Second Bank" novými daněmi. Národní banka tyto platby odmítla a následný proces u Nejvyššího soudu vyhrála.

Všechny tyto skutečnosti rozšířily ve společnosti nejistotu a v konečném důsledku vedly na konci roku 1818 ke krachu. Každý se nyní obával investovat do nových zemí na západě Spojených států. Téměř všechna hospodářská odvětví byla postižena obrovským cenovým propadem. Klesající poptávka zostřovala domácí konkurenci a brzy přišly – navzdory vysokým ochranným clům – první vlny krachujících firem. Armáda nezaměstnaných neustále rostla. Na přelomu let 1819/1820 – což byl vrchol krize – klesly ceny agrárních produktů na polovinu, oproti roku 1810. Ve státu New York poklesla celková cena nemovitostí z 315 miliónů $ (rok 1818) na 256 miliónů dolarů (rok 1820). V Richmondu se ceny nemovitostí propadly dokonce na polovinu. V Pensylvánii se zřítila cena půdy mezi roky 1815 až 1819 na pouhou třetinu! Ve Filadelfii bylo vsazeno 1.808 osob do vězení pro dlužníky, v Bostonu dokonce 3.500. Také kursy akciových společností obchodovaných na NYSE padly ke dnu. V roce 1819 spočítala "Society for the Prevention of Pauperism" ("Společnost pro prevenci chudoby"), že v New Yorku, z celkového počtu 120.000 obyvatel, žije 8.000 osob pod hranicí bídy. O rok později vzrostl počet potřebných na 13.000. Jen v New Yorku, Filadelfii a Baltimore bylo asi 50.000 lidí bez práce. Celkový počet nezaměstnaných ve Spojených státech přesáhl půl miliónu. Matthew Carey, hospodářský expert z Filadelfie, dokonce odhadoval, že 3 milióny lidí, tedy celá třetina obyvatel USA, byly krizí trvale postiženy.

Ve společnosti rozpoutala krize bouři nespokojenosti a rozhořčení. Krátká "éra dobré nálady" byla pryč. Dlužníci chtěli změny v zákonech, aby dosáhli odkladu splácení svých úvěrů nebo žádali zrušení trestu vězení pro dlužníky. Zájmové skupiny továrníků požadovaly ještě větší ochranu před levným zahraničním dovozem. Naopak jižní státy, které živilo převážně zemědělství, žádaly odstranění ochranných cel, protože byly, na rozdíl od průmyslového severu, závislé na importu zboží a otroků. Podle jejich názoru byly právě vysoké výdaje za dovážené zboží, způsobující pokles mezinárodního obchodu, vlastní příčinou zhoubné a dlouhé krize, do které se nyní Spojené státy ponořily.

V roce 1819 byla v baltimorské pobočce národní banky odhalena korupce a zpronevěra. Ředitel "Second Bank" odstoupil a nové vedení zahájilo ozdravný program. Byly sníženy výdaje, pozastaveno vyplácení dividend a prosazeno další omezení úvěrů. Bankovky jiných bank, které získala, předkládala "Second Bank" ihned k proplacení. Tím donutila ostatní banky udržovat potřebné rezervy. Tlakem na tyto banky zachránilo nové vedení národní banku před bankrotem. Banky jednotlivých států a další regionální finanční ústavy, ve snaze zachránit samy sebe, pak tlačily na své dlužníky, čímž dále rostl počet krachujících podniků.

Krize trvala další tři roky a teprve v roce 1823 nastalo uvolnění. Přesto hluboká recese zanechala trvalé stopy v americké společnosti, hospodářství i politice. Byla požadována demokratičtější ústava, zrušení volebních restrikcí a rovnoprávnost při obsazování úřadů. Zároveň vzrostla nenávist vůči velkým monopolům, bankám (veřejnost vinila z krize zejména národní banku) a finančnímu sektoru vůbec. Krize názorově rozdělila celou vládu a vrazila klín mezi severní a jižní státy. Přesto trvalo celých dlouhých patnáct let než Spojenými státy opět otřásla finanční krize.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Britsko-jihoamerická krize v letech 1825/1826

Když zvolna odcházela poválečná hospodářská krize z Evropy, bylo to britské hospodářství, které se vzpamatovalo nejdříve. Tehdy Velká Británie zaznamenala značný růst exportu a investic. Nicméně toto oživení trvalo jen několik let a opět zaklepala těžká krize na bránu ostrovní říše.

Kořeny britského vývozního boomu se nacházely ve vzdáleném jihoamerickém kontinentu. Po roce 1816 vyhlásila řada jihoamerických států nezávislost (např. 1816 Argentina, 1821 Peru a Mexiko, 1822 Brazílie). Velice brzy si britská vláda uvědomila význam nových jihoamerických trhů a zřídila v těchto zemích síť obchodních stanic. Nyní mohly britské obchodní lodě výhodně přepravovat zboží až do nejodlehlejších oblastí Mexika, Kolumbie, Brazílie, Bolivie, Chile a Peru. Zároveň byla Velká Británie jednou z prvních zemí, která diplomaticky uznala nezávislost nových států. Tím byl položen základ úspěšných obchodních vztahů.

Díky velkému náskoku v industrializaci měla Británie, tak jako již dříve, levnější i kvalitnější výrobky, než kontinentální Evropa. Tomu odpovídala i poptávka po britských produktech v Novém světě. Vývoz britského zboží do jihoamerických a středoamerických zemí vzrostl z 2,9 miliónů liber (rok 1821) na 6,4 miliónů liber v roce 1825. K nejdůležitějším vývozním artiklům patřily výrobky z bavlny. Bavlna byla dovážena ze zámoří do Anglie, kde se zpracovávala. Poptávka po anglických bavlněných tkaninách a přízi neustále rostla ve světě i doma, což si vynutilo zakládání velkého počtu nových bavlnářských podniků. Ovšem také ostatní domácí průmyslová odvětví nezůstávala pozadu a zaznamenala velký nárůst investic. Investičně významné bylo například zavádění městského plynového osvětlení nebo výstavba dalších průplavů, v již tak rozsáhlé síti ostrovních plavebních kanálů.

Tehdejší boom se projevil i na burze. Akcie, občas i velmi spekulativních společností, opět ve zvýšené míře přitahovaly investory a spekulanty. Burza se pomalu, ale vytrvale šplhala vzhůru. Kurzové zisky lákaly další investory a finanční kolotoč se roztáčel stále rychleji a rychleji. Od poloviny roku 1824 zaplavily londýnskou burzu jihoamerické cenné papíry. Jestliže zpočátku představovaly první exotické emise spíše tajný tip, tak se zanedlouho akcie a dluhopisy z Jižní Ameriky staly módním hitem. Vyhledávány byly zejména akcie zlatých a stříbrných dolů a také státní dluhopisy těchto zemí. Přitom bylo téměř lhostejné, zda doly reálně existovaly, či šlo pouze o fikci. Dobře podaná "zasvěcená informace" dělala pravé divy. Vždyť, odkud by jinak pocházelo náhlé bohatství jihoamerických zemí, které si najednou dovolily kupovat tolik britského zboží?

Na počátku všeho však stáli bohatí britští obchodníci, kteří investovali do exotických, ale chudých zemí. Takto získané peníze vydávaly jihoamerické státy obratem za britské zboží. V dalších letech finanční tok do těchto zemí dále mohutněl. Jen v letech 1824 a 1825 si půjčily nové jihoamerické státy v Londýně více než 20 miliónů liber. Následně bylo emitováno enormní množství jihoamerických akcií. Kapitál plynoucí z Velké Británie opět zvyšoval dovozy do Jižní Ameriky. Finanční "perpetuum mobile" se roztočilo. Londýnská burza se začala přehřívat a pak v polovině roku 1824, během několika málo měsíců, explodovala o více než 200 procent.

Počátkem roku 1825 se ozvaly první varovné hlasy, které na základě enormního růstu akciových kurzů předpovídaly blízký a zlý konec. V deníku "The Scotsman" varovali před spekulacemi uznávaní finanční experti i členové vládního kabinetu, jako byl ministerský předseda Canning nebo kancléř pokladu lord Liverpool. Na kapitálových trzích narůstala nervozita, ale akciový kolaps přišel až v dubnu 1825. Co bylo tou pověstnou kapkou, kterou pohár přetekl, není dodnes s určitostí známo. Pravděpodobně to však byla velká pokladní směnka, kterou vydala v březnu "Bank of England" a která výrazně snížila množství peněz v oběhu.

Burzovní krach měl zničující vliv na hospodářství. Jednou z příčin byl tehdy běžný nákup nových emisí cenných papírů. Investor platil hotově jen zálohu a na zbytek dostal úvěr. Mnozí spekulovali, že cenný papír před splatností úvěru se ziskem prodají. Když se však nyní akcie výrazně propadly, mnoho investorů nebylo schopno dlužnou částku vyrovnat. Do velkých potíží se dostaly zejména menší regionální banky, které bezstarostně a často jen na dobré jméno poskytovaly úvěry. Tyto "venkovské" banky brzy zápasily s nedostatkem peněz a mnoho z nich muselo vyhlásit platební neschopnost.

Další významný faktor, který rozvinul vznikající hospodářskou krizi, byl značný pokles poptávky v Jižní Americe. Po propadu londýnské burzy bylo stále obtížnější, později dokonce nemožné, umístit latinskoamerické půjčky na trh. Tím se zhroutila, do značné míry samotnými Brity vyvolaná, jihoamerická poptávka po ostrovním zboží. Mnoho britských a latinskoamerických společností stálo nyní před krachem, což dále oslabilo již tak nemocný trh. Nastala řetězová reakce. Vír finanční krize stahoval ke dnu další banky a podniky. Vláda, která již v lednu 1825 varovala před nezřízenou spekulační vlnou, však odmítla jakoukoliv pomoc a zvýšila tak nejistotu ve společnosti.

V prosinci roku 1825 dosáhla finanční krize vrcholu. Platební neschopnost ohrozila nyní i některé významné londýnské finanční domy (např. "Pole", "Thornton & Co." aj.). Bankéři z "Lombard Street" se pokusili zabránit uzavření banky přímluvou u prezidenta "Bank of England", ovšem neúspěšně. Zanedlouho musela banka, na níž záviselo 47 regionálních bank, uzavřít své brány. Lidé podlehli panice. Peněz bylo stále méně a méně. Noviny "Times" k tomu tehdy psaly: "Dnes už nejde o druh a kvalitu cenných papírů, ale o možnost získat za ně vůbec nějaké peníze."

Brzy nebyla hotovost ani na nejnutnější věci denní potřeby. Podle historiků stála tehdy Velká Británie, díky záplavě krachujících bank, jen krůček od výměnného obchodování. Rezervy "Bank of England" hrozivě klesaly. V prosinci 1825 měla banka ve svých trezorech pouhých 1.100.000 liber ve zlatě (pro srovnání: v roce 1843 činil zlatý poklad banky 11.054.000 liber). Také bankovky vydávané touto bankou mizely jako pára nad hrncem. "Bank of England" byla v okruhu 65 mil od Londýna jedinou bankou, která směla emitovat bankovky, což jí mělo zaručovat dominantní postavení na trhu. Ovšem v nastalé situaci bylo takové privilegium dosti problematické. Naštěstí bylo ještě v trezorech nalezeno množství jednolibrových bankovek z roku 1797. Tyto bankovky byly se souhlasem vlády dány neprodleně do oběhu. Jen tak se podařilo "Bank of England" zvládnout nával platebních požadavků a pomalu obnovit ztracenou důvěru v britské hospodářství. Důležitá pomoc přišla i od známého bankéře Nathana Rothschilda, který sehnal po celé Evropě mince v hodnotě 10 miliónů liber a pomohl tak zachránit "Bank of England" před platební neschopností.

Přesto "slavila" krize úspěch. Celkem 145 bank – mezi nimi téměř všechny "venkovské" – se zhroutilo, strategické zásoby drahých kovů v "Bank of England" dramaticky poklesly. Zpočátku byla krize "doma" jen v Anglii a Jižní Americe, brzy se však rozšířila po celé Evropě. Jen skotský bankovní systém, spočívající na jiných zásadách (viz: Finanční krize v Anglii, Skotsku a Nizozemí 1772/1773), zůstal relativně nedotčen, když zde platební neschopnost postihla jen čtyři bankovní ústavy. Evropský kontinent naopak zachvátila výrazná odbytová krize, která měla opět nepříznivý vliv na banky v Paříži, Lyonu a ve Vídni. Itálie a ostatní trhy, které byly závislé na těchto finančních centrech, musely rovněž omezit své obchodní aktivity. Také Paříž pociťovala následky hospodářských otřesů, které pak v konečném důsledku způsobily v roce 1828 další krizi, tentokrát na francouzském území.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Železniční euforie v Německu (1842-1848)

Založením norimberské společnosti "Ludwigs-Eisenbahn-Gesellschaft" a následným zahájením provozu na první železniční trati (7.12.1835), vstoupilo také Německo do "zlatého věku" železnice.

Po velkém úspěchu tratě Norimberk – Fürth, vyrůstaly po celém Německu další nové železniční společnosti. Již v roce 1835 začaly stavební práce na významné trati Lipsko – Drážďany. V roce 1837 uvedla společnost "Leipzig-Dresdner Eisenbahn-Compagnie" do provozu první část mezi Lipskem a Althen a v dubnu 1839 byla slavnostně otevřena celá trať. Zde také oslavila svou premiéru "Saxonia", první parní lokomotiva vyrobená v Německu. 9. února 1838 začala výstavba "Maximiliansbahn", železnice mezi Mnichovem a Augsburkem, která byla dokončena 4. října 1840. Ve stejném roce byla rovněž otevřena "Taunusbahn" (Frankfurt – Wiesbaden) a první úsek trati mezi Mannheimem a Heidelbergem. Ale to všechno byl jen začátek - teprve nyní odstartoval pravý stavební boom!

Význam železnice byl nesmírný. Jednotlivé regiony byly navzájem propojeny, lidská společnost se "přes noc" stala mobilní. Jestliže dříve byla kapacita dostavníku omezena na čtyři až osm lidí, nyní vlak přepravil současně stovky osob a tuny nákladu a to mnohem rychleji. Tato skutečnost vedla k růstu výroby, zlepšení kvality zboží a umožnila snížení cen.

Vítězné tažení železného oře rozpoutalo bouři na burze, protože zakládání akciových společností bylo většinou jedinou možností, jak získat potřebný kapitál k uskutečnění náročných projektů. Za několik měsíců vyšplhal kurz akcií první německé dráhy na 300 % své emisní hodnoty. Také o první emise dalších železničních společností byl obrovský zájem a kurzy rostly od hodiny k hodině. Akciovou horečku pak zchladila hospodářská krize (viz článek: Mezinárodní hospodářská krize 1836-1838) a po jejím odeznění se situace na burze uklidnila.

V té době již byla německá burza rozvinutým trhem s širokou nabídkou investičních nástrojů. Vedle obvyklých promptních a fixních termínových obchodů (obdoba dnešních futures), existovalo nejméně dvanáct různých typů podmínečných termínových obchodů. Z nich nejvýznamnější byly opční obchody. Již tehdy byly burzy subjektem veřejného práva a byly organizovány místními sdruženími obchodníků. Tenkrát ještě mohl každý občan podávat na burze obchodní pokyny. Od roku 1840 zesílil však trend, aby veřejnost mohla obchodovat na burze jen přes bankovní domy, což se pak od roku 1861 stalo již povinností.

S rozvojem hospodářství a s příchodem řady železničních společností na trh, došlo v Německu k velkému růstu burzovních obchodů. Hospodářská krize let třicátých potom vytlačila riskantní akciové obchody ve prospěch jistějších státních dluhopisů. Dvě události se však postaraly o renesanci "železničních“ akcií. V roce 1840 zakázala pruská vláda veškeré termínové a opční obchody se zahraničními cennými papíry. Mnoho investorů se sklonem k riziku přesunulo tedy své prostředky právě do německých "železničních" akcií. Tento trend zesílil v roce 1842, když se pruská vláda rozhodla snížit úrokovou míru státních dluhopisů od roku 1844 ze 4 na 3,5 %. Vládní kabinet současně garantoval akcionářům stávajících železničních společností úročení jejich akcií ve výši 3,5 % z nominální hodnoty cenného papíru. Tím se ovšem tyto akcie staly lákavé i pro širokou veřejnost.

Tento vývoj příznivě ovlivnil výstavbu dalších železničních tratí v Prusku. Jestliže v roce 1841 byly na berlínské burze kótovány jen čtyři železniční společnosti, v roce 1842 jich bylo již sedm a za dalších 11 měsíců dokonce 17. Státem garantované úročení akcií uvolnilo lavinu spekulací. Již po několika týdnech vykazovaly "železniční akcie" tučné zisky. Například cena akcií společnosti "Düsseldorf-Elberfelder Eisenbahn Gesellschaft AG", založené již v roce 1836, vzrostla jenom mezi 22. listopadem 1842 a 1. dubnem 1843 o 40 %.

Býčí trh nabíral rychle na intenzitě. Zájem o úpis nových akcií byl obrovský a všechny tituly zamířily ihned vzhůru. Akcie společnosti "Sächsisch-Schlesischen Eisenbahn", největší emise roku 1843 v hodnotě 6 miliónů tolarů, dosáhly upisovacího poměru 9,33 : 1. Při nové emisi "Köln-Krefelder Eisenbahn" (3.4.1844) připadlo na každou akcii 21 objednávek. Výhodný byl i samotný upisovací systém, protože většinou nebylo požadováno okamžité zaplacení celého obnosu. Železniční euforie tak zachvátila postupně celé Německo.

Pruská vláda sledovala tento vývoj s nelibostí a obavami. Ve snaze zastavit vlnu spekulací, oznámil 11. dubna 1844 pruský ministr financí, že stavební koncesi obdrží jen ty společnosti, na které se vztahuje státní "úroková garance" z roku 1842. V případě státního zájmu však bylo možné získat výjimku. Na tuto proklamaci pruské vlády trh vůbec nereagoval. Protože nikdo nevěděl, které společnosti mají šanci výjimku získat, spekulace naopak vzrostly a většina akcií dosáhla v květnu 1844 nového stropu.

Vláda rozezlena neúspěchem svého kroku dále přitvrdila. 24. května 1844 nařídil král Fridrich Vilém IV., že bez výslovného souhlasu ministerstva financí nesmí být žádná železniční společnost založena, ani nesmí vydávat akcie. Také byl vydán zákaz termínových obchodů s prozatímními listy, akciovými úpisy a kvitancemi. Emitentům a makléřům, kteří by nová nařízení nerespektovali, hrozily vysoké tresty.

Nyní dostala akciová euforie opravdu těžký úder. Na burze zavládlo zděšení, ceny akcií rychle padaly a nové emise nepřicházely. Pruská banka se snažila rozjitřený trh stabilizovat, ale propad se zastavil až koncem roku. V prvních měsících roku 1845 se přechodně vrátil optimismus a koncem dubna se ceny akcií téměř vrátily na svá stará maxima. To však už byla jen labutí píseň "železniční horečky". Pak už se na trůnu pevně usadil ospalý medvěd. Zahraniční nepokoje (Francie, Švýcarsko a Itálie) v roce 1846 také burze neprospěly. Když pak Pruská banka zvýšila v druhé polovině roku diskontní sazbu, dostal akciový trh další ránu. Špatná nálada však nepanovala jen na burze, ale také v celé německé společnosti. Neúrody v letech 1845 a 1846 způsobily stálý růst cen a vyvolaly nepokoje obyvatelstva. V roce 1847 se krize rozšířila do průmyslu, rostla nezaměstnanost a první továrny zastavily výrobu. Určující vliv na další burzovní vývoj však měly nastávající politické události.

Po revolučním povstání ve Francii v únoru 1848, kdy odstoupil král a byla vyhlášena republika, se otřásl také společenský systém ve státech Německého spolku. Na demonstracích a shromážděních byla požadována demokratizace společnosti a svolání spolkového sněmu. V březnu se revoluce rozšířila po celém Německu. Zprvu to byly především malé a střední německé státy, kde řemeslníci, rolníci a měšťané demonstrovali proti feudálním vládcům. Pod tímto tlakem většina panovníků povolala zástupce liberálů do svých vlád, vyhlásila svobodu tisku a rovnost občanů před zákonem. 13. března kulminovala revoluce v Rakousku, když císař odvolal kancléře Metternicha a přislíbil ústavu. V Berlíně vyrostly 18. března barikády a v ulicích bojovali demonstranti s armádou. Pruský král ustoupil, slíbil ústavu a demokratické reformy. Revoluční zmatky a politická nejistota se samozřejmě podepsaly i na burze. V období mezi 31. březnem a 23. květnem 1848 si německý akciový trh sáhnul na své dlouhodobé dno.

Situace zůstávala dlouho napjatá a nejistá. 9. listopadu 1848 král Fridrich Vilém IV. dočasně rozpustil pruské národní shromáždění a 12. listopadu byl v Berlíně vyhlášen stav obležení. 5. prosince vyhlásil král konzervativní oktrojovanou ústavu, přičemž si zcela ponechal výkonnou moc. Když pak také v Rakousku nastoupil na trůn nový císař František Josef I. a ve francouzských prezidentských volbách triumfálně zvítězil synovec císaře Napoleona, Ludvík Napoleon, politické klima se postupně zklidnilo. Podobně odezněla i krize na kapitálových trzích. V Německu se spekulace na nějaký čas uložily ke spánku. Železnice však naštěstí neusnula a za několik desetiletí protkala celou Evropu její hustá síť.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Světová hospodářská krize v roce 1857 (část 1 – USA)

Těžká hospodářská krize, která se v roce 1857 rychle rozšířila do celého světa, měla svůj počátek v New Yorku a Ohiu. Postižena byly zejména rozvinutá finanční centra ve Spojených státech a v Evropě, stranou však nezůstaly ani menší státy a kolonie.

Po krizi v letech 1847/1848 nastal všeobecný hospodářský rozmach. Svým dílem k tomu přispěly také nálezy zlata v Kalifornii (1849) a Austrálii (1851), které vyvolaly výrazný růst exportu do těchto krajin. Mnoho zemí prožívalo v letech 1849 až 1856 "zlaté časy". Dařilo se zejména železničnímu sektoru a bankovnictví. Akciové banky ve Velké Británii a Německu poskytovaly průmyslu rozsáhlé úvěry, čímž dále zlepšovaly podnikatelské klima. V roce 1853 vypukla tzv. krymská válka o mocenský vliv na Blízkém východě. Válečný výpadek exportu ruské pšenice do Evropy využily Spojené státy a výrazně zvýšily vývoz svého obilí přes Atlantik. Výhodná obchodní situace pro USA však netrvala dlouho. Když v roce 1856 skončila krymská válka porážkou Ruska, zaplavila evropský trh opět levnější pšenice z východu a zájem o dražší americkou prudce klesl. Velký pokles cen pšenice však nezaznamenala jen Evropa, ale i Spojené státy, které ztratily evropský trh a domácí poptávka nestačila vstřebat velkou nabídku. Americkým farmářům padaly zisky a mnozí nemohli splatit své dluhy u bank a obchodníků.

V této situaci se ukázala slabina americké importní politiky. Protože dovozy vysoce převyšovaly export, mizelo americké zlato v zahraničí, převážně v Evropě. Zlaté rezervy se stále snižovaly, až se nakonec banky pokusily v létě 1857 zachránit své zbylé rezervy nadměrným zvýšením úrokových sazeb. Ve "zlatých časech" se rozmohly také spekulace. Investiční záměry té doby (např. železnice, pozemky nebo doly) byly často spekulativně a problematicky financovány z větší části úvěry. Investoři mohli počítat ze ziskem až ve vzdálené budoucnosti. Mnohé úvěry byly navíc poskytovány lehkomyslně, bez záruk a bez důkladného prověření žadatelů.

V létě roku 1857 byl již hospodářský systém Spojených států velice labilní a tak stačil jediný impuls, aby se zhroutil jako domeček z karet. Tento dominový efekt začal 24. srpna 1857 v New Yorku a Ohiu. Onoho dne ohlásila newyorská pobočka společnosti "Ohio Life Insurance and Trust Company" ("Ohijská životní pojišťovací a svěřenecká společnost“) bankrot. Tento finanční ústav, do té doby vzor solidnosti, zapůjčil 5 miliónů dolarů na riskantní "železniční" projekt. Brzy vyšlo najevo, že velká část lehkomyslně zapůjčeného kapitálu byla zpronevěřena. To byl ovšem konec společnosti "Ohio Life", která již nebyla schopna uhradit své závazky bankám na východním pobřeží USA.

Banky v New Yorku reagovaly na skandál okamžitě a silně omezily své obchodní aktivity. Zároveň značně podražily úvěry. U splatných úvěrů začaly banky požadovat okamžité vyrovnání a odmítaly přijímat směnky obchodníků a dlužníků, kteří měli problémy s hotovostí. Tato opatření byla ve společnosti chápána jako příznak hrozícího hospodářského kolapsu a v New Yorku se objevily první známky paniky. Mnoho držitelů cenných papírů začalo bombardovat své brokery prodejními příkazy. Netrvalo dlouho a hráz se protrhla. Během několika hodin ztratily známé "bluechips" přes 10 procent své hodnoty a výprodej stále pokračoval. Následky byly zhoubné. Jenom v samotném New Yorku připravila finanční panika o práci 20 000 lidí.

Tento krach na newyorské burze se promítl i do jiných hospodářských odvětví a do jiných států. Události se daly do pohybu. Britské obchodní společnosti a banky začaly z USA stahovat své finanční prostředky. Cena pšenice stále klesala a ruská bavlna byla na volném trhu levnější než americká. Pokles kupní síly obyvatelstva způsobil, že v amerických přístavech byly plné sklady dovezeného zboží, které nenašly odběratele. Nedostatek investičního kapitálu znemožnil dokončení některých železničních projektů, některé zase vinou předlužení zbankrotovaly. Jiné investiční projekty, závislé na dokončení dráhy, nemohly být realizovány. Odliv peněz z bank snížil v polovině září zlaté rezervy o 20 miliónů dolarů. Hospodářství hrozil kolaps.

Ve snaze zmírnit vzniklé problémy, rozhodly se banky na východním pobřeží posílit své finanční rezervy dovozem většího množství zlata z kalifornských dolů. Začátkem září vyplul z Panamy tehdy moderní, kolesový parník "SS Central America" s nákladem kalifornského zlata. Toužebně očekávané zlato však New York nikdy nespatřil. Přes 90 metrů dlouhá loď se dostala 12. září 1857 do silného hurikánu a 200 mil od pobřeží Jižní Karolíny šla ke dnu. V hlubinách zmizelo přes 400 nešťastníků a také zlato, které mělo spasit finanční svět. Teprve koncem 80-tých let dvacátého století byl vrak lodi i se zlatým pokladem objeven ve hloubce přes 2 500 metrů.

Když dorazila zpráva o záhubě lodi do New Yorku, byl finanční svět v šoku. Banky musely odložit platby v hotovosti, akciové kurzy padaly a tisíce obchodníků ohlásilo bankrot. 13. října 1857 pak došlo na Wall Street k dalšímu krachu, který vyhnal z akciového trhu poslední věrné investory. Díky telegrafu, tehdejší "nové technologii", se nejistota rychle rozšířila po celé zemi. Banky ve Filadelfii a dalších velkých amerických městech odmítaly platit zlatem. Všude raketově stoupal počet nezaměstnaných. Koncem října bylo jen v Brooklynu a Manhattanu přes 100 000 lidí bez práce. V New York City dosáhly v prosinci škody způsobené krizí kolem 120 miliónů dolarů.

Na konci roku 1857 měly Spojené státy to nejhorší sice již za sebou, krizi však vystřídala po dlouhé měsíce trvající recese. Odcházející krize si vybrala svou daň ve všech vrstvách společnosti. Hlad, nezaměstnanost a nesčetné bankroty, to byl v tom čase obraz amerického hospodářství. Přesto se našli investoři, jako Moses Taylor nebo Cornelius Vanderbilt, kteří na krizi vydělali. Nákupem velmi levných akcií a zkrachovalých podniků významně rozšířili své finanční holdingy. Ovšem jen málo lidí mělo v té době odvahu a především volné finanční prostředky na další investice.

Nejméně byl krizí zasažen zemědělský jih Spojených států. Nižší ceny bavlny se brzy postaraly o čilý obchod s Evropou a dalšími zeměmi. To však ještě více vyhrotilo stávající spory mezi severními a jižními státy. Jih přeceňoval význam "královny bavlny" a domníval se, že jeho otrokářský systém je dokonalejší než severní systém, který byl založen na svobodné pracovní síle. Krize z roku 1857 tak velkou měrou přispěla k občanské válce, která od roku 1861 sužovala Spojené státy a jíž padlo za oběť přes 623 000 lidí.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Světová hospodářská krize v roce 1857 (část 2 – Evropa)

Také evropské hospodářství prožívalo od roku 1850 velký rozmach, k čemuž přispělo i uklidnění vztahů mezi Pruskem a Rakouskem a ukončení první německo – dánské války. Brzy však byly evropské trhy ohroženy dalším válečným konfliktem.

Rusko vycítilo slabost Turecka a v říjnu 1853 vpadla jeho vojska do podunajské části osmanské říše. Francie a Velká Británie, ve snaze zachovat v oblasti mocenskou rovnováhu, vstoupily 28. března 1854 do války na straně Turecka. Začala tzv. krymská válka, která pokračovala řadou porážek ruských vojsk a kapitulací Sevastopolu. 30. března 1856 byl uzavřen pařížský mír, který zlomil ruskou námořní moc, zaručil nezávislost Turecka a stanovil neutralitu Černého moře. Křesťanská území Turecka se dostala pod kontrolu evropských mocností.

Počátek války zbrzdil euforii na evropských burzách. Akciové indexy klesly v roce 1854 v průměru o 4,7 %. Boom, tažený především bankovnictvím a odvětvím železnic, se téměř zastavil. Válka však měla nepříznivý vliv na akciový trh jen dočasně. Od roku 1855, když se stále více projevovala převaha západních velmocí, začaly kurzy akcií opět stoupat.

Když společnost bohatne, roste i chuť ke spekulacím. Bylo tomu tak i v době hospodářského růstu po roce 1850. V různých částech Evropy však byly favorizovány různé investice. Ve Francii byly v centru pozornosti "železniční akcie", v Británii se sázelo na pšenici a také na železnici, v některých německých státech stály v popředí bankovní akcie, v Hamburku preferovali zase cukr a kávu. Skandinávští investoři věřili stavbě lodí, hornictví a továrnám. I když byly investiční objekty mnohdy odlišné, byly již trhy různých zemí tak těsně provázány, že různé regiony vykazovaly v podstatě obdobný vývoj. Proto nám postačí sledovat situaci převážně v Německu, abychom získali základní přehled o vývoji krize ve větší části Evropy.

Až do první poloviny 19. století docházelo v Německu opakovaně k peněžním tísním, které byly důsledkem malé tržní mobility a privátní sféra jen obtížně získávala úvěry a půjčky pro nové investice. Potom se vše radikálně změnilo. Od poloviny století vznikalo vedle tradičních soukromých bank, které si vydělávaly zejména diskontováním směnek, velké množství nových kreditních ústavů. Jako houby po dešti vyrůstaly všude akciové banky i menší společnosti, půjčující především živnostníkům a sedlákům. Protože pruská vláda bránila dalšímu zakládání akciových bank, vznikala většina nových finančních domů v okolních německých státech. Tyto banky měly zpravidla právo vydávat také své vlastní peníze.

Jedním z nejvýznamnějších finančních institutů té doby byla "Bank für Handel und Industrie in Darmstadt" ("Obchodní a průmyslová banka Darmstadt"), založená 2. dubna 1853. Její základní kapitál ve výši 250 miliónů zlatých byl rozdělen na 100.000 akcií o jmenovité hodnotě 250 zlatých. Nejdříve bylo dáno na trh 40.000 akcií a zájem byl obrovský. Ještě před burzovní premiérou byly tyto akcie obchodovány mimo parket a dostaly se 28 % nad svou emisní cenu. Úspěch této bankovní emise přilákal následovníky. 11. dubna byla založena "Frankfurter Bank", o měsíc později následoval konkurent z Braunschweigu a 17. září vstoupila na trh "Bank in Weimar".

Když počátkem roku 1855 zmizela z kapitálových trhů nejistota spojená s krymskou válkou, vydaly se akciové kurzy opět vzhůru. Na výsluní se hřály především bankovní akcie. Trh přivítal a spolknul i dalších 60.000 akcií "Bank in Darmstadt". Kurz akcií této banky vzrostl z 248 zlatých (14.1.1856) na 375 zlatých (17.3.1856). Když byla pařížským mírem (30.3.1856) definitivně ukončena krymská válka, optimismus na burzách ještě vzrostl. Tak například vyšplhal kurz darmstadtské banky až na 438 zlatých. V té době však už dosáhly trhy kulminačního bodu.

Spekulovalo se sice dále, ale nové emise zaplavily burzovní parket v takové míře, že investoři zcela ztratili přehled. Další a další tranše akciových emisí byly již nad síly investorů a burzovní náladě očividně neprospívaly. Jenom v sektoru bankovnictví vzrostla v roce 1856 suma splaceného kapitálu ze 60 na 154 miliónů marek. Přesto se však ještě podařilo některým bankám (např. "Norddeutschen Bank in Hamburg" nebo "Hamburger Vereinsbank") své akcie zcela umístit.

Od konce srpna 1856 se burzy v Evropě postupně dostávaly pod prodejní tlak. Pruská vláda sledovala s rostoucími obavami jak její území zaplavují bankovky, vydávané akciovými bankami okolních německých států. 14. května 1855 vláda zakázala používat v platebním styku zahraniční bankovky menší než 10 tolarů. Když se začátkem roku 1857 rozšířily zvěsti, že v zemi dojde k úplnému zákazu používání "nepruských bankovek", akciový trh ještě více poklesl. V květnu 1857 stála akcie naší známé "Bank für Handel und Industrie in Darmstadt" již jen 270 zlatých. Také ostatní sektory, jako železnice a doly, zamířily dolů.

Dramatické pozdní léto 1857 v USA se zanedlouho projevilo i v Evropě. První úder dostalo britské impérium, když obyvatelstvo vzalo útokem banky v Londýně, Edinburghu, Dublinu a v jiných velkých městech. Aby zabránila panice, rozhodla se vláda pozastavit platnost tzv. Peelova bankovního aktu. Tento zákon z roku 1844, nazvaný podle bývalého ministerského předsedy Roberta Peela, reformoval organizační strukturu "Bank of England" a později se stal základem zlatého standardu. Podstatou zákona bylo rozdělení "Bank of England" do dvou oddělení, bankovního a cedulového. Bankovní oddělení, řízené ředitelstvím banky, mohlo volně provádět svou obchodní činnost bez státních restrikcí. Cedulové oddělení smělo vydat bankovky do hodnoty 14 miliónů liber, aniž by byly kryté kovem. Další bankovky, které by chtělo obchodní oddělení použít, muselo však odkoupit od oddělení cedulového za zlaté pruty nebo mince z drahých kovů. Nastane-li však krize, mají plnou důvěru pouze bankovky "Bank of England", po kterých tak vzroste značně poptávka. Pozastavení Peelova aktu tak ulehčilo bance vydávání dalších bankovek. Současně banka zvedla svou diskontní sazbu. Přes částečný úspěch těchto opatření se dostalo v Británii mnoho obchodních domů a bank do platební neschopnosti a muselo ohlásit konkurz.

V Německu byl nejvíce postižen Hamburk, především pro svou obchodní provázanost s Velkou Británií, Skandinávií a USA. Krize, která začala v srpnu v New Yorku, dorazila po třech měsících také do hanzovního města. Zdejší banky poskytovaly za krymské války velké úvěry švédským společnostem, které pašovaly zboží do Ruska. Také po skončení války plynuly do Skandinávie další úvěry. Nyní však Švédové používali tyto úvěry ke spekulacím v loďařství, hornictví i strojírenství. Když pak tyto akciové bubliny praskaly po celé Evropě, přišla do Hamburku pohroma.

21. listopadu 1857 přijaly dvě hamburské banky a přední obchodní domy ozdravný plán. Byl založen garanční spolek s upsaným kapitálem asi 12 miliónů marek, aby zajišťoval oběh směnek a bankovek, které nesly razítko spolku. Ovšem již za dva dny zkrachovaly první dva obchodní domy, které obchodovaly zejména s Velkou Británií. Také vládní pokusy o řešení vzniklé situace ztroskotaly. Dne 1. prosince 1857 šly do konkurzu další, často i staré a významné společnosti (např. Conrad Warneke nebo Lorent & Co.), z nichž většina obchodovala se Skandinávií. V přístavních skladech zatím marně čekalo na své odběratele, hamburské obchodníky, zboží v hodnotě asi 500 miliónů marek.

Ve snaze najít rychlé východisko z krize, uzavřela vláda a senát kompromisní dohodu o založení fondu ve výši 15 miliónů marek. Třetinu kapitálu měly tvořit hamburské státní půjčky a dvě třetiny vypůjčené zahraniční stříbro. Vláda se obrátila na významné zahraniční finanční domy (Rothschild, Baring a Hambros z Londýna, či pařížský Fould) se žádostí o úvěr, ale neúspěšně. V Paříži, Londýně, Amsterodamu, Kodani, Bruselu, Berlíně či Drážďanech nebyl v této kritické době nikdo, kdo by mohl tak velkou sumu poskytnout. Situace v Hamburku se zatím stále zhoršovala. Až 8. prosince, když už téměř všem hamburským bankám hrozil konkurz a obchodní lodě přestaly vykládat zboží v obavě, že nedostanou zaplaceno, přišla spásná zpráva. Vídeň byla ochotna poskytnout celou půjčku a hned poslala do hanzovního města vlak plný stříbra.

"Stříbrný" vlak šťastně dorazil do Hamburku, kde byl 12. prosince vyložen a půjčka rozdělena nejvýznamnějším bankám. Když se ukázalo, že stříbra je dostatek pro všechny, důvěra se rychle vrátila, lodě mohly být konečně vyloženy a sklady vyprázdněny. Do té doby si však již krize vybrala svou daň v podobě 145 konkurzů. Uklidnění v Hamburku se příznivě odrazilo také ve Skandinávii. Evropa se zvolna dostávala z krize, ale podobně jako ve Spojených státech to trvalo ještě několik měsíců, než zcela odezněla a hospodářství se opatrně vydalo na cestu vzhůru. Dosud nikdy v historii nebylo tolik států a v tak krátké době strženo vírem krize. Její dosah byl znát i v Indii a jiných vzdálených koloniích. Důsledkem byla celosvětová recese, vysoká nezaměstnanost a chudoba, která zasáhla široké vrstvy obyvatelstva. Akciové trhy se nemohly vzpamatovat několik let a výraznější hospodářský rozkvět nastal v Evropě až po roce 1860.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Cotton Famine a Credit Mobilier 1864-1867 (část 1)

V důsledku občanské války ve Spojených státech (1861-1865) došlo k velkému poklesu exportu americké bavlny. Její nedostatek (angl. cotton famine) způsobil v evropském finančním světě řadu kritických situací. V prvé části se budeme převážně věnovat vývoji ve Francii, která jako první pocítila vznikající krizi.

Od poloviny 19. století se prudce zvýšil počet společností obchodujících s bavlnou. Zvyšující se poptávka po této surovině vedla již od konce roku 1860 k postupnému růstu její ceny. Zatím však obchody stále kvetly a odvětví prosperovalo. Když ovšem vypukla v Americe občanská válka, situace v textilním sektoru se rázem vyhrotila, protože Spojené státy patřily k největším dodavatelům bavlny na světě. Úplnému kolapsu zabránila nadprodukce z roku 1860, když v podnikových skladech zůstaly zásoby zboží na delší dobu. Avšak samotná textilní výroba již na své kůži nedostatek bavlny pocítila. Mnoho anglických a francouzských výrobců začalo omezovat výrobu, zavádět kratší pracovní dobu, snižovat mzdy a také propouštět. Pro ilustraci si uveďme některá čísla. Jestliže v květnu 1848 pracovalo v Manchesteru 70 % bavlnářských dělníků na plný úvazek, pak se v květnu 1862 jejich podíl snížil na 49 %. V Lancashire poklesl počet osob zaměstnaných v bavlnářství na nezkrácenou pracovní dobu z 533.950 (listopad 1861) na pouhých 203.200 (listopad 1862). Také nahrazování americké bavlny indickou nebo egyptskou nepřineslo prozatím žádné zlepšení, protože zpracování těchto odrůd s horšími vlastnostmi bylo značně pomalejší.

Nedostatek bavlny a výrazný růst její ceny vedl na burzách ke spekulačnímu boomu, který v roce 1863 dosáhl vrcholu. V tomto roce se bavlnářskému průmyslu podařilo přizpůsobit výrobní technologii méně kvalitním asijským odrůdám a zvýšit tak svou produkci. Tuto skutečnost přijaly trhy zpočátku klidně a bavlna reagovala jen mírným poklesem.

Pak však přišel podzim a propad trhu se zrychlil. Politické nebe se zase jednou zatáhlo. Vedle krvavého konfliktu ve Spojených státech, hrozila znovu válka mezi Německem a Dánskem o sporná vévodství Šlesvik, Holštýn a Lauenburg, která byla dosud pod vládou dánského krále. Nejistota dalšího vývoje v USA, stále úspěšnější nahrazování americké bavlny indickou a egyptskou, možné následky blížícího se německo-dánského střetu, to všechno přimělo mnoho investorů prodat své akcie a stáhnout se z riskantního komoditního trhu. Nejdramatičtější situace nastala ve Francii. Zdejší spekulanti s bavlnou, jejichž nervy byly poslední dobou často napnuty k prasknutí, nevydrželi psychický tlak a propadli panice. Tak došlo nakonec v lednu 1864 na pařížské burze ke krachu.

Zatímco padaly kurzy ve Francii ke dnu, Velká Británie stále ještě krizi vzdorovala. V Německu panovala na trzích předválečná nejistota. Vypovězením války 1. února 1864 a následným vpádem prusko-rakouských vojsk do Holštýnska se německé burzy zbavily nervozity a trh zpočátku zamířil dokonce vzhůru. Po dalším propadu cen bavlny nebyla však v Británii a Německu situace nijak růžová, ale francouzskému scénáři se tyto země prozatím vyhnuly.

V této souvislosti je také zajímavá historie "Credit mobilier" ve Francii. V roce 1850 chtěl francouzský prezident a budoucí císař Napoleon III. provést direktivní revoluci v hospodářské a sociální oblasti. To byla ovšem otevřená výzva finanční a podnikatelské vrstvě, protože dle Napoleonových plánů mělo být obyčejným občanům umožněno, aby se mohli finančně podílet na hospodářství a velkých projektech.

Protože si reformy žádaly nezbytné finanční prostředky, byla roku 1852 založena bankovní instituce "Credit mobilier" se základním kapitálem 60 miliónů franků. Tato kreditní banka byla pod státním dozorem, čímž Napoleon III. sledoval její nezávislost na světě vysokých financí. Zatímco staré a renomované banky s novou bankou bojovaly všemi prostředky, u občanů měla "Credit mobilier" velký úspěch. V čele nové banky stáli Emile a Isaac Pereirové, později v celé Evropě známí jako poskytovatelé úvěrů na velké projekty. Světová výstava v roce 1855, velké železniční a průmyslové projekty nebo přestavba Paříže, to všechno bylo financováno touto bankou.

Akcie "Credit mobilier" byly velice žádané, protože Napoleon III. a jeho vláda zde vystupovali jako ručitelé. Banka vyplácela v prvních létech také velmi vysoké dividendy (až 40 %). V roce 1856 vyšplhal kurz jejích akcií na rekordních 2000 franků. Světová hospodářská krize v roce 1857 se však nevyhnula ani této bance a její ztráta tehdy přesáhla 9 miliónů franků. Aby se vyhnuli platební neschopnosti, museli Pereirové ještě v roce 1857 část banky prodat.

Kritické období bylo překonáno a poskytování nových úvěrů na významné projekty zvýšilo prestiž nové banky v celé Evropě. Nebyly to však jen úspěšné projekty, které měly vydělávat peníze, ale bratři Pereirové spekulovali současně ve velkém na burze. Pařížský krach v roce 1864 proto zasáhl "Credit mobilier" naplno a byl to hned dvojitý úder. Za prvé se výrazně propadly její akcie, za druhé udělaly spekulativní obchody pěkný vítr v bankovní pokladně. Banka se sice ještě nějakou dobu držela nad hladinou, avšak události z roku 1864 předznamenaly její konečný pád. Ten přišel s poslední chybnou spekulací, tentokrát na rakouské státní papíry. Vítězství pruského vojska nad rakouskou armádou 3. 7. 1866 u Hradce Králové nerozhodlo jen o výsledku války, ale podepsalo ortel i nad "Credit mobilier". Propadly se rakouské státní papíry a propadly se i akcie této banky, když 21. listopadu 1867 uzavíraly na pouhých 145 francích. Bratři Pereirové odstoupili a dříve slavná banka sklouzla do bezvýznamnosti.

Rok 1866 nebyl osudový jen pro Rakousko a "Credit mobilier", ale poznamenal rovněž Velkou Británii, Německo a Itálii, kde se finanční krize nakonec také prosadila. O tom si však povíme více v dalším pokračování.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Overend Gurney & Company a první Černý pátek (1864-1867)

Další průběh krize můžeme sledovat na příkladu Velké Británie a Německa. Počátek britských ekonomických problémů kladou mnozí historikové do roku 1863. Již v roce 1864 poznalo britské hospodářství dvě kritické fáze (v lednu, když šla pařížská burza do kolen, a pak o něco později, když padaly ceny importované bavlny), nicméně spekulační boom zatím pokračoval. Jenom se přesunul do jiných odvětví, jako byly například směnečné a diskontní banky. Tyto banky získaly během boomu na popularitě, protože poskytovaly peníze daleko ochotněji než staré, renomované banky. Tyto nové banky zpravidla vznikaly jako akciové společnosti, protože jen tak mohly získat potřebný kapitál. Potenciální investory lákaly vysokými dividendami. V polovině roku 1865, kdy dosáhl boom vrcholu, dosahovala dividendová výnosnost některých bank až 100 %!

V tomto čase se odehrává příběh tehdy dobře známé banky "Overend Gurney & Company" a její vstup na burzovní trh. Tato banka si již v první polovině století získala zvučné jméno a dominovala na směnečném trhu. Stávalo se, že v rukou banky bylo současně osm až deset miliónů směnek. Proto také byly akcie "Overend Gurney & Co." při své burzovní premiéře v červnu 1865 středem zájmu investorů. Avšak vstup banky na burzu měl také své stinné stránky. Tehdy totiž někteří z původních vlastníků, jakoby v předtuše nadcházející katastrofy, společnost opustili.

Velký počet směnek v oběhu, nedostatečné prověřování bonity klientů a labilní hospodářská situace v zemi, to vše přivedlo známý bankovní dům do kritického stavu. Také mnoho chybných spekulací v letech 1860-1866 banku poškodilo. Největší úder jí však zasadil jeden z jejích vlastníků, jistý D.W.Chapman. Tento známý londýnský hýřil a marnotratník proslul zejména jako pořadatel velkolepých slavností a recepcí. Spolu se svým poradcem, bývalým účetním E.W.Edwardsem, vytvořil kuriózní systém, kterým nakonec poslal "Overend Gurney & Company" ke dnu. Edwards doporučoval a navrhoval všelijaké spekulativní obchody, které měly údajně zvýšit ziskovost finančního domu. Chapman zase ovlivňoval své společníky, aby obchody navrhované Edwardsem schválili a banka je potom financovala. Jednalo se o různé pochybné spekulace s obilím, bavlnou, výrobou oceli, se stavbou lodí nebo výstavbou železnic. Již koncem roku 1860 tak vznikl bance deficit 500.000 liber mezi příjmy z diskontních obchodů (200.000 liber) a výdaji (700.000 liber). Tyto nůžky se dále rozevíraly, ale investiční boom počátku šedesátých let zatím držel Chapmanův systém při životě.

Hrozba válečného konfliktu mezi Rakouskem a Pruskem přinesla od poloviny roku 1865 na kapitálové trhy nejistotu. Investoři se snažili stahovat z trhu svá riskantnější aktiva, drželi více hotovosti a kupovali zlato. Začaly se objevovat první případy platební neschopnosti a s postupem času jejich počet narůstal. Pozornosti si zaslouží zejména bankrot železniční společnosti "Watson, Overend & Co." v lednu 1866. Ačkoliv tento podnik neměl nic společného s finančním institutem "Overend Gurney & Company", jeho pád vyvolal nedůvěru v celé britské hospodářství a útěk investorů z londýnské burzy. To mělo ničivý dopad na banku "Overend Gurney & Company". Neustále rostoucí podíl riskantních nebo zcela nedobytných směnek dále zvyšoval, již tak hrozivé zadlužení banky. Nakonec se 10. května 1866 finanční ústav pod tíhou finančních závazků ve výši pět miliónů liber zhroutil a zastavil veškeré platby. Hned příští den zareagovala "Bank of England" zvýšením diskontní sazby na 10 %. Současně pozastavil britský parlament, podobně jako již za krize v roce 1857, platnost Peelova bankovního aktu. Tyto opatření se však minuly účinkem. Zpráva o krachu banky bleskově dostihla nervózní investory na všech významných evropských burzách. Již delší dobu klesající kurzy v Londýně se během několika minut zhroutily a strhly britské hospodářství do těžké krize. Později dostal 11. květen označení "Černý pátek" a stal se tak prvním černým pátkem v burzovních dějinách. Současníci hovořili o nejhorší panice od roku 1825.

Nebyla to však jen "Overend Gurney", která nesla vinu za rozpoutání burzovního krachu. Několik dní předtím došlo totiž k masivnímu pádu kurzů v Německu. Zde však byl, na rozdíl od Británie, příčinou politický vývoj. Německý krach ovšem přinesl další nejistotu na již tak velmi nervózní londýnský trh, takže pád "Overend Gurney" byl vlastně jen poslední kapkou, kterou džbán přetekl.

Od roku 1863 byly německé finanční trhy pod politickým tlakem, jehož původ byl zejména v mocenských ambicích Pruska. Zatímco Prusko a Rakousko soupeřily o vedoucí postavení v Německém spolku, jablkem sváru mezi Pruskem a Dánskem bylo přímé politické připojení Šlesviku k dánskému království v listopadu 1863. Teprve po vpádu prusko-rakouských vojsk na sporná území v únoru roku 1864 trhy ožily a kurzy se vydaly vzhůru. Tato růstová fáze však měla jen jepičí život.

Ačkoliv se po míru podepsaném 14. srpna 1865 v Bad Gasteinu vztahy mezi Pruskem a Dánskem opět stabilizovaly, vládla na německých akciových trzích pasivita. Kurzy se téměř nepohybovaly a investorská komunita čekala na nové podněty. Ty přišly v podobě zvýšení úrokových měr Pruskou bankou a opětovným zhoršením politických vztahů, tentokrát mezi Pruskem a Rakouskem. Válečné přípravy obou stran se postaraly o další ztráty na německých trzích. Nakonec byla 2. května 1866 vyhlášena pruská mobilizace a berlínskou burzu zachvátila panika. To však nebyl ještě konec. Začalo první dějství všeobecně očekávané války prusko-rakouské. Pruská vojska znovu vtrhla na holštýnské území, které smlouva z Bad Gasteinu přiřkla Rakousku. Tato rázná akce opět berlínský trh do jisté míry povzbudila. Když však 11. května 1866 zvýšila Pruská banka v reakci na londýnskou krizi úrokovou míru na 9 %, reagoval akciový trh drtivým propadem. Všeobecný výprodej způsobil během krátké doby u mnoha cenných papírů hrozivé ztráty a berlínské noviny psaly o dosud nevídaném krachu.

Jak Velkou Británii tak i Německo přivedl historicky první "Černý pátek" do hluboké recese. Teprve v roce 1868 se začala jejich hospodářství postupně zotavovat. Oživení netrvalo ovšem dlouho, neboť další politický vývoj opět nedopřál lidem ani trhům tolik potřebný klid.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Gründerský boom a Vídeňský krach v roce 1873

Po vítězství nad Francií vstoupilo sjednocené Německo do řady evropských mocností. Euforie z vítězné války a vznik velkého německého hospodářského prostoru vedly v letech 1870-1873 k mimořádnému rozmachu, z kterého profitovala i habsburská monarchie. Tento vzestup umožnily také vysoké francouzské reparace (5 miliard franků), které byly brzy splaceny a zaplavily německý finanční trh. Avšak vysoká konjunktura tzv. gründerského (zakladatelského) období netrvala dlouho. V roce 1873 přišel velký krach, který poslal mnoho evropských zemí na dlouhou dobu do náruče hospodářské deprese.

Protože v pozadí této krize stály politické poměry, je vhodné si připomenout situaci v tehdejší Evropě. V centru politického vývoje Německa stál tehdy Otto von Bismarck. Po válkách prusko-dánské (1864) a prusko-rakouské (1866) nebylo již Rakousko členem Německého spolku a Bismarck tak mohl nastoupit cestu k uskutečnění svého snu, k vytvoření jednotného Německa. Po válce prusko-rakouské byl založen Severoněmecký spolek, který sdružoval německé státy severně od řeky Mohanu a který se stal přechodným stupněm v procesu německého sjednocování. Bismarck nejdříve vypracoval ústavu Severoněmeckého spolku, která 1. června 1867 vstoupila v platnost a její tvůrce se stal kancléřem. S Bavorskem, Bádenskem a Württemberskem, které stály mimo spolek, uzavřel Bismarck spojenecké smlouvy. Nová německá moc vyvolávala ovšem ve Francii a v Rakousku obavy a ve vzájemných vztazích rostlo napětí.

Situace se zhoršila poté, když 1. června 1870 nabídlo Španělsko německému princi Leopoldu von Hohenzollern královskou korunu. Francie se nyní cítila ohrožena ze dvou stran a 6.června ústy svého ministra zahraničních věcí vyhlásila, že jde o porušení evropské rovnováhy a Francie tudíž nebude Hohenzollerna na španělském trůnu akceptovat. Bismarck, který považoval válku s Francií za výhodné řešení, uveřejnil 13. června prohlášení, které vstoupilo do dějin jako "emžská depeše". Protože si v tomto ostrém prohlášení nebral žádné diplomatické servítky, přiměl tak vlastně Francii, aby sama vyhlásila 19. června 1870 Severoněmeckému spolku válku. Za několik měsíců dosáhla německá vojska rozhodujícího vítězství u Sedanu a donutila francouzského císaře Napoleona III. ke kapitulaci. Porážka vyvolala ve Francii těžkou vnitropolitickou krizi. Dne 4. září 1870 vypukla v Paříži revoluce, císař byl sesazen a byla vyhlášena republika. Následoval zoufalý odpor francouzského lidu proti německým vojskům, který byl zlomen až obležením a ostřelováním Paříže.

Rychlé vítězství nad Francií ovlivnilo jihoněmecké státy natolik, že 15. listopadu více či méně dobrovolně souhlasily s dohodou o vytvoření společného spolkového státu. Dne 1. ledna 1871 byla založena Německá říše. 18. ledna zorganizoval Bismarck v obsazeném Versailles podpis mírové dohody a korunovaci pruského krále Viléma I. za německého císaře. Poražená Francie musela odstoupit Německu tři departmenty a zaplatit válečné reparace ve výši 5 miliard franků.

Politické změny se samozřejmě odrazily také na kapitálových trzích. Počátkem roku 1870 tížila berlínskou burzu předválečná nejistota. Velký růst příjmů pruských železnic se však od března postaral o lepší náladu, která se přelila i do jiných odvětví. K novým emisím této doby patřila "Deutsche Bank", která získala 12. března 1870 koncesi a o několik dní později vstoupila s velkým úspěchem na burzu. Počátkem června bylo již oživení minulostí. Zprvu nastal jen menší pokles kurzů, pak ale 11. června vyvolala bezprostřední válečná hrozba paniku. Vlastní vyhlášení války však již investoři předvídali a tak po 19. červnu, místo dalšího razantního propadu, pokračovala burza jen v pozvolném poklesu. Od 11.června do konce měsíce ztratily německé akcie v průměru 20 %, některé však, jako například akcie "Darmstädter Bank" (-36,5%) nebo "Berlin-Potsdamer-Eisenbahn" (-32%) poklesly mnohem více.

Na konci června se trh uklidnil a vyčkával věcí příštích. Po krvavých, ale pro německá vojska úspěšných bitvách burza ožila a spekulanti slavili návrat. Již 1. září 1870 dosáhla většina akcií hodnot z počátku června, nebo je i překonala. Koncem roku se však vrátila nejistota z dalšího vývoje, k čemuž přispěl i pád "krále železnic" B.H.Strousberga.

V posledních deseti letech byla německá konjunktura třikrát přerušena válkou, ačkoliv průmyslová výroba a produktivita nadále rostly. Válka s Francií přinesla navíc značný pokles spotřeby. Definitivní vítězství a zpráva o vysoké válečné náhradě probudily hospodářství konečně z letargie. Nastalo období neuvěřitelného hospodářského vzestupu – zrodil se německý zakladatelský boom. Prosperovala všechna průmyslová odvětví, stavebnictví, obchod i bankovnictví. Všeobecná euforie se ovšem nevyhýbala ani burze. Do podzimu 1871 si akcie připsaly průměrně 20 %. Zatímco v období let 1790 až 1870 bylo v Německu založeno jen 300 akciových společností, vyrostlo za pouhé dva roky 1871/1872 přes 780 nových akciovek.

Postupně splácené francouzské reparace výrazně zvýšily likviditu německého kapitálového trhu. Nejvyšší denní obrat na berlínské burze vzrostl z 24,5 miliónů tolarů v roce 1870 na 60,5 miliónů tolarů v roce 1871. Celkový roční obrat se zvýšil z 2,474 miliard tolarů (rok 1870) na 4,296 miliard tolarů (rok 1871). Přebytek peněz na trhu vyvolal lavinu burzovních spekulací, kterých se zúčastnily všechny společenské vrstvy. Jako houby po dešti vyrůstaly nové akciové banky a společnosti, některé však velmi pochybného rázu. V roce 1871 přišlo na berlínskou burzu 104 nových společností. V celém Německu přibylo 265 nových emisí, z toho 70 bankovních. Také stávající podniky si přicházely na burzu pro peníze a navyšovaly svůj kapitál. Proti září 1870 se na konci roku 1871 zhodnotily kurzy v průměru o více než 50 %. Také další rok se nesl ve znamení boomu, když burza přivítala dalších 167 nových společností a mnoho stávajících úspěšně emitovalo další akcie. Jestliže bylo Německo ještě v roce 1869 spíše nevýznamným trhem, tak v roce 1872 získalo již stříbrnou medaili za Velkou Británií, ale před USA.

Gründerský boom ovlivnil také habsburskou monarchii, která rovněž prožívala velký hospodářský rozkvět. Stranou nezůstaly ani české země, které zdatně doháněly dřívější časovou ztrátu. Nastal rozvoj bankovnictví – v roce 1869 byla v Praze založena Živnostenská banka, která se postupně stala finančním centrem českého hospodářství. Vznikala nová průmyslová odvětví, kde se prosadila hromadná výroba. Rozvíjela se těžba uhlí, hutní výroba, textilní a potravinářský průmysl a zejména strojírenství. 15. dubna 1871 byla v Praze založena první česká burza. Zpočátku se na pražské burze obchodovalo s cennými papíry i s komoditami. Později však obchod se zbožím ustupoval a po první světové válce se na pražské burze obchodovalo v podstatě již jen s cennými papíry. V rozmezí let 1867 až 1873 vyrostlo v monarchii 682 akciových společností, mezi nimi 143 bankovních ústavů. V Čechách bylo založeno v tomto období přes tři sta nových podniků a také 28 bank, z nichž v samotné Praze jich bylo 16.

Koncem roku 1872, když už byly francouzské reparace splaceny, objevily se na přehřátém německém trhu první mraky. Pozornost se po čase obrátila k politice a nejistota z jejího vývoje přiměla část investorů realizovat své zisky. Zatímco se na německý akciový trh dostavilo vybírání zisků, boom v Rakousko-Uhersku zatím pokračoval. Akcie na vídeňské burze měly, podobně jako v Německu, již svůj největší vzestup za sebou. Dobré vyhlídky na pokračující konjunkturu však způsobily, že burza v prvním čtvrtletí roku 1873 ještě mírně posilovala. Optimismus rakouským investorům dodávala připravovaná 5. světová výstava ve Vídni, která také 1. května otevřela své brány. Velkolepě pojatá akce však ekonomicky propadla. Místo očekávaných 20 miliónů lidí přišlo jen 7 miliónů a výstava skončila s celkovým deficitem 15 miliónů zlatých. Od návštěvy Vídně odrazovala epidemie cholery a v následujících dnech také nejistota po krachu na vídeňské burze, který se stal předehrou k dosud nejvážnější světové hospodářské krizi. Již v den zahájení ohlásily bankrot první předlužené společnosti, finančně těsně spjaté se světovou výstavou. Tím se uvolnil první kámen celé pochybné stavby. Následující prodeje cenných papírů a vypovídání úvěrů uvolnily lavinu konkurzů. Jenom 8. května se zhroutilo asi 100 podniků, které byly kótovány na burze a kurzové ztráty dosáhly 300 miliónů zlatých. To byla předzvěst katastrofy, která přišla následujícího dne. 9. května 1873 (další "černý pátek") došlo k drtivému pádu celého trhu.

Události v Rakousku se kupodivu jen málo podepsaly na berlínské burze. Objemy obchodů v Berlíně poklesly, ale žádný výprodej se zatím nekonal. Zdejší investoři zřejmě přičítali rakouský propad jen světové výstavě a očekávali ve Vídni brzké zotavení kurzů. To se však nekonalo. Rakouské papíry stále ležely na dně a přes Atlantik přicházely zprávy o železniční krizi v USA. Mnoho amerických společností, jejichž dluhopisy a akcie se v Berlíně pilně nakupovaly, stálo nyní údajně před krachem. Také německá vnitropolitická situace neslibovala nic dobrého. Tak konečně došlo 13. května i na berlínský trh. Na konci obchodování bylo v plusu jen 75 společností z 375 kótovaných, ostatní se již propadaly.

Zakladatelský boom končil. Do konce června vzniklo v Prusku ještě 196 podniků, v červenci již jen 12, v srpnu 7 a v září byly založeny pouhé čtyři společnosti. A jenom zlomek z těchto podniků stačil ještě vstoupit na burzu. Příval emisí skončil tak rychle jako začal. Penězovod, který přivedl v rozmezí let 1870 až 1873 na burzu 1018 akciových společností, během několika málo dní zcela vyschnul.

Avšak nebyl všemu konec. Podniky, které boom nenaučil myslet na zadní kolečka a šetřit, pociťovaly nedostatek hotových peněz. Začátkem října musel zastavit veškeré platby také bankovní ústav "Berliner Quistopsche Vereinsbank", který do té doby umisťoval na burzu akcie nových společností. Když ztroskotala veškerá jednání o záchraně banky, reagovala burza dalším poklesem. Strach před dalšími úpadky vyháněl z burzy další a další investory. Německo a také sousední Rakousko nezadržitelně směřovaly do hluboké recese. Během tří let po vídeňském krachu bylo v Německu zlikvidováno 180 podniků, které byly předtím s velkou slávou uvedeny na trh. Postiženy byly zejména průmyslové podniky a železniční společnosti. Již v roce 1874 poklesla celková tržní kapitalizace proti předchozímu roku o 1,5 miliardy marek. Lidé však ještě netušili, že stojí teprve na počátku "velké deprese", která převzala vládu v Evropě na mnoho let. Jak uvidíme v příštím díle, rok 1873 byl osudový i pro Spojené státy, které se také ponořily do těžké krize.

Světová krize, odstartovaná krachem na vídeňské burze, se ovšem nevyhýbala ani českým zemím. Největší propad zaznamenalo strojírenství a hutnictví, tedy ta odvětví, která se předtím nejvíce vezla na vlně zakladatelského boomu. Do roku 1878 se snížila výroba surového železa o 65 % a výroba litiny o 66 %. Asi sto akciových společností v českých zemích zkrachovalo. Bankroty slabších společností však zároveň uspíšily centralizaci a koncentraci průmyslu a finančního kapitálu. Bez ohledu na krizi, která v českých zemích odeznívá až po roce 1879, význam českého průmyslu a zejména strojírenství v rámci podunajské monarchie stále vzrůstá.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Pád Jay Cooke & Company (1873)

Nejen Evropa měla v roce 1873 svůj vídeňský krach, ale také Spojené státy zažily o několik měsíců později burzovní paniku, která vyústila do těžké hospodářské deprese, trvající plných šest let. Na počátku všeho byl bankrot jedné z nejprestižnějších investičních společností v zemi "Jay Cooke & Company".

Pozornost investorů v Americe přitahovaly zejména železniční společnosti a pozemky. Od konce občanské války v roce 1865 se čile stavěly nové železnice a jejich síť neustále rostla. Do roku 1873 se délka tratí zdvojnásobila. Z velké části byly tyto železnice financovány v období prosperity, v letech 1870-1873. Kombinace rozkvétajícího průmyslu, rostoucích cen, vysokých ochranných cel a zdánlivě neomezených možností lákala mnoho investorů a spekulantů. Ve velice krátké době bylo v očekávání rychlých zisků napumpováno do hospodářství ohromné množství peněz.

Spekulace s akciemi železničních společností byly velice atraktivní a v případě úspěchu slibovaly velké zisky. Při udělení koncese obdržely tyto společnosti zpravidla velké plochy neobydlené půdy. Tato půda byla sice velice levná, ale při úspěšné realizaci projektu mohla její cena vzrůst více než stonásobně. Podél již hotových tratí vyrůstaly osady a farmy, které zase přitahovaly nové kolonisty a různé podniky. S trochou štěstí vyrostlo u dráhy za několik let celé nové město, jehož pozemky měly už nesrovnatelně vyšší hodnotu. Ve své knize: "Devil Take the Hindmost" popsal historik E. Chancellor zhodnocení pozemku společnosti "Union Pacific Railroad" takto: "pozemek za 50 dolarů pak prodáš za 5 000 dolarů. Lze vůbec vydělat peníze jednodušeji? Jenom najdi budoucí staveniště nějakého města, kup tam farmu a čekej!"

Jedním z nejvýznamnějších železničních projektů byl tehdy "Northern Pacific Railroad" (NPR). V prosinci roku 1864 získal Josiah Perham, zakladatel NPR, od prezidenta Lincolna koncesi pro stavbu železnice. Po dokončení měla dráha spojit Lake Superior (Duluth, Minnesota) a Puget Sounds (Seattle, Washington). Ačkoliv Perham vložil do projektu veškerou energii, musel se po roce a půl, nemocný a zadlužený, svých záměrů vzdát. Plánovaný začátek stavby byl již ve značném skluzu, když se objevila společnost vedená J. G. Smithem, která chtěla projekt uskutečnit a převzala jej od Perhama i s celým dluhem. Také Smith však brzy zjistil, že projekt bude nad jeho finanční možnosti a on nebude schopen dodržet termín ukončení stavby ke 4. červnu 1877. "Northern Pacific Railroad" získala spolu s koncesí půdu o rozloze větší než byl stát New England, přesto její finanční prostředky nestačily na pokrytí nákladné stavby. Megaprojekt potřeboval zkrátka silného investora. Nakonec, po delším hledání, uspěl Smith u přední investiční společnosti "Jay Cooke & Company".

Jay Cooke si udělal jméno již za americké občanské války a patřil k váženým bankéřům. Jeho dosavadní působení ve finančním světě mu sice přineslo uznání a respekt, ale zatím žádné velké bohatství. Ve financování mamutího projektu viděl šanci, jak vystoupit až na Olymp amerického bankovního světa.

Jeho dobrá pověst mu pomohla při shánění finančních prostředků pro "Northern Pacific Railroad". V létě 1869 byly provedeny první zeměměřické práce a zanedlouho získal Cooke prodejem dluhopisů NPR přes 100 miliónů dolarů. V červnu 1870 byly zahájeny zemní práce. Zpočátku šlo všechno hladce. Cooke se staral o finance a stavba se plynule rozjela. Díky angažovanosti pro NPR rostla jeho vážnost, brzy se stal největším akcionářem železniční společnosti a jedním z nejbohatších mužů světa.

Brzy se však objevily první problémy. Stavba tratě spotřebovávala mnohem více peněz než vynášely již dokončené úseky. Náklady zvyšovaly také nepředvídatelné události, jako bylo zřícení mostů, sesuvy půdy, podemletí tratě apod. Ve snaze využít investiční boom, který vládl tehdy v Německu a Rakousku, uvedl Cooke dluhopisy NPR na evropský trh. Úspěch emise však zůstal daleko za očekáváním. Koncem roku 1872 se situace vyhrotila, když náklady stále rostly a finanční zdroje naopak vysychaly. Stále více železničních společností nabízelo své dluhopisy, stále méně investorů však bylo ochotno dávat peníze do riskantních projektů. Nakonec byla počátkem roku 1873 "Northern Pacific Railroad" schopna odměňovat své spolupracovníky již jen obligacemi. Zadlužení společnosti stále rostlo a její hlavní akcionář, investiční banka "Jay Cooke & Company" se dostala do velkých potíží. Podobné problémy měly také ostatní finanční domy, které financovaly jiné železniční projekty. Na 25 železničních společností nebylo schopno splácet ani úroky z úvěrů. Také se začaly objevovat první varovné známky oslabující konjunktury. Značně se snížil americký export do Evropy. To se odrazilo v poklesu cen produktů expandujícího průmyslu a zemědělství. Příznaky krize z nadvýroby byly stále zřetelnější.

Po nějaký čas ještě boom setrvačností pokračoval, až 8.září ohlásil konkurz první "železniční investor", finanční dům "Warehouse & Security Company". Potom jej 13. září následoval "Kenyon, Cox & Company". Burza reagovala zatím rozpačitě, většina investorů ještě spala. Dne 18. září 1873 však přišel úder, který je z letargie definitivně probudil. Ve 14:30 ohlásila investiční banka "Jay Cooke & Company" platební neschopnost. Americké finanční trhy zasáhl blesk – nejváženější bankéř Spojených států zbankrotoval!

Zpočátku tomu nikdo nechtěl věřit. V Pittsburghu dokonce zatkli kamelota, který zprávu vyvolával. Nevěřícnost se ovšem rychle změnila v paniku. Akciový trh se hroutil. Příští den přišly zvěsti, že také železniční magnát Cornelius Vanderbilt stojí před konkurzem. To se brzy ukázalo jako nepravdivé, přesto však bylo mnoho jiných společností bankrotem vážně ohroženo. Překotný výprodej akcií donutil vedení newyorské burzy, poprvé v její historii, zastavit obchodování. Po celých deset dní, od 20. do 29. září 1873, byla burza uzavřena. 20. září přinesl "Nation Magazin" následující zprávu o událostech na NYSE. "Každý, kdo navštívil minulý čtvrtek, pátek či sobotu Wall Street nebo burzovní galerii, stal se svědkem davového šílenství, kdy se lidé tlačili a zmateně pobíhali ve snaze prodat své cenné papíry za jakoukoliv cenu."

Panika odstartovala v Americe do té doby nejdelší a nejtvrdší hospodářskou krizi. Provázela ji rozsáhlá vlna bankrotů, chronická nezaměstnanost a drastické zpomalení výstavby železnic. Na projektu "Northern Pacific Railroad" a mnoha dalších nedokončených tratí byly zastaveny veškeré práce. Do roku 1878 zkrachovalo 89 železničních společností. Podle pozdějších odhadů mělo v roce 1877 jen 20 % práceschopného obyvatelstva stálé zaměstnání. Zahraniční investoři kvapně opouštěli zemi. Před burzovní panikou v roce 1873 činily zahraniční investice 242 miliónů dolarů, v roce 1875 poklesly k nule! Podniky omezovaly výrobu, příjmy klesaly, bankroty se množily. Pod tlakem snížené poptávky padaly ceny, především zemědělských produktů. Import z Evropy poklesl o 44 %. Hutnictví strádalo natolik, že polovina všech vysokých pecí musela být odstavena. Až koncem sedmdesátých let se hospodářství začalo těžce stavět na nohy. Také železniční společnost “Northern Pacific Railroad”, kterou převzal v roce 1876 Frederic Billings, se od roku 1880 opět pomalu rozjížděla. Hospodářské oživení však bylo dlouho chatrné, provázené množstvím nepříznivých zpráv, které odrazovaly investory. Další pohroma přišla roku 1893, když kolaps britského finančního domu "Baring Brothers" poslal hospodářství opět do hluboké recese.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Stříbrná panika (1893)

Po staletí sloužilo stříbro jako platební prostředek pro každodenní finanční transakce. Zatímco měděné mince byly příliš těžké, bylo zlato zase natolik vzácné, že se z něj nedaly razit mince ve velkém objemu a pro běžnou potřebu. Proto ve většině zemí převládal standard dvou kovů (bimetalismus) nebo často jen stříbrný standard.

V případě stříbrného standardu byly všechny bankovky v oběhu kryty stoprocentně stříbrem. Tak mohly být papírové peníze kdykoliv ve stejném kurzu zpětně směněny za stříbro. Státy, kde platil standard dvou kovů, měly navíc pevně stanovený výměnný poměr mezi stříbrem a zlatem. Zlatý standard tehdy používala, jako jedna z mála zemí světa, bohatá Velká Británie.

Od poloviny 19. století se díky nálezům zlata v Kalifornii (1848) a v Austrálii (1851) výrazně zvýšily celosvětové zásoby žlutého kovu. Důsledkem byl masivní propad ceny zlata. Povzbuzeno růstem světových zásob zlata, rozhodlo se po roce 1870 mnoho zemí přejít na zlatý standard. Kromě Velké Británie, platil v roce 1878 zlatý standard také v Německu, Belgii, Holandsku, Francii, Švýcarsku a ve skandinávských zemích. Také Spojené státy zavedly v roce 1873 zlatý standard, avšak zdejší politický vývoj vedl ke krátkodobému návratu ke stříbrnému standardu, což nakonec vyvolalo v roce 1893 v zemi těžkou hospodářskou krizi.

Abychom pochopili důvod návratu ke stříbrnému standardu, musíme se trochu podívat na tehdejší americkou společnost. Po občanské válce vzniklo ve Spojených státech radikální reformní hnutí, které protestovalo zejména proti klesajícím cenám zemědělských produktů (cenový index vlivem domácí nadprodukce a rostoucí konkurence na světových trzích v rozmezí let 1870-1890 průběžně klesal) a proti zhoršujícímu se postavení farmářů a dělníků. V důsledku stažení státních bankovek (tzv. greenbacks – zelené hřbety, které byly znehodnoceny občanskou válkou) a začleněním jižních států, silně pokleslo množství peněz v oběhu. Tato deflační politika vládnoucích republikánů poškozovala zejména americké farmáře, protože deflace znamenala klesající ceny plodin a tudíž i nižší příjmy zemědělců. Nedostatek hotových peněz vedl k současnému růstu úrokových sazeb. Také vysoká cla, která chránila výrobce průmyslového zboží před zahraniční konkurencí, znevýhodňovala farmáře. Těm nezbývalo než akceptovat vyšší ceny průmyslového zboží, přičemž sami museli prodávat svou bavlnu, obilí a jiné produkty na zahraničních trzích, kde tvrdá konkurence tlačila ceny dolů. Nakonec se nespokojení farmáři soustředili na měnu a požadovali zvýšení množství oběživa, protože se domnívali, že více peněz povede ke zvyšování cen a k poklesu úroků z půjček, což jim zajistí vyšší příjmy a sníží jejich zadluženost.

Farmáři, nespokojení s postojem kongresu k jejich požadavkům, se začali politicky organizovat. V roce 1875 vznikla z nezávislého hnutí politická strana “National Greenback Party”, jejíž název byl odvozen od zelených státních bankovek. Její členové byli převážně farmáři a dělníci z průmyslových měst. Požadovali proinflační politiku a stavěli se proti konverzi zelených bankovek na kovové peníze (v roce 1875 nařídil kongres stáhnout všechny “greenbacks” do roku 1879 z oběhu). “National Greenback Party” volala po zvýšení množství oběživa. Toho chtěla dosáhnout vydáváním papírových bankovek a návratem ke stříbrnému standardu, což by umožnilo razit nové stříbrné peníze. Ve volbách v roce 1876 nezaznamenala tato strana žádný významný úspěch, což se však změnilo v roce 1878, když při volbách do kongresu získala více než milión hlasů a patnáct zástupců. Ihned se snažila změnit stávající zlatý standard a získala pro svůj inflační plán podporu i v kongresu. Ještě v roce 1878 rozhodl kongres o opětovném zavedení stříbrného dolaru jako zákonného platidla.

Nejdříve přednesl Richard P. Bland novou zákonnou předlohu, která obsahovala ustanovení o volné a nelimitované ražbě stříbrných dolarů. Tuto předlohu však konzervativnější senát odmítl a proto zanedlouho předložil senátor William B. Allison vylepšenou verzi, která přikazovala státní pokladně vykupovat každý měsíc na trhu stříbrné pruty v hodnotě 2 až 4 miliónů dolarů. Z takto získaného stříbra měly být raženy stříbrné dolary, které by se vedle zlata staly všeobecně závazným platidlem. Tehdejší konzervativní prezident Rutherford B. Hayes uplatnil sice proti novému zákonu své veto, byl však nakonec přehlasován a tak měl mincovní “Bland-Allisonův zákon” z 28. února 1878 volnou cestu.

Každý měsíc byly tedy raženy stříbrné dolary a dávány do oběhu. Po dlouhou dobu byl na světových trzích směnný kurz mezi stříbrem a zlatem 16:1 a stejný výměnný poměr stanovil i “Bland-Allisonův zákon”. Jedna unce zlata měla tak stejnou hodnotu jako 16 uncí stříbra. V tomto ustanovení byl však zakopán pes, což později vedlo k pádu celého systému. Protože se zvýšila celosvětová těžba stříbra, poklesla jeho tržní cena a směnný kurz mezi stříbrem a zlatem se na trhu ustálil v poměru 18,25:1. Tak se stalo, že stříbro mělo na trhu nižší cenu, než předepisoval “Bland-Allisonův zákon”. Doly však podle tohoto zákona stále prodávaly vládě stříbro v kurzu 16:1, což bylo dlouhodobě neudržitelné.

V této situaci se v plné míře projevila platnost tzv. “Greshamova zákona” (Sir Thomas Gresham, významný anglický finančník a v roce 1571 zakladatel londýnské královské burzy “Royal Exchange”), který říkal, že horší peníze vytlačují z oběhu peníze lepší. Za předpokladu, že každý má možnost zaplatit mincemi o stejné nominální hodnotě, zbaví se vždy té, která má menší obsah kovu. A tak lidé platili stříbrnými dolary a zlaté si ponechali. Zejména banky využívaly situace a splácely své dluhy vůči centrální bance ve stříbře, ta jim však své závazky vyrovnávala zpravidla zlatem. To vedlo ke stálému odlivu zlatých rezerv ze státní pokladny.

Z reformního hnutí farmářů a dělníků se postupně zrodila nová “inflační strana”. Tato “Populist Party” získala brzy na vlivu a zasáhla významně do hospodářské politiky. Podle jejích argumentů rostla celosvětová produkce rychleji než zásoby zlata, což způsobovalo cenový propad zemědělských produktů. Také “populisté” viděli ve stříbře, kterého bylo dostatek, nejvhodnější inflační měnu. Aby se konečně zbrzdil stálý cenový pokles, požadovali stoupenci této strany větší množství peněz v oběhu, čehož chtěli dosáhnout především vydáváním dalších stříbrných mincí.

Aby prosadili svůj cíl, rozhodli se “inflačníci” v roce 1890 pro “handl” s republikány. Republikáni pomohou schválit tzv. Shermanův zákon o výkupu stříbra („Sherman Silver Purchase Act‘), který nahradí starý “Bland-Allisonův zákon”. Shermanův zákon ukládal vládě vykupovat měsíčně 4,5 miliónů uncí stříbra za bankovky, které budou směnitelné za zlato či stříbro a z vykoupeného kovu razit další dolary. Na revanš zase nebudou “inflačníci” blokovat republikánský celní sazebník (“McKinley Tariff”), zvyšující cla z dovážených výrobků.

Uplatněním Shermanova zákona o výkupu stříbra se krátkodobě podařilo cenový propad zastavit. Dosud klesající cena stříbra se dokonce na čas vrátila na nečekaně vysokých 150 centů za unci. Úspěch to byl však pochybný, protože tím zesílil odliv amerických zlatých rezerv. Ozývaly se první hlasy, které se obávaly, že státní pokladna již nebude dále schopna vyměňovat dolar za zlato. Tyto obavy získaly na síle, když se v roce 1892 stal americkým prezidentem demokrat Grover Cleveland. Předpokládalo se, že nový prezident ustoupí tlaku silného proinflačního křídla své strany. Nejdříve se stáhli zahraniční investoři, kteří očekávali brzké znehodnocení dolaru. Také domácí investoři začali v obavách přesouvat své investice do Kanady, Evropy nebo Jižní Ameriky.

V roce 1893 vzrostlo množství oběživa proti roku 1891 o 68 miliónů dolarů. Bylo to však příliš málo na to, aby se splnil „inflační sen“ části amerického politického spektra. Až do počátku roku 1893 nemělo rostoucí hospodářství žádné potíže. Naopak, nezaměstnanost klesla z 5 % (rok 1890) na 3,7 % (konec roku 1892). Rovněž dobrá úroda v USA, v kombinaci se špatnou sklizní v Evropě, se postarala o boom v zemědělství. Avšak začátek roku 1893 již přinesl první varovné signály přehřáté konjunktury. Koncem ledna 1893 spadly ceny v téměř všech odvětvích a signalizovaly obrat v hospodářském cyklu. Také akciový trh, který předtím znal jen směr vzhůru, začal stagnovat a bylo jen otázkou času, kdy se probudí zatím klidně spící medvědi.

20. února 1893 dopadlo kladivo konkurzu na společnost “Philadelphia and Reading Railroad” a situace se přiostřila. Tato železniční společnost, která ještě předchozí měsíc vyplácela dividendu, se zhroutila pod horami dluhů v celkové výši 18,5 miliónů dolarů a ocitla se v naprosté platební neschopnosti. Úpadek společnosti, kterou do té doby podporovaly významné finanční instituce z Wall Streetu, vyvolal pochybnosti o finančním zdraví dalších železničních společností a finančních domů. Zatím však vládl klid před bouří.

Dne 4. března 1893 klesly zlaté rezervy Spojených států na nové historické minimum - 100.982.410 USD. Někteří obchodníci odmítali přijímat stříbrné peníze, přestože tím porušovali zákon. Když zlaté rezervy zamířily pod hranici 100 miliónů, pochopili již všichni, že státní pokladna nebude schopna do nekonečna vyměňovat zlato za bankovky nebo stříbrné mince, zejména když kurz stříbra na světových trzích stále klesal.

Investory strašila nyní hrozba brzkého znehodnocení dolaru a burza se začala otřásat. Dne 3. května 1893 nastal prudký pád akciového trhu. Od roku 1884 prý burza v New Yorku takový kolaps nezažila. V okamžiku se kurzy zhroutily a za dalších pár sekund se z akcií staly bezcenné cáry papíru. Panika byla korunována příštího dne, když se “National Cordage Trust” - tehdejší miláček burzy - stal obětí konkurzního řízení. Řada dalších podniků se zhroutila ještě ten samý týden, ale byl to jen pouhý začátek následující krize.

Několik týdnů po akciovém pádu došlo i na trh se stříbrem. Cena stříbra se do června 1893 snížila na 83 centů za jednu unci. Když navíc oznámila Indie, jako jedna z mála zemí se stříbrným standardem, že končí s ražbou stříbrných mincí, propadly se ceny stříbra ještě výrazněji. V New Yorku ztratilo stříbro za čtyři dny 25 procent ze své ceny, když z 83 centů spadlo na 62 centů za unci.

„Stříbrný krach“ vedl k uzavření a likvidaci mnoha stříbrných dolů. Když v červnu vypukla finanční panika, muselo jen v Denveru uzavřít během tří dnů své brány dvanáct bankovních domů. Konkurz stíhal konkurz a tisícům lidí hrozila nezaměstnanost. Od ledna do června 1893 bylo evidováno 3401 konkurzů a dluhy dosáhly 169 miliónů dolarů. Červnová panika však ještě v druhém pololetí tyto počty dramaticky zvýšila. Krach a následný konkurz postihl přes 15.000 podniků a 642 bank. Téměř třicet procent národních železničních společností bylo insolventních. Dvacet procent všech zaměstnanců (2-3 milióny osob) ztratilo svou práci, přičemž nejvíce byl postižen jih a západ Spojených států.

Nyní se stříbrná měna v USA dostala pod silný tlak. Po červnovém krachu měl stříbrný dolar reálnou hodnotu 53 centů, byl však stále směnitelný za zlatý dolar, který měl hodnotu ovšem podstatně vyšší. Zlaté rezervy USA dále poklesly na pouhých 68 milionů dolarů a hrozil státní bankrot. Tehdy zasáhl prezident Grover Cleveland a koncem června svolal kongres k mimořádnému zasedání, s cílem zrušit Shermanův zákon o výkupu stříbra. Nakonec byl tento zákon zrušen, ale s platností až k 1. listopadu 1893. Mezitím však již dosáhly hospodářské škody obrovských rozměrů. Celé další tři roky byly poznamenány depresí a nejistotou. Ještě při prezidentských volbách v roce 1896 horoval společný kandidát populistů a demokratů Wiliam Jennings Bryan pro stříbrnou měnu, volby však prohrál. Teprve pod taktovkou nového prezidenta, republikána a zastánce zlatého standardu Wiliama McKinleye, se finanční trhy uklidnily a odliv kapitálu ze země ustal.

Přeloženo a upraveno ze serveru

Špatná léta americké burzy (1906/1907)

Po léta trvající býčí nadvládě došlo v roce 1906 k přehřátí amerického akciového trhu. Dosud přetrvávající dobrá kondice americké ekonomiky a investorská setrvačnost však způsobily, že se akciové kurzy ještě nějakou dobu držely ve vyšších patrech a teprve v říjnu 1907 ukončily svou spanilou jízdu drtivým pádem.

V roce 1903 začal ve Spojených státech razantní vzestup akciového trhu. Byly to zejména podniky obsažené v tehdy ještě mladém akciovém indexu Dow Jones Industrial Average, které šplhaly neustále vzhůru. Dne 12. ledna 1906 překonal "Dow" poprvé hodnotu 100 bodů, když jeho startovní hodnota ze dne 26. května 1896 byla 40,94 bodů. Pak se růst zastavil a v jarních měsících nastal mírný pokles, přesto zůstaly akciové kurzy stále vysoko. Zanedlouho však byl poklidný akciový trh zaskočen nečekanou událostí.

Dne 18. dubna 1906 v časných ranních hodinách probudil obyvatele kalifornského města San Francisca prudký otřes země, který trval plných 40 sekund. Následovalo deset sekund klamného ticha, než přišel další, ještě silnější záchvěv (8,3 stupně Richtera), který po dalších 25 sekund otřásal celým městem. Zpočátku to vypadalo, že město oba otřesy a následné slabší zemětřesení přestálo relativně dobře. Toto zdání však bylo bohužel falešné. Zatímco nové výškové domy v městském centru, podobně jako viktoriánské dřevěné domy v okrajových čtvrtích, přežily zemětřesení bez větších škod, mnohé cihlové budovy se sesypaly jako domečky z karet. Poškozená elektrická vedení a prasklá plynová potrubí způsobily ve městě požáry, které se velice rychle šířily. Protože zemětřesení zničilo celou městskou vodovodní síť, zachvátil oheň brzy celé San Francisco. Po tři dny zuřil ve městě strašný požár. Když konečně oheň uhasl, zanechal po sobě na 30 tisíc zcela zničených domů. Téměř 500 lidí při této katastrofě zahynulo. Celkové hmotné škody byly později vyčísleny na 600 miliónů dolarů.

Celá Amerika byla v šoku a překvapené akciové trhy zprvu vůbec nereagovaly. Až koncem dubna probudila strnulou burzu vlna paniky. Ztrácely akcie železničních společností, průmyslových podniků a zejména akcie pojišťoven, které čekalo rozsáhlé proplácení finančních náhrad. Po masivním pádu akciových kurzů se však trhy kupodivu brzy vzpamatovaly a 6. června 1906 hrdě hlásil "Wall Street Journal" výrazné posílení akcií obsažených v indexu DJIA. Oživení šlo napříč celým trhem a do konce roku získaly americké akcie opět půdu pod nohama.

Koncem roku se pohyb vzhůru vyčerpal, aktivita poklesla a trh si vybíral oddechový čas. V lednu 1907 se nálada investorů zhoršila a přišla první vlna výprodejů. Průmysl sice zatím stále prosperoval, zisky železničních společností dosahovaly rekordních hodnot, ale akciový trh byl již po tříletém boomu vyčerpán a začal postupně oslabovat.

A pak nečekaně, bez jakéhokoliv varování, otřásly burzou další události. V březnu potkala pohroma akcie společnosti "Union Pacific", které se rychle propadly o 50 bodů. 14. března odepsal Dow Jones 8,3 % a skončil na hodnotě 76,23 bodů. To nejhorší však americké akcie čekalo až na podzim. Po určitém zotavení trhu přišlo v červnu 1907 zklamání, když se nezdařil úpis dluhopisů města New Yorku. Z emise v hodnotě 29 miliónů dolarů byly nakonec upsány dluhopisy jen za 2 milióny. V červnu také zkolaboval trh s mědí. Tyto události se však odrazily na burze jen krátkodobě. Ani srpnové odsouzení Rockefellerovy společnosti "Standard Oil Company" k pokutě 29 miliónů dolarů, když se provinila proti antitrustovému zákonu, nemělo velký vliv na akciové kurzy.

Koncem října se dostavila na trhy nervozita. V pondělí 21. října odpoledne oznámila "National Bank of Commerce", že zastavuje proplácení směnek "Knickerbocker Trust Company", tehdy třetí největší banky v New Yorku. Ještě ten večer organizoval J.P.Morgan schůzku představitelů newyorských bank, s cílem odvrátit hrozící paniku. Když však Morgan, pro zdráhavé a nedostatečné poskytování potřebných informací, svou pomoc nakonec odepřel, rozhodly se i ostatní banky v této záležitosti nic nepodnikat. 22. října začal run na banku "Knickerbocker", která přišla v průběhu tří hodin o 8 miliónů dolarů v hotovosti, až musela krátce po poledni zastavit veškeré platby. Další den potkal podobný osud "Trust Company of America", druhý největší bankovní ústav v New Yorku. Tato banka přišla během třídenní paniky o téměř 48 miliónů dolarů. Také bankovní dům "Lincoln Trust" zápasil s velkými finančními potížemi.

Dne 24. října 1907 došlo také na newyorskou burzu. Panika zasáhla zprvu tzv. "Call Loans". To byly tehdy časově ohraničené, kdykoliv vypověditelné úvěry, které banky poskytovaly makléřským a brokerským domům. Z těchto úvěrů byly financovány tzv. "margin-account" - konta, která potřebovali klienti makléřů pro své burzovní obchody. "Call Loans" se poskytovaly na burze denně mezi 12:00 a 14:15, kdy přišli na burzu bankéři, aby postoupily tyto úvěry makléřům. 24. října však nebyl na burze dostatek prostředků, aby uspokojil požadavky makléřů. Peníze byly – pokud vůbec – jen za úrok 100 až 150 %. Přesto většina bank odmítala poskytovat úvěry i na tak horentní úrok. Dosud skrytá panika, číhající na nervózních trzích, vypukla naplno.

Události na burze tohoto dne nám přibližuje úryvek z knihy "Hra her" od Jesse Livermora. Starý přítel broker mi toho dne řekl: "Jistě jsi někdy slyšel o školním pokusu, když sedí myš ve skleněném zvonu, z kterého je vypumpován vzduch. Chudák myš stále rychleji dýchá, lapá po dechu, její plíce pracují jako přetížené měchy, když se marně snaží získat tolik potřebný kyslík. Vidíme jak se myš dusí, vyvalené oči jí vystupují z hlavy, lapá po vzduchu, následuje pár záchvěvů těla, končetiny se v křeči natahují a je konec. Na to musím myslet, když jsem dnes viděl na burze ty davy bezmocných lidí. Nikde žádné úvěry, nikde žádné peníze. Nikdo nemohl prodat své akcie, protože nebyl nikdo, kdo by je mohl koupit. Wall Street je bankrot, říkám ti!"

Teprve zásahem bankéře J.P.Morgana se situace na "New York Stock Exchange" postupně uklidnila. Morgan urychleně obstaral úvěr na deset miliónů dolarů a vrátil tak na akciový trh likviditu. Prodejní tlak investorů polevil. Díky spolupráci a finanční pomoci velkých bank (např. Morgan, Baker, Stillman) a ostatních významných podnikatelů (např. J.D.Rockefeller), se zotavila také celá newyorská bankovní scéna. Přesto se rok 1907 zapsal do historických análů americké burzy jako jeden z nejhorších. Koncem roku se nacházel index DJIA na pouhých 58,75 bodech, což byl v meziročním srovnání pokles o 37,73 %.

V souvislosti s touto burzovní panikou se objevila jedna zajímavá hypotéza z pera švýcarského ekonoma Fritze Schwarze, který přímo obviňuje hospodářské giganty Morgana a Rockefellera, že paniku z roku 1907 sami úmyslně zinscenovali. Již v červnu 1906 se prý oba protagonisté dohodli, že vyvolají deflační krizi a srazí konkurenci a vládu do kolen. Údajně měl Morgan v úmyslu levně převzít oslabené konkurenty a Rockefeller chtěl vyvinout nátlak na stát, který žaloval jeho společnost "Standard Oil Company", že se provinila proti Shermanovu antitrustovému zákonu. Je-li tato hypotéza pravdivá, či nikoli, nelze dnes s jistotou říci. Pravdou ovšem je, že oba podnikatelé měli dostatečnou finanční moc, aby své záměry mohli prosadit. Zajímavé také je, že krátce po krachu nakupovali Morganovi zaměstnanci prokazatelně ve velkém levné akcie. Zanedlouho po akciové panice byl zkonfiskován majetek konkurenční banky "Heinze-Morse-Thomas" a majitelé byli odsouzeni k patnácti letům vězení. Na druhou stranu, kdyby byla Schwarzova hypotéza pravdivá, pak by Rockefeller z této spolupráce nezískal žádnou viditelnou výhodu, protože jeho "Standard Oil Company" byla přece jen odsouzena k pokutě 29 miliónů dolarů. Nakonec bylo jeho impérium v roce 1911 usnesením soudu rozbito a rozděleno na 34 malých společností.

Vývoj akciového indexu DJIA v letech 1897-1909


zdroj:

Přeloženo a upraveno ze serveru

Světová válka a deprese v USA 1920/1921

Období mezi první a druhou světovou válkou bylo nejen politicky konfliktní a proměnlivé, ale rovněž světový hospodářský vývoj střídal krizové fáze s razantním růstem, což se odrazilo i v obchodování na světových burzách. Protože to bylo období bohaté na události, rozdělíme naše vyprávění do několika částí.


Období mezi první a druhou světovou válkou bylo nejen politicky konfliktní a proměnlivé, ale rovněž světový hospodářský vývoj střídal krizové fáze s razantním růstem, což se odrazilo i v obchodování na světových burzách. Protože to bylo období bohaté na události, rozdělíme naše vyprávění do několika částí. Nejdříve se zaměříme na vznik první světové války, její průběh a poválečnou depresi let 1920/1921. V dalších dílech si povíme o hyperinflaci v Německu, boomu "zlatých" dvacátých let, který skončil v říjnu 1929 dalším burzovním "černým pátkem" a o následné velké depresi let třicátých.

První světová válka vypukla pro mnoho lidí poněkud nečekaně. Když srbští nacionalisté 28. června 1914 zavraždili v Sarajevu korunního prince a následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku, považovali mnozí tento atentát jen za další tragickou událost v dlouhodobém konfliktu a zanedlouho se tisk opět čile věnoval jiným tématům. Až v druhé polovině července se začaly objevovat známky možného válečného konfliktu. 23. července Rakousko-Uhersko předalo Srbsku ostré ultimátum a koncem měsíce vyhlásily Rakousko, Srbsko, Rusko, Německo a Francie všeobecnou mobilizaci. Tak tu stály proti sobě mocnosti Trojspolku (Německá říše, Rakousko-Uhersko a zprvu Itálie) na straně jedné a státy Trojdohody (Velká Británie, Francie a Rusko) na straně druhé. Osudový okamžik nastal, když 28. července 1914 vyhlásila podunajská monarchie Srbsku válku. Během několika dnů vstoupilo do války dalších pět států - Německo (1.8), Velká Británie (4.8), Srbsko (6.8.), Černá Hora (7.8) a Francie (13.8.). V polovině srpna bylo již 10 zemí ve válečném stavu. Nakonec bylo do konfliktu aktivně zapleteno 38 států a včetně kolonií byly válečnými událostmi postiženy celé dvě třetiny obyvatel světa.

Spojené státy byly na počátku války v nelehké situaci. Na jedné straně žilo mezi 95 milióny Američanů velké množství emigrantů z různých evropských zemí (z toho aspoň 8 miliónů bylo německého původu), na straně druhé hovořila kulturní a historická příbuznost s Velkou Británií pro válečný zásah proti Německu. Ve snaze nevyostřovat dále situaci, vyzýval prezident Thomas Woodrow Wilson svůj lid, aby zachovával "neutralitu v myšlenkách i v činech". V průběhu válečného konfliktu však byly stále více slyšet hlasy, požadující vstup do války na straně Dohody. Tyto hlasy zesílily zejména poté, když německá ponorka potopila 7. května 1915 britský luxusní parník Lusitanii, na jehož palubě zahynulo 128 Američanů. 31. ledna 1917 prohlásilo Německo, že veškerá plavidla ve válečné zóně bez varování potopí. Když pak v březnu skutečně potopily německé ponorky pět amerických obchodních lodí, rozhodl se vládní kabinet vstoupit do války. Wilson poté svolal Kongres, který 4. dubna schválil "Usnesení o válečném stavu" a 6. dubna 1917 prezident toto vyhlášení války Německu podepsal. Zpočátku se předpokládala spíše symbolická vojenská akce, nakonec však během války vyslaly Spojené státy na evropská bojiště na 2 milióny vojáků a významnou měrou tak přispěly k vítězství Dohody. Vojenská angažovanost měla velký vliv na hospodářství země a z dlouhodobého hlediska byla pro USA jednoznačně výhodná.

Když se v Evropě rozhořel válečný požár, sklouzlo zprvu americké hospodářství do krátké deprese. Kurzy na newyorské burze se koncem června 1914 začaly rychle hroutit. Dne 31. června se rozhodlo vedení NYSE pozastavit obchodování, dokud se situace nezklidní. Z plánovaného několikadenního přerušení se však postupně staly týdny a měsíce. Nicméně část spekulantů se přesunula na černý trh a obchodovala vesele dál. Nakonec se newyorská burza vrátila k normálnímu obchodování až 15. prosince 1914. Evropské burzy zůstaly ovšem uzavřeny i nadále.

Válka však přesto přinesla mnoha americkým investorům velké zisky. Obrovská poptávka válčících států po amerických zbraních vyvolala zakrátko v USA nový hospodářský boom. Jesse Livermoor, tehdejší legenda Wall Streetu, ve své knize "Hra her" píše: "Nebylo pochyb, že se Amerika díky mohutným nákupům spojenců stane nejbohatší zemí světa. U nás bylo možno nakoupit všechny ty věci, které nikdo jiný nenabízel. Peníze z celého světa proudily k nám. Inflace byla nevyhnutelná – což ovšem také znamenalo všeobecný růst cen a akciových kurzů."

Nakonec však také tento vzestup musel skončit. V roce 1916 způsobily zvěsti o poselství prezidenta Wilsona, které mělo přinést Evropě mír, prudký pád akciových kurzů. Investoři se totiž obávali, že americký válečný boom bude tímto mírovým návrhem ohrožen. Většinou Evropanů toužebně očekávaný mír se tak měl stát koncem amerického vzestupu! Následovalo mnoho protichůdných zpráv, které se postaraly o řadu prudkých akciových turbulencí. Například přišel razantní propad trhu, když německá admiralita vyhlásila totální ponorkovou válku. Německé ponorky křižovaly tehdy ve všech mořích. Bylo jich bezpočtu a torpédovaly prakticky všechna nepřátelská i neutrální plavidla, která se jim připletla do cesty. Jen v dubnu 1917 způsobila německá ponorková flotila obchodnímu loďstvu spojenců zničující škody ve výši téměř 680 000 brutto registrovaných tun.

V té době bojovaly Spojené státy sice již na straně Dohody, přesto však pracoval mírotvůrce Woodrow Wilson vytrvale na svém mírovém plánu. V lednu 1918 předložil prezident svůj čtrnáctibodový mírový program a vizi o novém poválečném uspořádání Evropy. Tento plán rovněž počítal s právem na sebeurčení všech národů a se zřízením společenství, které by zaručilo nezávislost a územní celistvost všech zemí a sporné záležitosti by řešilo výhradně mírovou cestou. Na základě těchto Čtrnácti bodů požádalo Německo nakonec v říjnu 1918 o příměří. Na příměří pak navazovala zdlouhavá mírová jednání v Paříži, která posléze vyústila ve Versailleskou smlouvu. Zatímco tedy hrály Spojené státy důležitou roli v zahraniční politice, doma se zdvihal odpor proti Statutu Společnosti národů, který byl součástí Versailleské smlouvy. Část politické scény se totiž obávala, že přistoupení ke společenství bude znamenat pro USA nepříjemný politický závazek, přinášející do budoucna také jisté omezení suverenity a ztrátu vojenské nezávislosti. Tak došlo k tomu, že Senát nakonec mírovou smlouvu neschválil a Spojené státy se pod svým novým prezidentem Warrenem G. Hardingem vrátily opět ke své neutralitě a politickému izolacionismu.

Po hospodářské stránce se však Spojené státy vyšvihly do světové elity. Válka se postarala o to, že se z velkého dlužníka staly "přes noc" velkým věřitelem a New York se stal vedle Londýna největším světovým obchodním centrem. Hospodářské vztahy USA s ostatními státy se, na rozdíl od jisté politické "splendid isolation", dále rozvíjely. Výhodou pro americké obchodníky byl i fakt, že evropští vývozci byly oslabeni válkou. Spojené státy přitom požadovaly volný přístup na národní trhy jiných zemí, sami však svými ochrannými cly ztěžovaly dovoz zahraničního zboží do vlastní země. Poválečný domácí průmysl cílevědomě zvyšoval svou výkonnost a produkci. Během války se americkým podnikům zakázky jen hrnuly a tomu odpovídaly i jejich zisky, které nyní investovaly do výroby. Firmy se snažily expandovat a posílit své tržní pozice, proto vedle modernizace stávajících technologií vznikalo množství nových závodů. Díky velké poptávce na trzích se výrobky stále dařilo prodávat za vysoké válečné ceny. Také farmáři profitovaly z bohaté úrody v roce 1919 a vysokých cen. Poválečný boom se projevil i na akciovém trhu, který téměř po celý rok 1919 znal jediný směr - vzhůru.

Avšak hospodářský boom netrval dlouho. Poptávka brzy ochabla a následoval razantní cenový propad. Zhoršení ekonomických vyhlídek se odrazilo také na americkém kapitálovém trhu a v průběhu roku 1920 ztratil Dow Jones přes 30 procent. Recese trvala od dubna 1920 až do června 1921. V plné míře se projevovaly její průvodní znaky - masové propouštění a krachy slabších společností, které podlehly v neúprosné cenové válce. Typickým příkladem tvrdé konkurence byl americký automobilový trh. Zde probíhal souboj o jedničku na trhu mezi společností General Motors (GM) a Fordem. Ford reagoval během roku 1920 na recesi snižováním cen automobilů, zatímco GM se zlevňováním svých vozů stále váhal. Ford přitom profitoval z pásové výroby svého populárního modelu T ("tin Lizzie" – plechová Lízinka), kterou zavedl již v roce 1913. Tento malý a spolehlivý automobil stál v roce 1909 ještě 850 dolarů, ale pásová výroba umožnila snížit v roce 1916 jeho cenu na 350 dolarů a v roce 1924 na pouhých 290 dolarů. Tak přečkal Ford poválečnou krizi podstatně úspěšněji než General Motors a v roce 1921 s přehledem obsadil vedoucí pozici na americkém automobilovém trhu s tržním podílem 55 %. GM se naopak ocitl na okraji krachu a v roce 1921 poklesl jeho tržní podíl na 12 %. Teprve když vedení firmy převzal její velký akcionář Pierre Du Point, podařilo se hrozbu bankrotu odvrátit. Další automobilové firmy, především malosérioví výrobci luxusních vozů, však neměly takové štěstí a musely svou výrobu ukončit.

Vývoj akciového indexu DJIA v letech 1910-1920


Vývoj akciového indexu DJIA v letech 1920-1930


zdroj:


Nakonec se s krizí nepotýkaly jen Spojené státy. Také mnoho evropských zemí trpělo značným poklesem výroby a růstem nezaměstnanosti. Postiženy byly zejména Velká Británie a Francie. Německo, Rakousko a Polsko sice tuto odbytovou krizi nepoznalo, ale jen proto, že je "zachránila" ničivá poválečná inflace. Recese měla však také svůj pozitivní efekt, protože vedla k očistě a nové rovnováze postižených ekonomik a jejich trhů. Předražené ceny poklesly a postupně se stabilizovaly na reálnějších hodnotách a průmysl se opět postavil na nohy. Podniky, kterým se podařilo zefektivnit a zracionalizovat svou výrobu (jako např. zmíněný Ford), vyšly z krize jako noví vítězové. V roce 1922 začal opět razantní ekonomický rozmach, který v mnoha zemích vydržel až do roku 1929. Pouze poražené země z první světové války (mj. Německo a Rakousko) měly zcela jiné problémy a na boomu "zlatých" dvacátých let neprofitovaly.

Znali jste tuto slavnou krizi? Myslíte, že hyperinflace je vždy vyvolána uměle? Kde by byly USA bez světových válečných konfliktů?

Přeloženo a upraveno ze serveru

Hyperinflace v Německu 1923

Chcete-li vést válku, potřebujete kapitál, veliký kapitál. Většinou se proto válčící strany pořádně zadluží a doufají, že po vítězné (jak jinak!) válce to za ně zaplatí poražení.


Také sebevědomé Německo si počínalo stejně a již na počátku války (4. srpna 1914) zrušilo svůj zlatý standard. To znamenalo, že říšská měna již nebyla zajištěna zlatými nebo devizovými rezervami a bylo možno vydávat nekryté bankovky. Také válečné půjčky a pokladniční poukázky, které byly veřejně upisovány, stály "na vodě". Během války množství peněz v oběhu stále narůstalo, až v roce 1918 dosáhlo pětinásobku stavu z roku 1914. Protože až do konce války byly úředně stanoveny pevné ceny surovin, potravin a jiných výrobků, inflace se ještě příliš neprojevovala. Situace se však rázem změnila, když bylo po válce obnoveno tržní hospodářství.

Prohranou válkou se Německo dostalo do svízelné situace. Kromě válečného dluhu ve výši 154 miliard marek hrozily také obrovské válečné reparace a nedozírné náklady při obnově země. Zlaté a devizové státní rezervy rychle mizely. Aby předešla státnímu bankrotu, požadovala vláda další a další finanční půjčky, a tak musela Říšská banka ("Reichsbank") vydávat další a další bankovky. Tím se však jenom urychlil proces znehodnocování měny, což o několik let později vedlo ke katastrofě.

Již začátek dvacátých let v Německu byl poznamenán vysokou inflací a nestabilitou. Životní náklady v roce 1921 vzrostly ve srovnání s předválečnou dobou na dvacetinásobek (!) a vnitropolitická situace byla napjatá. Po vyhlášení Výmarské republiky (9. listopadu 1918) a odstoupení císaře Viléma II. zmítaly zemí neustálé stávky a lidové nepokoje. Do toho ještě přišla Versailleská dohoda, která byla pod silným tlakem vítězů podepsána 28. června 1919. Kromě splácení obrovských reparací, jejichž suma však ještě nebyla přesně stanovena, přišlo Německo o značnou část území a desetinu svého obyvatelstva. Francie získala zpět Alsasko-Lotrinsko, Polsko dostalo Poznaňsko, část Pomořanska a Pruska, přesné hranice ve Východním Prusku a Slezsku měl určit plebiscit, Eupen a Malmedy byly postoupeny Belgii, část Šlesviku se vrátila k Dánsku, Gdaňsk se stal svobodným městem, Hlučínsko připadlo Československu a německé kolonie převzala Společnost národů. Německé hospodářství ztratilo třetinu uhelných a tři čtvrtiny rudných nalezišť. Nespokojenost obyvatelstva se stala živnou půdou pro pravé i levé extrémistické organizace, které stále ohrožovaly mladou a nezralou demokracii. Některé otevřené vzpoury, jako byl např. ultrapravicový Kappův puč nebo krvavé akce Moskvou podporované "Rudé armády Porúří", hrozily přerůst v občanskou válku.

Rostoucí náklady zatěžovaly finanční hospodářství natolik, že stát byl nucen neustále zvyšovat množství oběživa, aby mohl zaplatit alespoň část svých dluhů. Situace byla zlá, ale to nejhorší mělo teprve přijít. V lednu 1921 se vítězné mocnosti konečně dohodly na válečných reparacích, které však byly nepřiměřeně tvrdé. Německo mělo zaplatit během 42 let celkem 226 miliard marek ve zlatě. Tato nepředstavitelná suma prosazená Francií a Belgií zcela převyšovala možnosti již tak zdecimované ekonomiky. Poté co Německo odmítlo přijmout tyto podmínky, obsadila spojenecká vojska 8. března 1921 velkou část Porúří a zřídila mezi obsazeným územím a zbylým Německem celní hranici, která ztížila toky zboží a zhoršila zásobování obyvatelstva. Když v Německu stále pokračovaly vlny protestů, snížila reparační komise celkovou sumu válečných náhrad na 132 miliard marek ve zlatě, splatných během třiceti let. I tento obnos považovala německá vláda za příliš vysoký, ale věřila, že vítězové sami časem uznají, že splácení je nad síly Německa a tak na tyto nové podmínky přistoupila.

Zdevastované německé hospodářství prožívalo těžké časy. Ačkoliv lidé dřeli do úmoru, neměli často ani na jídlo, protože ceny potravin rostly do nebe a inflace požírala stále rychleji veškeré úspory. Odliv kapitálu ze země vedl k dalšímu znehodnocení měny. V lednu 1922 stál jeden dolar již 191,80 marek. Tiskárny však chrlily další a další nekryté bankovky a změna k lepšímu byla v nedohlednu.

Německá vláda poukazovala na devastaci své měny a žádala další zmírnění reparací a prodloužení doby jejich splatnosti. Když se pak Německu přes veškerou snahu nepodařilo úplně zaplatit první požadovanou splátku, obsadila francouzská a belgická vojska 9. ledna 1923 Porúří a oblast levého břehu Rýna. Tato nová okupace vyvolala v Německu další vlnu odporu, vláda protestovala a zastavila Francii a Belgii placení všech dalších reparací. Poté vyzvala obyvatelstvo na obsazeném území k pasivnímu odporu a přislíbila mu finanční pomoc. Tato protiakce však zcela vyčerpala finanční možnosti země a německá marka padala stále rychleji do hlubin.

Situace v Německu byla nyní opravdu na pováženou a hrozila, že se zcela vymkne jakékoliv kontrole. V červnu 1923 stálo půl libry másla kolem 7.000 marek, svazek mrkve přišel na 5.500 marek a libra zrnkové kávy se prodávala za více než 31.000 marek. Bankovky se tiskly, podobně jako noviny, na rotačních strojích ve velkých rolích papíru. Vedle státní tiskárny, kde pracovalo 7.500 lidí, bylo "velkovýrobou" bankovek vytíženo ještě dalších 133 tiskáren.

V červenci stál jeden americký dolar 353.412 marek, o měsíc později dokonce 4.620.455 marek. Tím však pád marky zdaleka nekončil, naopak nabíral stále na rychlosti. Jediným východiskem z této situace byla okamžitá měnová reforma. V září se vláda říšského kancléře Gustava Stresemanna rozhodla ukončit vydávání inflačních bankovek a razantně omezit veškeré státní výdaje. 26. září 1923 byl ukončen finančně nákladný pasivní odpor v Porúří. Poté byla vládním nařízením ustavena Rentová banka, jejímž posláním bylo vydávat novou stabilní měnu, tzv. rentovou marku. Rentová marka měla na přechodnou dobu umožnit státní financování a zbavit zemi přízraku hyperinflace. Ta však zatím stále šplhala vzhůru a její vrchol byl v nedohlednu.

V říjnu 1923 musel kvalifikovaný dělník pracovat celých 9 hodin, aby si mohl koupit libru margarínu. Litr mléka stál 5,4 miliónů marek, dopisní známka celé 2 milióny. Inflace nabývala bizarní formy. Mzda byla vyplácena týdně nebo i denně. Zaměstnanci si chodili pro mzdu s kufry či s prádelními koši, aby mohli pobrat hromady bezcenných papírů, zvaných peníze. Každý pak spěchal nakoupit potraviny nebo zboží, protože za několik hodin bylo všechno mnohem dražší. Nakonec vyplácely některé podniky mzdu nebo její část v naturáliích. Vnitropolitická situace byla výbušná. V Bavorsku se národní socialisté a monarchisté chystali k pochodu na Berlín (nepodařený Hitlerův puč z 9. listopadu 1923), lidé "zvláštního ražení" - komunisté, vděční za všechny potíže, plánovali revoluci, Porúří a Porýní stále trpělo francouzskou okupací.

Krátce před vyvrcholením hyperinflace začaly dokonce některá města, obce i podniky tisknout své vlastní peníze, aby se vyhnuly inflaci a mohly přiměřeně vyplácet své zaměstnance. Všude lítala astronomická čísla. Například bilanční suma bankovního domu "Oppenheim" dosáhla na vrcholu hyperinflace neskutečných 8.603.015.544.190.640.965,70 marek. V tu dobu bylo v oběhu 10 miliard bankovek o nominální hodnotě 3.877 triliónů marek. Kromě toho se v zemi pohybovalo ještě asi 500 triliónů lokálních bankovek. Na přelomu října a listopadu 1923 měl skoro každý občan doma alespoň několik biliónů marek.

Počátkem listopadu stál dvoukilový chléb 420 miliard marek, když ještě před několika dny byl za "pouhých" 130 miliard. Začalo se množit rabování pekáren a jiných potravinářských obchodů. Teprve oficiální zavedení rentové marky 15. listopadu 1923 zastavilo tento čarodějný kolotoč. Protože stát nemohl krýt novou měnu vlastními zlatými rezervami, použil ke krytí průmyslové a zemědělské pozemky a zatížil je hypotékou ve výši 3,2 miliard rentových marek. Za to vydala Rentová banka 2,4 miliardy nových rentových marek, které z poloviny dostala vláda a z poloviny Říšská banka spolu s dalšími bankovními ústavy. Z těchto peněz byly poskytovány hospodářství nové úvěry. Tak se konečně podařilo nastolit důvěru v novou měnu a hyperinflace se dostala pod kontrolu. Když se poté kurz nové marky stabilizoval, byl 20. listopadu 1923 stanoven oficiální směnný kurz papírové marky k dolaru. Jeden dolar obnášel 4,2 biliónů marek. V půli prosince byl stanoven také výměnný poměr mezi rentovou markou a papírovou markou. Za jeden bilión papírových marek byla jedna marka rentová.

Dramatický poválečný inflační vývoj dokumentuje následující tabulka:

Kurz amerického dolaru k německé marce v letech 1914-1923
Červenec 1914 4,2 marky
Leden 1919 8,9 marek
Červenec 1919 14,0 marek
Leden 1920 64,8 marek
Červenec 1920 39,5 marek
Leden 1921 64,9 marek
Červenec 1921 76,7 marek
Leden 1922 191,8 marek
Červenec 1922 493,2 marek
Leden 1923 17.972 marek
Červenec 1923 353.412 marek
Srpen 1923 4.620.455 marek
Září 1923 98.860.000 marek
Říjen 1923 25.260.208.000 marek
Listopad 1923 4.200.000.000.000 marek


Po hospodářské stabilizaci se zlepšilo i politické klima. Rostoucí tlak Spojených států a Velké Británie donutil Francii ukončit okupaci Porúří a levobřežní oblasti Rýna. Pod vedením amerického finančního experta Ch.G.Dawese byl na jaře 1924 předložen nový reparační plán, který stanovil vůči Německu mnohem realističtější požadavky. Německu byl rovněž poskytnut mezinárodní úvěr, který měl podpořit jeho hospodářské oživení. Díky všeobecným úsporným opatřením (mj. snížení mezd a zvýšení daní) došlo skutečně k nastartování hospodářského růstu a finanční situace státu se zlepšila. V říjnu, na základě mincovního zákona z 30. srpna 1924, nahradila dočasnou rentovou marku opět definitivní měna - říšská marka, jejíž kurz byl již fixován na zlato.

Hyperinflace byla zlikvidována, ale zanechala po sobě spoušť. Zdecimovala především střední vrstvy obyvatelstva, které většinou měly pouze finanční úspory a nevlastnily žádné věcné hodnoty. A byla to zejména nespokojená střední vrstva, která umožnila později v Německu nástup fašismu. Naopak majitelé nemovitostí a movitostí a zejména dlužníci na inflaci dokonce vydělávali. Mnozí průmyslníci si vzali od státní banky úvěry, investovali peníze do nového zařízení a dluh pak o něco později spláceli stále se znehodnocující měnou. Nové investice je pak přišly velice lacino. A tak díky inflaci vznikaly nové průmyslové kolosy, jako bylo například hospodářské impérium podnikatele Hugo Stinnese.

Také některé další evropské země zasáhla poválečná inflace. Zatímco Rakousko, Maďarsko, Rusko a Polsko se rovněž potýkaly s hyperinflací, zůstával cenový nárůst ve Francii, Itálii, Belgii a skandinávských zemích pod kontrolou. Zlatý standard, který byl v mnoha zemích během války zrušen, slavil triumfální návrat. Do roku 1926 zakotvil ve většině evropských zemí, platil v USA i ve dvanácti jihoamerických státech. Tak byla připravena cesta pro všeobecný nevídaný hospodářský růst, který byl vystřídán na podzim roku 1929 nástupem největší světové hospodářské krize v lidských dějinách.

Četli jste Černý obelisk od E. M. Remarqua? Myslíte, že někdo v beletrii popsal období německé hyperinflace lépe než on? Umíte si představit žít v zemi s hyperinflací? Myslíte, že hyperinflace je vždy vyvolána uměle?

Přeloženo a upraveno ze serveru

Krach na newyorské burze v roce 1929

Když se světové hospodářství zotavilo z následků první světové války, otevřela se cesta pro "zlatá dvacátá léta", jak bylo toto období všeobecného rozmachu vzletně označováno.

Nízká míra inflace, vyšší mzdy, rozvoj nových průmyslových odvětví a převratné vynálezy jako rádio, zvukový film nebo pásová velkovýroba, to všechno probudilo netušený hospodářský boom. Dříve drahé luxusní zboží se najednou stalo dostupné pro široké vrstvy obyvatelstva. Nejznámějším příkladem byl Fordův automobil, slavná "Lízinka", která díky pásové výrobě výrazně zlevnila a stala se vpravdě lidovým vozem. "Každý den - jeden dolar, každý rok - nový Ford", tak zněl reklamní slogan automobilky. Do roku 1927 opustilo výrobní linky přes 15 miliónů těchto vozů, které byly až do zrodu populárního "VW-Brouka" nejprodávanějšími automobily světa. Hospodářské oživení, zprvu omezené na Spojené státy, se postupně rozšířilo i do Evropy.

Hospodářský vzestup se zákonitě projevil i na kapitálových trzích. Americký akciový index Dow Jones Industrial Average (DJIA) musel nejdříve koncem roku 1924 pracně zdolat hranici 110 bodů, aby se již v následujícím roce lehce přehoupl přes laťku 150 bodů. Jestliže se dosud akciovými investicemi zabývali jen profesionálové a velcí investoři, staly se cenné papíry od poloviny dvacátých let stále populárnější i u široké veřejnosti. Protože většina akcií rostla měsíc od měsíce, vidina pohádkových zisků přitahovala stále nové investory. Zanedlouho si dělníci a posluhovačky vyměňovali zaručené tipy a vzhůru šplhající kurzy lákaly na burzu další a další zelenáče. "Akciové letadlo" se odlepilo od země a zamířilo do nebes.

Všeobjímající optimismus nezastavil ani pokles kurzů z 13. května 1927 a burza se rychle zotavila. Rovněž hospodářství se hnalo neúnavně vpřed a na "zelené louce" vyrůstalo množství nových podniků. V období mezi roky 1921 až 1928 rostla průmyslová výroba v Americe ročně o 4 procenta, v letech 1928 a 1928 dokonce o 15 %! Motorem tohoto neobvykle silného růstu byl boom na kapitálovém trhu. V roce 1921 bylo v USA jen asi 40 investičních společností. Na konci roku 1926 vzrostl jejich počet na 160 a o rok později na 300. Jenom mezi rokem 1927 a podzimem roku 1929 zaznamenaly investiční společnosti více než desetinásobný vzestup svého celkového jmění.

Na konci dvacátých let vystřídala optimismus na trzích naprostá euforie, kdy lidé bezhlavě investovali vše, co mohli dočasně postrádat, mnohdy i to, co postrádat nemohli. Mnozí si brali úvěry, aby jim burzovní "perpetuum mobile" i tyto vypůjčené peníze rychle zhodnotilo. V létě 1929 se hodnota akciového indexu Dow Jones proti roku 1924 téměř ztrojnásobila. Dokonce i časopis pro americké hospodyňky vychvaloval akciové investice a jeho titulky, jako například: "každý je povinen zbohatnout" nebo "jaké akcie si dáme pod stromeček", lákaly další motýly ke svůdné záři burzovní lampy. Banky a ekonomičtí experti se navzájem ukolébávali těmi nejoptimističtějšími prognózami a pomáhali hnát trh vzhůru. Téměř každá nová akciová emise byla brzy obchodována s neuvěřitelnými kurzovými zisky. Tak například v roce 1928 vstoupily na burzu akcie investiční společnosti "Goldman, Sachs & Company" se startovní cenou 104 dolarů. Za několik týdnů, konkrétně 27. února 1929, byly akcie k mání za "pouhých" 222,5 dolarů!

Téměř 22 let (1906-1927) trvalo americkému akciovému indexu DJIA, než vyšplhal ze 100 bodů na 200. Dalších sto bodů však přidal za pouhý rok a mířil stále vzhůru. Během tohoto býčího trendu, krátce před dosažením hranice 300 bodů, byl index Dow Jones rozšířen z dvaceti na třicet titulů.

Na rozdíl od všeobecně rozšířeného mínění, nepřišel akciový krach tak zcela neočekávaně. Již na jaře roku 1929 se objevily první známky začínající recese. Dobré sklizně v letech 1927 a 1928 a zvýšená nabídka pšenice na trhu vedly výraznému poklesu cen a zemědělský sektor tak jako první pocítil příznaky blížící se krize. Také v podnikové sféře vzrostly zásoby a tempo spotřeby se snížilo. Koncem května 1929 si DJIA vybral oddychový čas a poklesl téměř o 10%. Tehdy se také ozývaly první varovné a kritické hlasy. Akciový trh se však velice brzy otřepal, vyrazil opět vzhůru a skeptické hlasy v další euforii rychle zanikly. Dne 3. září 1929 dosáhl Dow nového historického rekordu, když uzavíral na hodnotě 381,17 bodů.

Jen o dva dny později, 5. září 1929, varoval známý finanční analytik Roger Ward Babson před blížícím se akciovým pádem, který tehdy odhadoval ke dvaceti procentům. Ačkoliv se většina investorů jeho předpovědi vysmála, přesto trh znervózněl a Dow toho dne poklesl o 10 bodů. Vzápětí se však opět objevily optimistické burzovní komentáře a také články zesměšňující "velkého věštce" Babsona. Profesor Irving Fischer z univerzity v Yale se nechal slyšet, že: "přes současný burzovní boom nedosáhly kurzy akcií stále svých skutečných hodnot." Poté burza opět posílila, ale červ nejistoty již hlodal a tak rekord z 3. září zůstal nepokořen. Na přelomu září a října pak došlo k dalšímu krátkodobému propadu, který předjímal konec býčího trendu.

I když nejistota investorů byla již znatelná, přesto však málokdo viděl varovné signály. Profesor Stagg Lawrence z univerzity v Princetownu hovořil veřejně o tom, že nechápe, proč by měly být akcie nadhodnoceny. "Milióny, které se na tomto velkolepém trhu zhodnocují, nám jednoznačně dokazují, že akcie nejsou předraženy," hlásal Lawrence. Také Charles Mitchell, ředitel "National City Bank", ještě 15. října ujišťoval, že všechny burzy v zemi se těší výbornému zdraví a prezident "Chase Bank", Albert H. Wiggin, šířil vůkol neutuchající optimismus.

Avšak první kameny "vzdušných zámků" se uvolnily a hrozící lavinu již nešlo zastavit. 20. října přineslo nedělní vydání novin zprávu, že ceny mnoha akcií, použitých k zajištění spekulativních obchodů, se během pozvolného poklesu v posledních týdnech dostaly na kritickou úroveň a stále více bank a makléřských domů stojí před nuceným prodejem velkých akciových balíků. V obavách před možnými ztrátami, začali první investoři začátkem týdne prodávat své akcie a způsobili další, i když zatím malý pokles kurzů při relativně vysokých objemech.

Medvědí tábor však dostával další podporu. V pondělí 21. října 1929 varoval známý burzovní analytik William Peter Hamilton před krajně znepokojivým vývojem akciových indexů. Podle něj hrozily oba hlavní americké indexy, jak DJIA, tak i index železničních akcií, poklesem pod své důležité hranice podpory – tj. 325 bodů u indexu Dow Jones a 168 bodů pro železniční index. Jestliže dojde k prolomení těchto hranic, bude to prý neklamná známka medvědího trhu. Ještě téhož dne se skutečně Dow propadl pod tuto hodnotu a po dvou dnech poklesl pod svou hranici podpory také index železničních akcií.

Ke konci hektického týdne byla již většina obchodníků s cennými papíry unavena a tak ve čtvrtek 24. října zahájil trh zpočátku poklidně a nehýřil aktivitou. Zanedlouho však trh zaplavila další mohutná prodejní vlna. Šlo především o nucené prodeje akcií, které byly předtím zakoupeny na úvěr. Za pouhou půlhodinku změnilo na 1,6 miliónů akcií majitele. Najednou zcela zmizely nákupní příkazy a spousta investorů podlehla panice. Každý se chtěl co nejrychleji zbavit svých akcií – lhostejno za jakou cenu. Kurzy se hroutily před očima. Nával prodejců byl tak obrovský, že se obchodování zahltilo a muselo být několikrát přerušeno, což ještě zvyšovalo paniku. Během dopoledne se tak ve vzduchu rozplynulo na 11,25 miliard dolarů.

Krátce po poledni se sešli ve Wall Street 1, naproti burze, v sídle společnosti "J.P.Morgan & Co.", významní bankéři na svém krizovém zasedání. Zde založili sdružení, které mělo za úkol stabilizovat ceny akcií na trhu. Poté Richard Whitney, viceprezident newyorské burzy, předal makléřům velké nákupní příkazy tohoto sdružení, aby podpořily kurzy amerických "Blue Chips". Prodejní hysterie se opravdu utišila a kurzy se stabilizovaly. Ten den bylo zobchodováno 12 894 650 akcií 974 společností, což byl čtyřnásobek běžného obchodního dne. Dow Jones poklesl pod hranici 300 bodů a uzavíral na hodnotě 299,47.

Příští den zasáhly zprávy o výprodeji na newyorské burze také evropské trhy a postaraly se zde o "černý pátek". V Londýně, Paříži, Berlíně nebo v Miláně – všude se akcie propadaly. Ovšem také v New Yorku pokračoval akciový výprodej. Stále totiž stoupal počet akcionářů, kteří nebyli schopni pokrýt úvěry hodnotou svých akcií nebo hotovostí a museli na žádost banky své pozice likvidovat. Některé menší banky se již dostaly do platební neschopnosti. Panika se začala vracet na trhy. Když to již vypadalo, že se situace zcela vymkne kontrole, vydal 25. října prezident Spojených států, Herbert Clark Hoover, veřejné prohlášení, že americké hospodářství a podnikání jsou fundamentálně zcela zdravé. Toto prohlášení uklidnilo nervózní investory natolik, že večer burza alespoň udržela hladinu kurzů ze čtvrtka, přičemž změnilo na 8 miliónů akcií své majitele. Tehdy se obchodovalo i v sobotu a newyorské burze se podařilo udržet "status quo" i po celý tento den.

Přes neděli trpělivost investorů vyprchala a v pondělí, 28. října 1929, zaplavily burzu opět prodejní příkazy. Odolnost vůči riziku zcela zmizela a proti této náladě byla bezmocná i nákupní intervence bankovního sdružení. Dalšímu propadu akcií již nic nebránilo. Přes stále klesající ceny bylo zobchodováno dalších 9 miliónů akcií. Index Dow Jones spadl o téměř 13 % a končil na hodnotě 260,64 bodů. Kurzová ztráta ve výši 14 miliard dolarů byla dosud nejvyšší, kterou Dow zaznamenal během jednoho dne.

Nálada byla nyní na bodu mrazu. Důvěra v akcie a v celé hospodářství šla definitivně do kolen. Po "černém pondělí" přišlo neméně "černé úterý". Již v prvních minutách obchodování pokračoval pád akcií v neztenčené míře. Do oběda se prodávající zbavili více než osmi miliónů akcií. Brokeři se dusili pod lavinou prodejních příkazů. Kolotoč prodejů se však roztáčel stále rychleji a nervozita na parketu houstla. Podle jedné zprávy z tehdejšího tisku, došlo dokonce ke rvačce mezi obchodníky a zaměstnanci burzy a jednoho otrlého makléře viděli plačícího modlit se na kolenou. Když v 17:32 skončilo úterní hororové obchodování, změnilo majitele do té doby rekordních 16410 000 akcií. Dow odepsal dalších téměř 12 % a jeho závěrečných 230,07 bodů znamenalo týdenní pokles téměř o jednu třetinu.

Následky byly katastrofální. Mnoho (mezi 1-3 milióny) Američanů bylo krachem přímo postiženo a ztratilo značnou část svého jmění, někteří – ti co rádi sázejí na jednu kartu - přišli dokonce o celý majetek. Ztráceli všichni, důvěřivé vdovy, dělníci, posluhovačky, univerzitní profesoři i bohatí a ostřílení spekulanti. Tak přišel bývalý šéf "General Motors", Bill Durant, o zhruba 40 miliónů dolarů a Michael Meehan, multimilionář a burzovní specialista společnosti "Radio Corporation of America", později přiznal, že tehdy ztratil na burze osmimístnou sumu.

Dalšího dne, ve středu 30. října, se karta obrátila. Panika zmizela, jako když proutkem mávne. Nízké ceny akcií, zvýšení dividend u některých společností a zpráva, že J.D.Rockefeller nakupuje opět akcie, působily jako živá voda a index DJIA si večer připsal dosud svůj nejvyšší denní přírůstek. Proti úterý přidal Dow více než 12 % a dosáhl 258,47 bodů. Také 31. října se hlavní americký index při zkráceném obchodování dále zotavoval a uzavřel na optimistických 273,51 bodech. Avšak z toužebně očekávaného oživení se vyklubala jen technická korekce a brzy se kurzy opět řítily dolů. Dne 13. listopadu spadl Dow na 198,69 bodů, což byla nejnižší hodnota za celý rok 1929.

V polovině listopadu se začaly akciové trhy stabilizovat a investorům svitla opět jiskřička naděje. "Zlatá dvacátá léta" však byla nenávratně pryč a světové hospodářství stálo před mnohaletou krizí, nazvanou později "velká deprese". Mnoho investorů zcela zanevřelo na akcie a teprve o čtvrtstoletí později, 23. listopadu 1954, překonal Dow Jones svůj letitý historický rekord z 3. září 1929 a dostal se opět nad hranici 381 bodů.

Kurzy některých významných amerických průmyslových podniků během krachu v roce 1929
Akcie 03.09.1929 29.10.1929 15.11.1929
American and Foriegn Powers $167.75 $73.00 $67.86
AT&T $304.00 $230.00 $222.00
Detroit Edison Co. $350.00 N/A $195.00
General Electric Co. $396.25 $210.00 $201.00
Hershey Chocolate $128.00 $108.00 $68.00
IBM $241.75 N/A $129.86
People's Gas Chicago $374.75 N/A $230.00


Přeloženo a upraveno ze serveru