AUDI KLUB

Skutečná role NATO v americké strategii – 1. díl

19. a 20. listopadu se vrcholní představitelé států NATO setkají v Lisabonu na akci, která je označována za summit o „strategickém konceptu NATO“. Mezi projednávanými tématy bude řada děsivých „hrozeb“, od kybernetické války po klimatické změny, a také báječné věcičky na obranu, jako jaderné zbraně a high-tech napodobenina Maginotovy linie, která má údajně zastavit nepřátelské rakety ve vzduchu.

Vůdci NATO se nebudou moct vyhnout rozpravě o válce v Afghánistánu, této nekonečné křižácké výpravě, která sjednocuje civilizovaný svět proti nepolapitelnému starci z hor, Hassanovi i Sabah, náčelníku Asasínů z jedenáctého století, jehož poslední reinkarnací je Usáma bin Ládín. Bezpochyby se bude hodně žvanit také o „našich sdílených hodnotách“. Většina z toho, o čem se budou bavit, je iluze s cenovkou.

Jedinou věci, která bude chybět v programu summitu o strategickém konceptu, je seriózní diskuse o strategii.

Je to částečně proto, že NATO ve skutečnosti žádnou strategii nemá, a ani svoji vlastní strategii mít nemůže. NATO je ve skutečnosti jen nástrojem strategie Spojených států. Jeho jediným strategickým konceptem je ten koncept, který je praktikován Spojenými státy. Ale dokonce i toto je nepostižitelná chiméra. Američtí vůdci, zdá se, dávají před definováním strategií přednost zvláštním postojům, „ukázkám rozhodnosti“.

Jedním, kdo vážně navrhuje, aby byla definována strategie, je Zbigniew Brzezinski, kmotr afghánských mudžahedínů v době, kdy mohli být používáni pro ničení Sovětského svazu. Brzezinski se nestyděl natvrdo vyjevit strategický cíl americké zahraniční politiky, a to ve své knize z r. 1993 Velká šachovnice: Americká nadvláda (Grand Chessboard: American primacy). Co se týká NATO, popsal ho jako jednu z institucí, jež slouží k udržení americké hegemonie a „činí ze Spojených států klíčového účastníka dokonce i ve vnitroevropských záležitostech“. Ve své „globální síti specializovaných institucí“, ke kterým samozřejmě NATO patří, vykonávají Spojené státy svoji moc prostřednictvím „nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a hledání formálního konsensu, i když tato moc vychází v konečném důsledku z jediného zdroje, konkrétně z Washingtonu DC“.

Tento popis dokonale sedí na Lisabonskou konferenci o „strategickém konceptu“. Minulý týden dánský generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen oznámil, že „jsme velmi blízko konsensu“. A tento konsensus, podle New York Times, „se bude pravděpodobně řídit touto doslovnou formulací prezidenta Baracka Obamy: pracovat na vytvoření bezjaderného světa, při současném ponechání si jaderného odstrašení“.

Momentíček, dává to smysl? Ne, ale je to ten konsensus NATO. Mír prostřednictvím války, jaderné odzbrojení pomocí jaderného zbrojení a především obrana členských zemí posíláním expedičních sil, které přivádějí do nepříčetnosti domácí obyvatelstvo ve vzdálených zemích.

Strategie není konsensus napsaný výbory.

Americká metoda „nepřetržitého vyjednávání, dialogu, pronikání a hledání formálního konsensu“ zdolá jakýkoliv odpor, který by se snad mohl objevit. Takže Německo a Francie se původně stavěly proti členství Gruzie v NATO, a stejně tak proti neslavně známému „protiraketovému štítu“, když obojí považovaly za jasné provokace schopné vyvolat nové závody ve zbrojení s Ruskem, a poškodit přínosné vztahy Německa a Francie s Moskvou, bez nějakého užitečného smyslu. Spojené státy však neberou ne jako odpověď a neustále opakují své rozkazy, dokud odpor nezvadne. Jednou z nedávných výjimek bylo francouzské odmítnutí připojit se k invazi do Iráku, ale rozzuřená americká reakce vyděsila konzervativní francouzskou politickou třídu natolik, že začala podporovat proamerického Nicolase Sarkozyho.

Hledání „hrozeb“ a „výzev“

Skutečné jádro toho, co je nyní schvalováno jako „strategický koncept“, bylo poprvé vyhlášeno a realizováno na jaře 1999, kdy NATO porušilo mezinárodní právo, vzepřelo se OSN a své vlastní původní chartě, a začalo agresivní válku mimo svůj obranný perimetr proti Jugoslávii. To přeměnilo NATO z obranné aliance na alianci útočnou. O deset let později byla kmotra této války, Madeleine Albrightová, vybrána, aby předsedala „skupině expertů“, kteří strávili několik měsíců konáním seminářů, konzultací a setkání připravujících lisabonskou agendu. Prominenty těchto setkání byli lord Peter Levene, předseda představenstva londýnského pojišťovacího giganta Lloyd, a bývalý generální ředitel Royal Dutch Shell, Jeroen van der Veer. Tyto figurky vládnoucí třídy nejsou ve skutečnosti vojenští stratégové, ale jejich účast měla mezinárodní podnikatelské kruhy ujistit, že jejich celosvětové zájmy jsou brány v potaz.

A seznam hrozeb, které Rasmussen vyčíslil v loňském projevu, opravdu naznačoval, že NATO pracuje pro resort pojišťovnictví. Rassmusen řekl, že NATO se musí vypořádat s pirátstvím, kybernetickou bezpečností, klimatickými změnami, extrémními klimatickými událostmi, jako jsou katastrofické bouře a záplavy, zvyšováním hladiny moří, početnými přesuny populace do jiných obydlených oblastí, někdy přes hranice, nedostatkem vody, suchy, snížením produkce potravin, globálním oteplováním, emisemi CO2, ustupováním arktických ledovců, které odhaluje doposud nepřístupné zdroje, hospodárností u paliv, závislostí na zahraničních zdrojích atd.

Většinu vyjmenovaných hrozeb nelze ani zdaleka řešit voláním po vojenském řešení. Zcela určitě žádné „darebácké státy“, „ostrůvky diktatury“ nebo „mezinárodní teroristé“ nejsou zodpovědné za klimatické změny, přesto je Rasmussen uvádí jako výzvy pro NATO.

Na druhou stranu, některé důsledky těchto scénářů, jako pohyby populace, způsobené zvyšující se hladinou moří nebo suchy, lze skutečně považovat za potenciální příčiny krizí. Zlověstným aspektem jejich uvedení je právě to, že takových problémů se lačně chápe NATO a tvrdí, že vyžadují vojenské řešení.

Hlavní hrozbou pro NATO je jeho vlastní zbytečnost. A hledání „strategického konceptu“ je hledáním záminek pro jeho pokračování.

Hrozby světu ze strany NATO

NATO, které hledá hrozby, je přitom samo pro svět stále více rostoucí hrozbou. Základní hrozbou je jeho příspěvek k posilování USA vedené tendence k opouštění diplomacie a vyjednávání ve prospěch vojenské síly. To je jasně vidět na tom že Rasmussen zahrnul na svůj seznam hrozeb pro NATO i vlivy počasí, zatímco ty by měly být problémem pro mezinárodní diplomacii a vyjednávání. Rostoucím nebezpečím je, že západní diplomacie umírá. Spojené státy mají tuto škálu tónů: my jsme ti ctnostní, my máme moc, zbytek světa se musí podřídit, jinak…

Diplomacie je opovrhována jako slabost. Ministerstvo zahraničí již dávno není jádrem americké zahraniční politiky. Pentagon je se svojí ohromnou sítí vojenských základen po celém světě, jakož i vojenských přidělencích na velvyslanectvích a nespočetných misích ve vazalských státech nesrovnatelně mocnější a vlivnější v zahraničí, než americké ministerstvo zahraničí.

Poslední ministři zahraničí už ani zdaleka nehledají diplomatické alternativy k válce, ve skutečnosti naopak hrají vedoucí roli v prosazování války místo diplomacie, ať již to byla Madeleine Albrightová na Balkáně, nebo Colin Powell mávající falešnými ampulemi v Radě bezpečnosti OSN. Politika je určována presidentovým poradcem pro národní bezpečnost, různými soukromými mozkovými trusty a Pentagonem, s vměšováním Kongresu, který sám je složen z politiků kteří horlivě získávají vojenské kontrakty pro své podporovatele.

NATO táhne evropské spojence Washingtonu na stejnou cestu. Stejně jako Pentagon vytěsnil ministerstvo zahraničí, i NATO samo je používáno Spojenými státy jako potenciální náhrada za OSN. „Kosovská válka“ v r. 1999 byla prvním velkým krokem tímto směrem. Poté, co se Sarkozyho Francie znovu připojila ke společnému velení NATO, omezuje tradičně zkušenou francouzskou zahraniční službu a snižuje civilní zastoupení na celém světě. Zahraniční služba Evropské unie, která je nyní vytvářena lady Ashtonovou, nebude mít žádnou vlastní politiku ani pravomoce.

Byrokratická setrvačnost

Kromě svých apelů na „společné hodnoty“ je NATO taženo především byrokratickou setrvačností. Samotná aliance je výhonkem amerického vojensko-průmyslového komplexu. Po šedesát let bylo vojenské kuplířství a kontrakty Pentagonu základním zdrojem průmyslového výzkumu, zisků, pracovních míst, kongresových kariér a dokonce i financování univerzit. Souhra těchto různých zájmů se slučuje, aby určila z toho všeho vyplývající americkou strategii dobývání světa.

Věčně se rozšiřující celosvětová síť zahraničních vojenských základen v počtu asi 800 až 1000.

Bilaterální vojenské dohody s vazalskými státy, jimž je nabízen výcvik, zatímco jsou zavazovány k nákupu amerických zbraní a restrukturalizaci ozbrojených sil směrem od obrany země k vnitřní bezpečnosti (tj. represi) a možné integraci do agresivních válek pod vedením Spojených států.

Tyto úzké vztahy s místními ozbrojenými složkami jsou používány na ovlivňování vnitřní politiky tak, aby se tyto státy oslabily.

Neustálá vojenská cvičení s vazalskými státy, která Pentagonu poskytují dokonalé znalosti o vojenském potenciálu vazalských států, integruje je do americké vojenské mašinérie a udržuje mentalitu „připravenosti k válce“.

Svoji síť základen, „spojenců“ a vojenská cvičení dislokují tak, aby se obklíčily, izolovaly, zastrašily a případně provokovaly hlavní státy, vnímané jako potenciální rivalové, zejména Rusko a Čína.
Touto skrytou strategií Spojených států, vnímanou podle jejich činů, je postupné vojenské dobývání s cílem zajistit světovládu. Jednou z původních charakteristik tohoto projektu na dobytí světa je, že ačkoliv jsou extrémně aktivní, den za dnem, je to v podstatě ignorováno převážnou většinou obyvatel dobývané země, jakož i většinou nejbližších ovládaných spojenců, tj. států NATO.

Nekonečná propaganda ohledně „teroristických hrozeb“ (což jsou jen mouchy na slonovi) i další zavádění udržuje většinu Američanů v naprosté nevědomosti o tom, co se děje, a to tím snadněji, že Američané jsou ve vztahu ke zbytku světa nejvíce ignorantským národem světa, takže je to nezajímá. USA mohou vybombardovat zemi z mapy ještě předtím, než se byť jen malá hrstka Američanů dozví, kde ji na té mapě najít.

Hlavním úkolem amerických stratégů, jejichž kariéry je přivedly do mozkových trustů, představenstev, konzultačních firem a vládních úřadů, je spíše obhajovat tento obrovský mechanismus, než ho řídit. Z velké části se totiž řídí sám.

Od zániku „sovětské hrozby“ se tvůrci politiky uchýlili k neviditelným nebo potenciálním hrozbám. Americká vojenská doktrína má za svůj cíl zasáhnout preventivně proti jakémukoliv potenciálnímu rivalovi americké světové nadvlády. Od rozpadu Sovětského svazu si Rusko drží největší arzenál mimo Spojené státy, Čína je rychle rostoucí ekonomickou mocností. Ani jedna z těchto zemí Spojené státy nebo západní Evropu neohrožuje. Naopak, obě jsou připraveny a ochotny soustředit se na mírové obchodování.

Nicméně jsou stále více znepokojeny vojenským obkličováním a provokativními vojenskými cvičeními prováděnými Spojenými státy těsně u jejich prahu. Implicitní agresivní strategie může být většině Američanů zastřená, ale vedoucí představitelé cílových zemí s poměrně velkou jistotou chápou, co se děje.

Převzato z CounterPunch
Překlad: Clair