KOREAN AIR - LET 007 (1983)
Studená válka zuřící téměř celou druhou polovinu dvacátého století se nesla ve znamení střídání klidnějších dob s obdobími většího napětí. Jedno z nich panovalo také na začátku osmdesátých let, kdy se, zejména po nástupu nového amerického prezidenta Ronalda Reagana, značně zhoršily vztahy mezi USA a Sovětským svazem. Ke zvýšení napětí mezi těmito dvěma mocnostmi přispěla i událost z 1. září 1983. Korejské civilní letadlo společnosti Korean Air letící z Anchorage do Soulu narušilo vzdušný prostor Sovětského svazu. Sovětský svaz neváhal toto letadlo sestřelit, v důsledku čehož pravděpodobně zemřelo všech 269 lidí na palubě. Okolnosti této tragédie však zůstávají ještě sedmnáct let po skončení studené války nejasné. O průběhu letu Korean Air 007 (KAL007) vzniklo několik různých teorií, dávající hlavní vinu za tragédii střídavě sovětské či americké straně. Toto je jedna z nich...
Boeing 747 korejské společnosti Korean Air letěl na pravidelné lince z New Yorku do Soulu, s plánovaným mezipřistáním na doplnění paliva v Anchorage na Aljašce. Na palubě letadla bylo 240 cestujících a 29 členů posádky, resp. zaměstnanců společnosti Korean Air.
Zhruba deset minut po startu se totiž letadlo začalo odklánět od zadané trasy. Po hodině letu minulo letadlo první navigační bod Bethel, vstupní bránu na trasu Romeo 20, zhruba 12,5 mil severněji. Tuto skutečnost zaznamenaly radary, nikoliv však piloti letadla a řídící letového provozu v Anchorage. Odklon od zadané trasy se v průběhu letu dále prohluboval; u třetího navigačního bodu v pořadí již bylo letadlo 160 mil severněji od určené trasy. Zhruba v tento moment se KAL007 objevil na sovětských radarech…
Oblast Kamčatky, kam nešťastné korejské letadlo mířilo, byla tehdy pro sovětskou stranu velice vojensky citlivá. Nejenže zde byla umístěna celá řada vojenských radarů, ale část Kamčatky sloužila též jako oblast dopadu pro testy mezikontinentálních balistických raket. V létě 1983 byly sovětské armádní složky v oblasti Kamčatky velice aktivní; stejně aktivní však v této oblasti byla i špionážní letadla amerických výzvědných služeb, která zpravidla létala v těsné blízkosti sovětského vzdušného prostoru.
Letadlo RC-135 (vojenská verze Boeingu 707) se v uvedeném prostoru pohybovalo i v noci z 31. srpna na 1. září. Podle zjištění výzvědných služeb totiž této noci Sovětský svaz plánoval test nových, ilegálních balistických raket SS-25. Když se KAL007 objevil poprvé na sovětských radarech, byl logicky považován za druhý RC-135 v oblasti. Zatímco letadla RC-135 při výzvědných letech téměř nikdy nenarušila letový prostor Sovětského svazu a pohybovala se vždy na jeho hranici, KAL007 do vzdušného prostoru Sovětského svazu vstoupil a pokračoval dále přes poloostrov Kamčatka.
Tento postup byl pro RC-135 natolik nezvyklý, že vzdušné obranné síly sovětské armády odebraly letadlu původně přidělenou identifikaci RC-135 a vyslaly za ním dvě stíhačky, aby stroj identifikovaly. Kvůli technickým problémům s radary však byly pilotům zadány chybné vektory a obě stíhačky létaly bezcílně v jiné oblasti, než se KAL007 nacházel. Zatímco se žádná ze stíhaček nedostala k "narušiteli" blíže než na 50 mil, pokračoval KAL007 dále do Ochotského moře směrem k ostrovu Sachalin a za chvíli opustil sovětský vzdušný prostor. Kvůli problémům s radary ztratily sovětské vzdušné síly letadlo zhruba na osmnáct minut zcela z pod kontroly. Mezitím však již ze základny na ostrově Sachalin vzlétl další stíhací letoun - Su15, v jehož kokpitu seděl excelentní pilot Genadij Nikolajevič Osipovič. Kromě něj vzlétli ve svých strojích ještě další tři piloti, leč pouze Osipovič měl sehrát v následujících okamžicích klíčovou roli v celé tragédii…
Osipovič byl úspěšnější než jeho kolegové nad Kamčatkou a brzy se přiblížil ke korejskému letadlu, které mezitím opět směřovalo do sovětského vzdušného prostoru u ostrova Sachalin. Zhruba půl hodiny se Osipovič snažil identifikovat letadlo a popsat jej svému velícímu důstojníkovi na zemi. Celou dobu se však pohyboval několik kilometrů za a pod "neznámým" letadlem a z této pozice, a navíc v nočních podmínkách, bylo velice obtížné odlišit Boeing 747 a RC-135 (oba čtyřmotorové stroje se liší zejména zvýšenou částí přední kabiny u 747; ta však z pozice Osipoviče nemusela být zřejmá). Osipovič třikrát jednoznačně identifikoval blikající světla KAL007, pokusil se piloty letadla upozornit blikáním svých světel a střelbou, ovšem ti tyto signály nemohli vzhledem k poloze jeho letadla zpozorovat. Vzhledem k blikajícím světlům KAL007 (tento fakt byl pro špionážní letadlo zcela nezvyklý), dostával Osipovič opakovaně rozkazy k bližší identifikaci letadla. Identifikovat neznámé letadlo se Sověti pokusili i ze země pomocí vojenských radarů. Díky nim zjistili, že se nejedná o sovětské letadlo. Radarová jednotka střel země-vzduch umístěná na ostrově Sachalin pak následně nepřesně identifikovala KAL007 jako vojenské průzkumné letadlo RC-135 a KAL007 tak byla zpět navrácena tato identifikace. Na základě těchto skutečností dostal pilot Osipovič rozkaz zaměřit a zničit narušitele vzdušného prostoru.
Na zemi však mezitím probíhala čilá diskuse mezi několika vysoce postavenými důstojníky sovětské armády o nastalé situaci. Po rozhovoru mezi generály Treťjakem a Govrovem dostal Osipovič rozkaz pokusit se ještě jednou identifikovat letadlo ze vzduchu. Vzhledem k faktu, že KAL007 se po přeletu ostrova Sachalin pomalu blížil pryč ze sovětského vzdušného prostoru, byl tento rozkaz, nyní již definitivně, změněn. V 06:26 hod. místního času tak Genadij Osipovič vystřelil dvě střely na civilní dopravní letadlo KAL007…
06:26:06 Captain: "What happened?"
06:26:08 Copilot: "What?"
06:26:10 Cpt: "Retard throttles."
06:26:11 Co: "Engines normal, sir."
Devět vteřin poté, co piloti v kokpitu uslyšeli explozi, potvrdil copilot správnou funkci všech motorů. Jedna ze střel naváděná infračerveným zářením, která by za normálních okolností měla zamířit do nejbližšího motoru, tak pravděpodobně minula svůj cíl. Druhá, radarem naváděná střela, měla explodovat ve vzdálenosti padesát metrů od letadla. Tak se také stalo přesně v 06:26:02. O jedenáct sekund později se v kokpitu rozezněl varovný signál o ztrátě tlaku v kabině svědčící o poškození trupu letadla. Letadlo začalo zároveň okamžitě samovolně stoupat.
06:26:24 Cpt.:"Altitude is going up, altitude is going up!"
06:26:33 Co: "I am not able to drop altitude - now unable."
06:26:38 Cpt: "Altitude is going up."
06:26:40 Cpt: "This is not working. This is not working!"
Exploze druhé, radarem naváděné střely, pravděpodobně zapříčinila poškození výškovky, případně hydraulického systému ovládajícího výškovky. Kapitán odpojil autopilota, ovšem Boeing nereagoval na povely kapitána a pohyb ovládací páky. Po 50 vteřinách od exploze se tak letadlo dostalo z původní výšky 35.000 stop až na 38.250 stop. Teprve poté začalo letadlo klesat a po dalších dvaceti vteřinách se pilotům podařilo letadlo stabilizovat přibližně na předchozí letové hladině.
06:27:04 Co: "Korean Air 007 ah…We are…Rapid (de)compressions. Descend to 10.000."
Ve svém jediném kontaktu s řídící věží v Tokiu oznámil copilot prudký pokles tlaku v kabině a nouzový sestup na výšku 10.000 stop. Podle rozboru jeho hlasu měl v té době již připevněnou kyslíkovou masku. Šestnáct sekund poté, co se pilotům podařilo ustálit letadlo zhruba na výšce 35.000 stop, zahajují piloti nouzový sestup do nižší letové hladiny. O chvíli později pak končí záznam černých skříněk…
Záznam černých skříněk končí, ale tragický příběh KAL007 dále pokračuje. Podle dostupných údajů ze sovětských a japonských radarů lze téměř s jistotou říci, že se letadlo nacházelo ve vzduchu ještě minimálně dvanáct minut po útoku. Podle údajů z japonského vojenského radaru umístěného v nejsevernějším japonském městě Wakkanai bylo letadlo tři minuty po zásahu ve výšce zhruba 30.000 stop. Poté následoval rychlý sestup na výšku 16.400 stop (cca 5.000 metrů), který trval dvě minuty. Zhruba v 06:31 se tak KAL007 nacházel ve výšce 5.000 metrů, na které pravděpodobně setrval ve vodorovném letu zhruba čtyři minuty. Boeing přitom mířil k malému ostrovu Moneron jihozápadně od ostrova Sachalin. Zhruba v 06:35 začal KAL007 sestupovat a minimálně jednou obkroužil ostrov Moneron. V 06:38 pak ve výšce 300 metrů nad hladinou moře definitivně zmizel z radarů...
ODCHÝLENÍ OD ZADANÉ TRASY
Další záhadou je, proč se Boeing odchýlil tak zásadním způsobem ze zadaného koridoru. Po startu z letiště v Anchorage zapnuli piloti autopilota a nastavili ho do režimu NAV. V takovém případě autopilot sleduje pevně nastavený kurs, v případě KAL007 byl kurs piloty nastaven na 245 stupňů. K tomu, aby autopilot začal sledovat letový plán daný souřadnicemi navigačních bodů, které jsou do palubního počítače zadány před startem letadla (případně během letu), by piloti museli nastavit autopilota do režimu INS. Ze záznamu černých skříněk vyplývá, že letadlo letělo po celou dobu s pevně nastaveným kursem 245 stupňů. Vysvětlení mohou být dvě. Piloti buď autopilota do režimu INS vůbec nenastavili, anebo ho do tohoto režimu přepnuli až ve chvíli, kdy se KAL007 nacházel již více než dvanáct kilometrů mimo určenou trasu. V takovém případě by již nebyl autopilot schopen "najet" zpět na zadanou trasu a sledoval by stále pevně nastavený kurs jako v režimu NAV. Vzhledem ke zkušenosti pilotů (kapitán Chum Byung-in sloužil u KAL jednáct let, z nichž pět létal pravidelně na trase z Anchorage) je velice pozoruhodné, že si během letu odchylky od předepsané trasy nevšimli. Na začátku osmdesátých let neměla ještě civilní letadla k dispozici systém GPS, přesto mohla posádka letadla na základě některých skutečností odklon od zadané trasy zpozorovat. Tohoto faktu využila i sovětská strana, která prohlašovala, že KAL007 narušil sovětský vzdušný prostor úmyslně, neboť byl využit pro tajnou špionážní misi...
VRAK LETADLA
Další záhadou je vrak korejského letadla. Podle původních tvrzení sovětské strany byly nalezeny pouze malé části letadla, z nichž největší - ocasní část letadla - měřila pouze něco více než jeden metr čtverečný. Takový stav vraku by odpovídal silné explozi letadla ve vzduchu, která se však dle údajů z radarů nekonala, anebo prudkému nárazu letadla na vodní hladinu ve velké rychlosti. V případě, že KAL007 dopadl na hladinu moře relativně kontrolovaně, jak vyplývá z radarových dat, nemohl být jeho vrak v takovém stavu... Otazníků kolem této tragédie existuje ještě mnohem více, jejich rozbor by vydal na samostatnou knihu, kterých bylo mimochodem o KAL007 napsáno několik.
Tragédie KAL007 tak stále není ani po 23 letech zcela objasněna. Průběh letu od jeho startu v Anchorage do jeho konce u ostrova Moneron vyvolává řadu otázek, které nebyly nikdy zcela uspokojivě vysvětleny. Průběh záchranných prací a vyšetřování tragédie byl poznamenán neochotou sovětské strany spolupracovat; Sověti se naopak několikrát uchýlili k zamlčování a lžím. Je otázka, zda po pádu železné opony vydali Sověti veškeré dokumenty týkající se KAL007 a jeho tragédie. Klíč k rozluštění osudu cestujících a posádky letu KAL007 tak možná stále leží uzamčen na dně ruských archivů...
CHRONOLOGIE PŘÍPADU KAL007
1.9.1983
Sovětský pilot Genadij Osipovič sestřeluje korejské letadlo KAL007.
5.9.1983
Americký prezident Reagan obviňuje Sovětský svaz ze sestřelení civilního letadla.
6.9.1983
Sovětský svaz poprvé oficiálně přiznává sestřelení civilního letadla.
9.9.1983
Na tiskové konferenci obviňuje sovětský generál Ogarkov korejské letadlo z úmyslného narušení vzdušného prostoru Sovětského svazu a špionážní mise. Sověti podle Ogarkova neobjevili žádné oběti a stále neznají místo dopadu KAL007.
Září/Říjen 1983
Americké, korejské a japonské lodě pátrají neúspěšně po vraku letadla KAL007. Sověti je úmyslně mystifikují špatným označením oblasti dopadu KAL007.
Prosinec 1990
V sovětských novinách Izvestia vychází série článků týkající se KAL007. Poprvé se tak v Sovětském svazu objevují informace o nalezení vraku letadla a úmyslu tajit důležité skutečnosti, zejména existenci černých skříněk.
Červen 1992
Ruský prezident Boris Jelcin oficiálně potvrdil existenci tajných materiálů KGB týkajících se KAL007. Nahrávky z kokpitu sovětských záchranných letadel potvrzují, že Sověti již po několika hodinách od tragédie věděli, že sestřelili civilní korejské letadlo a znali poměrně přesně místo dopadu.
Září 1992
Boris Jelcin poprvé přiznává existenci černých skříněk KAL007.
Leden 1993
Rusko předává černé skříňky mezinárodní letecké organizaci ICAO