AUDI KLUB

Vojenské základny USA ve světě
Zdeněk Brousil, ATM



Podle oficiálních údajů ministerstva obrany USA provozovaly (vlastnily nebo měly v pronájmu) v roce 2003 kromě 6 000 vojenských základen na vlastním území dalších 702 zahraničních vojenských základen ve 130 zemích světa s více než 253 000 uniformovanými příslušníky armády, zhruba stejným počtem civilních zaměstnanců Pentagonu a zaměstnávajících kolem 44 500 místních pracovníků. To také představovalo 44 870 budov, hangárů, nemocnic a dalších objektů ve vlastnictví ozbrojených sil a dalších více než 4 800 pronajatých objektů.

Údaje z roku 2005 hovoří již o 737 základnách v zahraničí, na kterých sloužilo 196 975 vojáků a přibližně stejný počet civilních zaměstnanců a bylo zaměstnáno dalších 81 425 místních obyvatel. Seznam Pentagonu ale neobsahuje všechny vojenské základny USA v zahraničí. Nezmiňuje například základny zřízené v Kuvajtu, Kyrgyzstánu, Izraeli a Kataru, ani v Afghánistánu či Iráku, kde se sice proklamuje dočasná přítomnost amerických vojsk, ale v iráckém Tallilu, Al Asadu, Baladu či Qajarahu se buduje rozsáhlá infrastruktura, která s dočasností příliš nekoresponduje. Chybí v něm i základna Camp Bondsteel v Kosovu. Vzhledem k tomu, že se ještě další základny staví, bude se jejich skutečný počet blížit spíše jednomu tisíci. Nicméně to nemění nic na skutečnosti, že se na druhé straně do USA postupně vrací 70 až 100 000 příslušníků ozbrojených sil převážně ze základen v SRN a Jižní Koreje.

Tento proces souvisí s novými úkoly, jež stojí před ozbrojenými silami USA, který se odráží v jejich redislokaci, modernizaci výzbroje a logistickém zabezpečení. Významnou úlohu v ní sehrávají expediční síly vytvářené ze všech složek ozbrojených sil, vyzbrojené novými druhy bojové techniky, které jsou díky efektivním přepravním prostředkům schopné rychlého rozmístění do kterékoliv oblasti světa. Této skutečnosti se plně přizpůsobuje transformace ozbrojených sil USA a nová základnová strategie. V rámci ní se realizuje a dále zdokonaluje koncepce předsunutého rozmístění sil. … Nová základnová strategie, poprvé oznámená prezidentem Bushem v listopadu 2003, za jejíž koncepcí stál bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld, rozděluje americké vojenské základny do tří následujících typů:

hlavní operační základny MOB (Main Operating Bases) představující permanentně rozmístěné bojové síly s rozsáhlou infrastrukturou, místy velení a vlastním logistickým zabezpečením zahrnujícím ubytování pro rodinné příslušníky, nemocnice, školy a rekreační a sportovní zařízení; na těchto „malých Amerikách“ se počítá s tříletým rotačním cyklem příslušníků ozbrojených sil;

předsunutá operační místa FOS (Forward Operation Sites), představující sice také hlavní základny, ale podstatně menší než MOB, které nepočítají s umístěním rodinných příslušníků a rotace sil se na nich bude uskutečňovat po šesti měsících;

místa bezpečnostní spolupráce CSL (Cooperative Security Locations), která jsou relativně malými operační prostory dislokovanými v blízkosti ohnisek napětí, na nichž jsou na základě dohod s hostitelskými státy rozmístěny méně početné síly, zbraně, munice a zásoby, ze kterých by v případě potřeby mohly americké jednotky působit.

Transformace amerických ozbrojených sil se plně odrazila v Evropě. V rámci Velitelství amerických ozbrojených sil v Evropě (USEUCOM) se realizuje a dále zdokonaluje koncepce předsunutého rozmístění na území spojenců, vytváří se adaptabilnější infrastruktura přizpůsobená možnostem rotujících jednotek a její dokonalejší připravenost a flexibilita pro možnost rychlého rozšíření.


italská Vicenza se 173. vzdušně výsadkovou brigádou, která bude posílena o další prapor v síle kolem 1 000 vojáků a kde se také vytvoří mobilní velitelství Task Force 5. Do roku 2008 bude ve východní Evropě vytvořeno jádro třetí brigády, fungující na základě rotačního doplňování, a vznikne zde další mobilní velitelství. Jednotky budou vybavené tak, aby byly v případě potřeby schopné rychlého rozmístění na Balkán, do jihovýchodní Evropy nebo západní Asie a Afriky.

Uzavření Dohody o spolupráci v obraně s Rumunskem umožnilo zahájit výstavbu Východoevropského úderného uskupení (EETAF), které bude působit z předsunutých operačních míst na letecké základně v Michajl Kogalničeanu a sousedního výcvikového prostoru Babadag. … Vytvoření EETAF dále zdokonalí plánování, koordinování a realizaci bezpečnostní spolupráce a interoperability v euroasijském a kavkazském regionu. V Rumunsku by mělo být zpočátku umístěno kolem 2 300 vojáků, schopných v případě potřeby zajistit rozmístění dalších sil. Zhruba stejný počet vojáků bude rozmístěn v Bulharsku na leteckých základnách v Bezmeru a Graf Ignatievu, cvičném polygonu Novo Selo a logistické základně Aytos.

Na podporu operací v Afghánistánu si na základě bilaterálních dohod dočasně pronajala USA ve střední Asii dvě základny, jednu v Uzbekistánu a druhou v Kyrgyzstánu. … Základny pocházejí ještě z doby tzv. sovětské éry a slouží především k tankování dopravních letounů, které zásobují rozmístěné americké a spojenecké síly v Afghánistánu. Na každé z nich bylo umístěno kolem jednoho tisíce vojáků a civilistů. Kromě poplatků za pronájem dostávaly oba státy každoročně od USA finanční pomoc. I když je primárním cílem americké přítomnosti ve střední Asii především boj proti Tálibánu a dalším teroristickým hnutím, zamezování obchodování s drogami, zbraněmi či dokonce jaderným materiálem, nelze nevidět, že region je rovněž bohatý na zdroje energie představující ropu. Proto zde USA podporují vybudování nového ropovodu z ázerbajdžánského Baku do tureckého Ceyhanu. Pro odchod jednotek z obou základen nebyl stanoven žádný časový plán a předpokládá se, že se tak stane po ukončení bojových operací v Afghánistánu.

Za odchod amerických jednotek z regionu se zasazovala regionální skupina SCO (Shanghai Cooperation Organization) složená z ČLR, Ruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu; výsledkem bylo vypovězení smlouvy uzbeckým prezidentem, podle které museli Američané základnu opustit. Případné alternativní základny by mohly USA vybudovat v Gruzii nebo Ázerbajdžánu.

Vzhledem k zatím nejednoznačnému stanovisku k trvání americké vojenské přítomnosti v Iráku počítají USA v plánu na nejbližších deset let se zdvojnásobením tonáže uskladněných předsunutých zásob mimo Irák. Z analyzování stratégů Pentagonu je zřejmé, že se prostor strategických zájmů USA přesouvá z Evropy a Asie na Střední východ. Základnová strategie v této části světa však nebude znamenat stálou přítomnost ozbrojených sil, nýbrž vytvoření předsunuté operační sítě (FOS) schopné zajistit činnost vyslaných rotujících bojových sil. To se týká i nových základen USA v Pákistánu, v Rumunsku a Bulharsku.

V tzv. Cheneyho zprávě, předložené prezidentovi USA v polovině roku 2001 skupinou National Energy Policy Development Group, v jejímž čele stojí viceprezident Richard Cheney, se uvádí, že africké státy v současné době exportují do USA kolem 14 % ropy, ale v roce 2015 to bude již 25 %. Mnoho západoafrických států těžících ropu se tak v budoucnu může stát alternativou dovozu tohoto produktu do USA a nahrazovat tak dosavadní Střední východ. Mezi potenciální africké dodavatele patří zejména Nigerie, Angola, Gabon, Kongo Brazzaville, Čad a Guinea. Podle bývalého velitele US European Command Marine, generála USMC James L. Jonese, se zvažují také další státy jako Senegal, Ghana, Mali a Keňa. Právě Ghana je v poslední době zmiňována nejvíce. A některé zprávy hovoří dokonce o zřízení letecké základny USAF na letišti v Tamale. Hostitelské země však mohou počítat nejenom s vývozem ropy, ale také „dovozem“ teroristických útoků ze strany organizace Al-Kajdá.

USA a Japonsko se po dlouhých jednáních dohodly v roce 2005 na snížení amerických sil na ostrově Okinawa. (…) V dohodě se USA zavazují do šesti let snížit počet příslušníků USMC na ostrově Okinawa o 7 000 a přemístit je na ostrov Guam. Tím se sníží počet amerických sil na ostrově Okinawa na 11 000 vojáků. (…) Dosavadní velitelské struktury US Army v Japonsku mají v budoucnu působit jako společná velitelství úderných sil s japonskými silami sebeobrany a mají být podřízeny ústřednímu velitelství v Camp Zama. (…) V souvislosti se snížením kontingentu USMC na ostrově Okinawa došlo také k dohodě o přemístění leteckých jednotek USMC ze základny Futenma, umístěné v husté zástavbě, na základnu USMC Camp Schwab, která bude muset být pro tyto účely rozšířena. Původní návrh vybudovat nové letiště na japonském útesu Henoko byl zamítnut kvůli nesouhlasu místního obyvatelstva. Značnou část nákladů na redislokaci amerických sil, včetně vybudování potřebné infrastruktury na ostrově Guam, ponese japonská strana.

Celá studie vyšla v červnovém čísle měsíčníku ATM 6/2007
Ing. Zdeněk Brousil je autorem měsíčníku ATM - armády, technika, militaria

..................

jsou jak sarancata