AUDI KLUB

Za provokativní performanci, prodej oprátek před hlavní pobočkou Bank of America v Bostonu, byl umělec Milan Kohout postaven před soud.

Píše o tom:

Středeční slyšení u soudu jsem prohrál a celý případ se bude řešit u "váženého" bostonského soudu.

K líčení přišli dva policajti, kteří mi oprátky zabavili a hned začali soudci vyprávět jak jsem strašně pohoršil svým prodejem vážené občany naší americké říše. A to přesto, že mě obviňují z trestného činu "nepovoleného prodeje na ulici", čili k soudu by neměli tahat žádné politické názory a emoce diváků.

Soudce si mě po celou dobu měřil nenávistným pohledem a zjevně mě nesnášel. Když došlo na nás, právník velmi elegantně dokázal, že šlo o performanci kritizující cynické praktiky bank (což takhle přiložit oprátku k nabízené půjčce?) vedoucí k dnešní krizi sub-primových hypoték, a nikoliv prodej oprátek bez povolení. Ovšem když hodlal prokazovat, že jsem umělec, který učí na Massachusetts College of Art, soudce silným hlasem prohlásil, že nechce už dál poslouchat a že soudní líčení proběhne 6. února. Sám právník mi později řekl, že nemohl věřit svým uším. Měl jsem pocit, že odcházím od soudu v předválečném Německu.

amerika je zeme moznosti....... no uz davno ne

kazdopadne dobra prdel, synek uderil na citlivou strunu, to mu asi neprominou.

Lepsi fotky...

“ Nooses on Sale”
11.09.2007
In front of “Bank of America”, Boston, USA

In the past several days the Down Jones point have significantly dropped on NY stock exchange which can be a symptom of a coming crisis of capitalistic economy. This loss was initiated by the faulty and extremely greedy American mortgage bank industry.

Standing in front of the main branch of “Bank of America” in Boston, I offered a sale on nooses. This sale reflects the cynicism of the banking market which is willing to sell everything for the sake of profit include human life and suicide.
As a practical illustration of the contemporary US “police state” it took only 3 minutes for the first policeman to appear on the scene and start to interrogate me. He was followed by another two policeman in a patrol car two minutes later. I was asked what country I was from and what language I spoke. I replied that I was from The USA and ,as they
could hear,I spoke English. I followed by asking them if they were “racially profiling” me. The policeman answered –YES.
The nooses and a sign were confiscated as material evidence and I was told I would receive a court summons for breaking a law for not having a peddler’s license. Witness of the piece was overheard on his cell phone saying:” You should come down here and see this! There is a guy selling nooses. I think he wants to kill Americans”

Milan Kohout

Dodatek k případu s oprátkami
Jiří Jírovec

Pokud jde o oprátky, nevím do jaké míry pronikla do Evropy zpráva o černošských studentech, kteří se porvali s nějakým bělochem, který jim bránil sedět na školním dvoře pod stromem, který byl pro bílé. U místního soudu jim hrozilo odsouzení až na dvacet let za údajný pokus o vraždu. Byla to tak zvaná Jena Six, Jena, La. (Detaily jsou například ZDE). Celá záležitost hrozila nabýt rozměrů protirasových demonstrací šedesátých let. Všechno to začalo tím, že tři běloští studenti pověsili na strom oprátky, jako výhrůžku. Pak se to trochu urovnalo a škola dala strom porazit - taky řešení.

Pan Kohout odpověděl v BL na mou poznámku ohledně hlouposti použít v Americe oprátku jako umělecký výraz boje proti zhůvěřilosti tamních finančních institucí.

Jeho odpověď se ale příliš nesetkává s tím, co jsem napsal. Souhlasím s ním, že bankám samozřejmě jde o zisky a to pokud možno co největší, ostatně to mají v pracovní náplni.

V severní Americe, ale i jinde platí sebezáchovné pravidlo "read small print", tedy zajímejte se o podmínky, které jsou napsány na konci smlouv nebo inzerátu písmem nepoměrně drobnějším než nabídka sama.

Lze se obávat, že průměrný Američan nebo Kanaďan drobný tisk nečte, protože mu valně nerozumí. Proto naletí obchodníkům s automobily a přijímá od obchodních domů kreditní karty s ročním úrokem kolem 28%. Přitom občan, který nemá přímo katastrofální "credit rating" si může u banky půjčit na roční úrok kolem 10%.

Podepsat hypotéku bez zvážení vlastních finančních možností a bez odhadu, kolik budu platit, až hájení v podobě nízkoúrokové sazby pomine, je stupidita prvního řádu.

Aby bylo jasno, Američané a Kanaďané jsou především obětí (ne) vzdělávacího systému. Odcházejí do života zcela nepřipraveni na tvrdé marketinkové praktiky, a proto lehce padají do pasti (i když se trochu naučili číst). Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, zde platí dvojnásob.

Před několika týdny přinesl kdosi do práce noviny s reklamní přílohou: Kupte si pohovku a začněte splácet až za rok. Velká písmena ještě dodávají, že je-li celá suma zaplacena najednou při první splátce, je půjčka bezůročná. To vypadá na první pohled dobře, až na to, že drobný tisk praví, že je zapotřebí zaplatit administrativní poplatek. 150 z nákupu kanape za 1000 dolarů je 15%, tedy víc, než by činila běžná půjčka u banky. Další drobná písmena pak sdělují, že pokud zákazník mine jedinou splátku, je celá částka úročena 30 procenty. Čili: zákazník, který mine první splátku, lhostejno zda nedbalosti a nebo kvůli ztrátě příjmu, bude vlastně splácet půjčku se 45% úrokem.

Chci tím říct, že ve společnosti nevzdělanců jsou umělecké snahy Milana Kohouta odsouzeny k nepochopení a v případě zvolení špatných výrazových prostředků i ke konfliktu s mocí.

Závěrem ješte připisuji vysvětlení, že označení pana Kohouta za hlupáka se vztahuje pouze k aktu, který předvedl s oprátkami před bankou.

Jak jsem házel hrách na zeď
Milan Kohout


Palestinec, který sedí za zdí, poté, co si odčekal tříhodinovou frontu, aby byl vpuštěn do Izraele za prací

Asi před měsícem, poté, co arabská televize Al Jazeera vydala na svých internetových stránkách článek o mé retrospektivní výstavě v pražské galerii ROXY, jsem dostal pozvání od palestinské organizace Join Advocacy Initiative z Beit Sahour ze západního břehu Palestiny na rezidenční umělecký program. Protože jsem tou dobou byl v Plzni, vešel jsem do cestovní agentury Student Agency na plzeňském náměstí, abych si koupil letenku do Tel Avivu.

„Chcete letět v 9.30 nebo v 10.30?“ zeptala se mě agentka. „Radši později,“ řekl jsem. „Tak to poletíte s izraelskými aerolinkami,“ odvětila mi. „Ale kdybyste dával přednost českým aerolinkám, tak je to ten let v 9.30.“

Několik dní poté jsem si přitáhl kufr k odbavovacímu terminálu na ruzyňském letišti a přistoupil ke mně jakýsi uhlazený elegán. Oznámil mi, že pracuje pro izraelské aerolinky.

„Máme k vám několik otázek,“ řekl, požádal mě, abych si odstoupil stranou a pokračoval: „Proč letíte do Izraele? Kde budete bydlet v Izraeli? Která města chcete v Izraeli navštívit? Nesetkal jste se v Česku s nějakými Palestinci? A neplánujete se setkat s Palestinci v Izraeli?“

Protože jsem jako chartista a umělecký disident za totality seděl mnohokrát na výsleších StB, začal mi stoupat krevní tlak a pomyslel jsem si: „Co je komu do toho, co budu dělat v Izraeli a s kým se tam setkám?“ a hned mě napadlo, že kdybych mu řekl, že jedu na pozvání palestinské organizace, tak by se asi domníval, že mám místo mozku bombu.

Zatnul jsem zuby a odpověděl, že se jakožto turista chci podívat do místa vzniku všech třech hlavních světových náboženství.

Uhlazený elegán ode mě poodešel a šel se bavit s nějakými lidmi. Pak se vrátil a povídá: „Tady máme napsáno, že jste ve Student Agency v Plzni prohlásil, že dáváte přednost izraelským aerolinkám před českými. Můžete mi to vysvětlit?“

Tomu už se mi nechtělo ani věřit. Že by cizí státní rozvědka získávala informace od českých cestovních agentur? To by se přece klasifikovalo jako špionáž pro cizí stát! „Nenávidím vstávání. Proto chci letět pozdějším letem. Nic takového jsem cestovní kanceláři neřekl,“ reagoval jsem.

Nakonec mě pustili a za čtyři hodinky jsem přistál v Tel Avivu. Věděl jsem, že nejlevnější je vzít si osmimístný taxík a nechat se odvézt až do Jeruzaléma. Vedle mě si sedl mladý muž a prohlásil: „Vy musíte bejt Čech podle vašeho anglického přízvuku.“

Můj instinkt z českého undergroundu mi pravil, že se musí jednat o dalšího špeha, a tak jsem mu celou cestu vyprávěl, jak se těším na kulturní památky, místní jídlo a budu spát v jednom noblesním hotelu.

V Jeruzalémě mě taxikář odmítl dovézt až ke zdi dělící izraelské území od palestinských teritorií v oblasti Betléma. „Až ke zdi vás neodvezu,“ řekl. „Máte to asi půl kilometru tímto směrem.“

Vzal jsem si kufr a vypravil se ke zdi, kterou jsem musel zdolat, abych se dostal do Beit Sahour, kde sídlí organizace, která mě pozvala. Po chvíli chůze se mi otevřelo panoráma krajiny, do které je zaříznutá neuvěřitelně ohavná zeď táhnoucí se až k obzoru. „Jak je možné, že už se zase staví zdi v zájmu jakýchsi politických, náboženských a rasových důvodů… Vždyť žádná zeď nikdy v historii nepřežila. Už ani tu čínskou nedostavěli. A z berlínské si nadšení turisté po jejím pádu odváželi v kapsách jako suvenýry úlomky betonu.“ Vzpomněl jsem si na básničku od Roberta Frosta, ve které se autor táže: „Proč zdi dělají dobré sousedy?“

Tato nová zrůdná betonová zeď má být údajně po dokončení 750 kilometrů dlouhá a tyčí se do výše 10 metrů. Když jsem k ní došel, viděl jsem řadu Palestinců, kterak vcházejí do odbavovací haly a systémem oplocených chodbiček se prokousávají na druhou stranu zdi.

Přidal jsem se k nim. Sotva jsem vytáhl foťák, rozezněl celou halou výkřik: „No photos!“

Nade mnou na vysunutém železném chodníku seděl vzteklý voják se samopalem.

Druhá strana zdi hned u východu je popsaná množstvím nápisů odsuzujících její nesmyslnost. Řada krámků s ovocem a zeleninou se tísní u východu a překřikující se taxikáři se snaží urvat zákazníky.

Měl jsem pocit, jako bych vstupoval do jiného světa.

Taxikář mě odvezl až do Beit Sahour k rodině, u které jsem byl ubytován. Uvítal mě starý obrnou ochrnutý dědeček se svoji ženou a jejich synem, který mluvil plynule anglicky. Hned začali snášet spoustu jídla a ukázali mi pokoj, ve kterém budu bydlet.

V rohu na stěně visela černobílá fotografie v černém rámu. „To je náš syn,“ pravili, „kterého zastřelil izraelský voják při druhém palestinském povstání.“ Kontroloval mu doklady a najednou se prý rozhodl z dvaceti centimetrů do něj vystřelit několik ran. V nemocnici dlouho krvácel, nakonec zemřel.

Druhý den ráno jsem se setkal s pracovníky organizace, která mě pozvala, a zavítali jsme do Hebronu, kde jsou necelé dvě stovky židovských osadníků žijících uprostřed historického města hlídány údajně dvěma tisíci izraelských vojáků. Přístup k místní mešitě, která sousedí se synagogou, vypadá jako vstup do přísně střeženého vojenského objektu. Všude stojí izraelští vojáci se zbraněmi a kontrolují všechny zavazadla návštěvníků. „V žádném případě nefoťte izraelské vojáky,“ upozornil mě průvodce, „nebo vám zabaví foťák.“

Vytáhl jsem fotoaparát a s úsměvem jsem přistoupil k jednomu z vojáků. Anglicky jsem se ho zeptal, jestli si můžu udělat fotečku. Kupodivu se usmál, řekl, že ano. To jsem opakoval při každé příležitosti, ale někdy to vojáci odmítli.

U vstupu do mešity byla postavená opancéřovaná bouda. Z ní hleděl jeden izraelský voják. „Do této budky se schováváme, kdyby došlo k výbuchu nebo střelbě,“ řekl mi. Ta bouda mi najednou připadala jako nastojato postavená obrovská rakev. „Tady na stěně jsou fleky od krve,“ řekl druhý voják, „tady jsme zastřelili před několika týdny palestinskýho kluka.“ Znělo to jaksi pyšně a udivilo mě, že se mi s tím vůbec chlubí.

Uvnitř mešity bylo pár muslimů, kteří se tam modlili, a průvodce ukázal na dvě další bedny uprostřed svatyně. „To je hrob Izáka a Sáry,“ pravil, „a jelikož si i židovští usedlíci činí na ně nárok jako na své proroky, proto sem asi před deseti lety jeden z nich vstoupil ověšený samopaly a začal modlící se muslimy zběsile střílet. Dvacet osm jich stačil zabít a asi sto zranit, než ho rozvášněný dav holýma rukama zabil.“

Koukal jsem se na koberce na zemi a říkal jsem si, že je určitě museli vyměnit, protože tolik krve by z nich určitě nevyčistili. Zase jsem se utvrzoval ve svém odporu k jakýmkoli náboženstvím a zvláště k tomuto guláši původních kořenů křesťanství, islámu a judaismu, který je v současné době tak zažluklý, zasmrádlý a jeho „masem“ hýbají červi.

Vstup do vedlejší synagogy měl ještě větší opevnění a vedle za kontrolními budkami stál židovský voják, krásný černoch. Když jsem se ho zeptal, jestli nepociťuje od bílých židů projevy diskriminace, usmál se a odpověděl: „ Někdy.“

Ozbrojení vojáci seděli dokonce i uvnitř synagogy. Jaký to krásný symbol spojení náboženství a zbraní. Uvnitř seděli židé čtoucí z knih. Přistoupil jsem k jednomu z nich s černým kloboukem na hlavě, jenž neustále hleděl na mobilní telefon, který držel v levé ruce, a tvářil se neuvěřitelně chladně.

Ale najednou se na mě otočil, rychle mi podal ruku a koutkem očí se na mě přátelsky podíval. Dole před synagogou stála další krásná černá židovka se samopalem a s úsměvem souhlasila, abych si ji i s jejím kolegou vyfotil.

Přes ulici stála jiná tak dvacetiletá židovská vojačka. Dal jsem se s ní do řeči. „Ze tří let povinné vojenské služby mám vodkrouceno jen šest měsíců,“ řekla mi.

„To je mi líto,“ odpověděl jsem. „Tak proč tady stojíte a nejdete domů?“ zeptal jsem se.

„Nic jiného mi nezbývá. Izraelská vláda mě sem poslala.“ odvětila.

V jedné z prastarých ulic Hebronu se židovská minikomunita dokonce odděluje horizontálním plotem, který se táhne nad hlavami na trhu nakupujících. Většina z nich totiž bydlí v horních patrech budov a v nižších patrech bydlí hebronští Arabové.

Když jsem odcházel od hrobu Sáry, měl jsem dojem, že vidím její tvář v každé druhé palestinské ženě. I když je představa, jak má vypadat žid, jen stereotypní nesmysl, asi jsem nebyl daleko od pravdy.

Předci mnoha místních Palestinců byli v dobách předkristových místními židy a až později konvertovali k islámu či ke křešťanství, narozdíl od některých modrookých světlovlasých židů s malými nosíky, které jsem viděl v Tel Avivu a Jeruzalému a kteří jsou údajně potomky chazarských a jiných euroasijských kmenů konvertujících k judaismu a z Palestiny nikdy nepochazejících, jak mi bylo místními palestinci vysvětleno.

Jeden z výletů byla návštěva uprchlického palestinského táboru v Dheishehu. Upřímně řečeno, očekával jsem jakýsi stanový tábor a ne malé městečko se změtí neumně postavených domků.

Palestinské uprchlické tábory jsou pod záštitou Organizace spojených národů, a jelikož tam žije již třetí generace původně vyhoštěných Palestinců z jejich vesnic v dnešním Izraeli (1948), postavili si tam bez povolení svépomocně domky, které neprošly žádnou kolaudací, či architektonickým schválením.

„Skoro žádný nám ještě nespadl,“ poznamenal mluvčí kulturního centra uprchlického tábora. Vyprávěl nám historii celého tábora a neustále zdůrazňoval, že by sice mohl odejít žít kamkoli do světa, což by izraelskou vládou bylo vítáno, ale že bude v uprchlickém táboře žít až do posledního dechu, dokud Izrael neuzná právo na jejich návrat.

Nebyl jsem si jist, jestli následující otázka nebude naprosto nevhodná, ale pak jsem se rozhodl ji položit. „Kolik sebevražedných atentátníků, kteří se odpálili v Izraeli, je z vašeho uprchlického tábora?“

„Asi čtyři,“ odvětil, „a jedna z nich byla moje přítelkyně. A já ji chápu. Nikdy jsem ji za to neodsoudil.“

Nad jeho hlavou byla na stěně freska, kde se jakýsi svalnatý muž rozpřahuje s kladivem, aby rozmlátil hromadu balvanů pod jeho nohama. Na jednotlivých kamenech byla napsána jména různých uprchlických táborů v Palestině.

Po ulicích běhalo množství dětí a vypadaly, jako by se jim v uprchlickém táboře nesmírně líbilo. Ale dětem se líbí vždycky všude, protože se kdekoli cítí jako doma.

Následující den jsem byl pozván místním Palestincem k návštěvě jeho vinice nedaleko Betléma. Když jsme dorazili k jeho kamennému přístřešku uprostřed políček olivovníků a vinic, zastavil se, napřáhl ruku a zeptal se mě: „Co vidíš na kopcích kolem dokola mého údolí, které již po generace patří mé rodině?“

Byly tam kempy s přívěsnými vozíky a menší domky. Dovysvětlil: „To jsou všechno začínající izraelské ilegální osady. Napřed přijdou a prohlásí jakýsi kopec za místo, kde se odehrálo něco z biblické židovské mytologie, a tím pádem si vystaví a obhájí své vlastní mravní právo k zabrání daného území.

Hned následuje výprava s přívěsnými vozíky, která daný kopec zabere, pak se postaví ploty a pomalu se začnou budovat domy. Už mi několikrát zbořili můj přístřešek, ale na studnu mi ještě nepřišli.“

Vypravil jsem se k nejbližší osadě, ale po chvíli jsem slyšel, jak na mě někdo křičí, abych nešel dál, nebo mě osadnická ochranka zastřelí. „Tamhle na té tyči mají monitorovací kameru, a když se přiblížíš přiliš blízko, tak tě můžou odpráskout,“ ukázal dotyčný.

Když jsem se vrátil zpátky, starý arabský pán už přikládal dříví pod konvici s čajem. Je zajímavé, že vařící čaj člověka v tom urputném vedru nejvíc osvěží.

Při čaji mi popisoval jejich „boj“ s ilegálními přistěhovalci. „Máme program na sázení olivovníků, které umisťujeme do nárazníkových zón s rozšiřujícími se usedlostmi.

Olivovníky přece nikdo nemá srdce kácet. Jsou symbolem přežití v této krajině, a kdo je kácí, bídně zhyne.“ Na cestě zpět k autu zaparkovanému u silnice jsem tedy symbolicky sám jeden olivovník zasadil.

Cestou domů – i já bych se měl v Beit Sahour cítit jako doma – jsem přemýšlel, jaké performance udělám druhý den u aparteidní zdi, která jako by všem „vyděděným“ říkala: „Ne abyste vůbec pomysleli na návrat domů!“

Druhý den ráno jsem si koupil pytel hráchu a když mě odvezli k desetimetrové betonové zdi arogantně se tyčící na kraji Betléma, začal jsem v duchu Diogéna, mého učitele performance, trpělivě házet hrách na onu zeď.

A jako po věky věků i tentokráte hrách zase padal ze zdi dolů. Když jsem viděl, že hrách se opět choval jako věčná lidská pitomost, nezbylo mi nic jiného než převrátit věčnou zeď na bok a pošlapat ji tak, jak si zaslouží všechny zdi v historii.

Proto jsem si lehl na zem hned vedle zdi. Když fotografii převrátíte o 90 stupňů, stane se ze zdi užitečný chodník. Na závěr jsem ještě přilepil jako performanční situaci školským lepidlem na zeď jeden americký dolar a ponechal jsem ho tam jako symbol finanční pomoci Spojených států při stavění zdi.

Bohužel si představuji, že ho krátce poté některý z Palestinců urychleně odlepil, aby se z něj symbolicky stala další loutka v rukách ekonomické moci.

Následující den jsem stál u další zdi. Tentokrát příhodněji nazvané Zdi nářků. Jen mi vrtalo hlavou, proč část lidstva naříká jen u této zdi. Proč tam naříkají i vojáci se samopaly na zádech a vzrostlí černoši s jarmulkami na hlavách. Dal jsem tam se do hovoru s jedním ortodoxním židem, který mě očividně podezíral, že jsem si na hlavu dal jarmulku, jen abych se dostal až do samotné svatyně se Zdí nářků.

Proto se mě zeptal, odkud jsem. „Z Bostonu, ze státu Massachusetts,“ odpověděl jsem. „A jak se jmenujete?“ „Milan“ „Já myslím příjmení,“ opakoval. Trochu jsem si s ním „zahrál“, protože vím, že jeden z nejslavnějších newyorských rabínů byl nějaký Kohut.

Odpověděl jsem tedy: „Milan Kohut.“ Okamžitě roztál a povídá: „Vítejte!“ Hned se mi do hlavy zase vloudila myšlenka, jak se vlastně rozezná žid od nežida. Zvláště když jsem opět zahlédl za jeho zády dalšího židovského černocha usilovně naříkajícího nad osudem židů u zdi.

Když jsem později odpoledne vylezl na střechy Jeruzaléma, zdálo se mi, že vidím jen izraelské vlajky a na čerstvě vybetonované střeše byly místními usedlíky vyryté dvě pěticípé hvězdy a z nedaleké hlídkové budky na mě zíral voják ověšený zbraně. „Ahá,“ řekl jsem si. „Jeruzalém je asi židovské město.“

Každou noc jsem slyšel rozzuřený štěkot psů, a když jsem jednoho rána své hostitelky zeptal, proč ti psi tak běsní, odpověděla, že mezi ploty postavené kolem blízké židovské ilegální osady vpouští speciálně vycvičené židovské psy a ti se pak celé noci hádají se psy palestinskými.

Příští noc jsem za štěkotů psů napsal kratičkou básničku: „Štěkot psů židovských se zažírá do štěkotu psů palestinských.“ Hned ráno jsem se s ní vypravil k plotu z žiletkového ostnatého drátu.

Nad Beit Sahour se na kopci vzpíná jakýsi rostoucí metropolis, židovská osada, která byla postavená i přes protesty mezinárodního společenství a všech soudných lidí světa.

Takových je na území Izraelem stále slibovaného státu palestinského okolo tří set. Je obklopena několikanásobnou řadou plotů i s elektrickým ohradníkem. Ke každé osadě vede z izraelského území speciální silnice, která je rovněž obehnána trojjedinými ploty a rozřezává palestinské území jako žiletka kůži.

Básničku jsem přednesl skrz žiletkový ostnatý drát, vykopal jsem díru a pohřbil jsem ji hned vedle plotu.

Za několik staletí se papír s básničkou rozpadne a molekuly básničky se smísí s podzemní vodou, která se dostane až do sklenic na stůl místních obyvatel a jak tu vodu budou pít, možná se smíří a zapomenou na kosti svých pohřbených psů.

Celá scenerie ilegální židovské osady mi připadala jako první osady přistěhovalců v Americe, kdy přicházeli do pozdějšího státu Massachusetts a v nových a nových mírových jednáních Indiánům slibovali nekonečný mír a konečné hranice rozpínavosti jejich nových usídlení.

Přesto ale každým rokem smlouvy porušovali a Indiánům ukrajovali kousek po kousku jejich území a stavěli si další a další pevnosti, aby s nimi znovu usedali k mírovým jednáním.

A bylo jen málo lidí jako Henry Thoreau, kteří se jich v té době zastali. Jak mohli být tenkrát lidé tak zabednění, nevzdělaní, nesoudní, krutí a bezohlední.

Ale zřejmě i tehdy šlo o hru slov a správnou formulaci obhajoby vybíjení a vytlačování nežádoucích původních obyvatel.

Kdysi jsem četl knihu o válce krále Filipa (indiánského náčelníka Wampanoag kolem roku 1670) s přistěhovalci, a co mi utkvělo v paměti, bylo, jak se mezi přistěhovalci tvořil veřejný názorový souhlas s vyvražďováním Indiánů.

I v té době probíhaly mírové pokusy o řešení „problémů“ s Indiány, ale protože Indiáni pokračovali se svými „teroristickými útoky“ na přistěhovalce, vytvořil se vždy velmi rychle mezi novousedlíky názor, že jsou Indiáni „strašní teroristé“ a nelze s nimi přeci vyjenávat, natožpak jim věřit.

„Zdi pevností vše vyřeší,“ domnívali se.

Nesmíme zapomínat, že byly i případy, kdy Indiáni odchytli přistěhovalce, rozpárali jim břicha, vycpali je Biblemi a mrtvá těla pak pohodili u zdí přistěhovalecké osady.

Lze si představit, co taková poselství vytvořila v hlavách lidí a že stavění zdí a následné masakry Indiánů byly mnohdy chápány jen jako odveta za jejich terorismus.

Přitom ale v odstupu času je jasné, že jsme my Evropané Indiánům přišli ukrást jejich území a jejich asymetrický boj s námi byl proti tomu přece jasnou obranou.

Když vidím, co se děje v dnešní Palestině, říkám si, jak to asi budou hodnotit příští generace.

Když jsem poslední den ve dvě hodiny ráno odjížděl taxikem zpátky na letiště v Tel Avivu, viděl jsem, jak nad Izraelem svítá a věčně krásná historická krajina začala vysychat od ranní rosy.

Ještě rozespalý jsem se se zalepenýma očima dokulil do letištní haly a první, co mě udeřilo do očí, byl obrovský nápis „Mc Donald‘s“ následovaný dodatkem „kosher“. Chuť na takový hamburger jsem ale po tom všem ztratil.

(Jazyková redaktorka Petra Daňková)

Prodavač oprátek před Bank of America, Milan Kohout, to taky říká, ale v pořadu končí konstatováním, že nejsvobodnější se cítil za totalitního Československa:

Takto výtvarně pojali Kohoutovu poštovní schránku jeho plzeňští spoluobčané.

Takto výtvarně pojali samorostlí umělci výlohy svých spoluobčanů během druhé světové války.

Plzeň osvobodili Američané. Rozhodly o tom mocnosti. Ne ty vyšší, ale ty světové. Za socialismu se o tom nesmělo hovořit. Dnes plzeňští na počest osvobození pořádají rok co rok vojenskou maškarádu.

ROZHOVOR S MILANEM KOHOUTEM: NEMÁTE KAM EMIGROVAT
ROZHOVOR: DOMINIKA JELÍNKOVÁ



Milan Kohout je česko-americký performer, akční umělec, básník, spisovatel, vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77. V roce1986 byl pro svou politickou a kulturní činnost vyhoštěn z Československa. V současnosti žije v Bostonu, kde učí na vysokých školách.

Ve své angažované tvorbě vyjadřuje kritiku americké ekonomiky, náboženství, mediální manipulace, ropné politiky, rasismu, společenských předsudků. Mezi jeho nejznámnější performance patří akce u zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, kdy na protest proti segregaci Romů pilou napůl rozřízl vlajku České republiky. Následně byl obviněn z hanobení státního symbolu. V roce 2007 byl v USA za svou akci „Oprátky na prodej“ kritizující chování amerických bank zatčen a postaven před soud.

Vice: Jak se žije v Bostonu? Rozdíl od ČR je asi dost markantní, o tom žádná, ale nechybí ti tam nic, co my tu máme? (když jsem si tu otázku po sobě přečetla potřetí, došlo mi jak je směšná, ale netvrď mi, že ti nechyběj aspoň tukový rohliky)
Milan Kohout: V Bostonu, zrovna tak jako v jiných částech naší imperialistické Ameriky se nám, otrokům pracujícím pro zbohatlíky žije na hovno. Možná, že se některým trhem a lacinými tržními cetkami vygumovaným lidem líbí žít v takovém zřízení a vyžívají se v tom. Ale když člověk jednou okusí chuť svobody, tak se už nikdy nemůže tomuto ponižujícímu systému nazývajícímu se “demokracie” přizpůsobit. Kapitalistická demokracie je totiž prodejná děvka na kapitalistickém trhu a mocni zbohatlíci ji vtipně využívají k oblbování voličských mas a pak se chechtají, až se za břicha popadají, jak jim zase po čtyřech letech ten trik vyšel a jak si můžou dál lebedit ve svých mocenských pozicích, zatímco ostatní na ně dřou a dřou.

Takže odpovídám bez mučení, že mě chybí svoboda naší “Druhé kultury” českého androše. Svoboda, kterou jsem už nikdy poté nezažil, svoboda, kdy člověk objevil úplne jiné hodnoty života a uvědomil si, že nemusí pořád žít pod nějakým zasraným diktárorskym režimem, ať už komoušskym nebo kapitalistickym. Kdyz jsi mi řekla, že ten časopis Vice je tak trochu punk, tak jsem ho zkouknul a připadá mě spíš kontrakulturní. Punk byl o něčem jiném, o rebélii proti celé kutuře a o útěku do rebélie.. Kontrakulturní hnutí dnešní doby jsou zase součástí té samé komerční kultury, proti které se “kontrakulturně ” vymezuji. Kapitalismus miluje úletovou kontrakulturu a subkulturu, neb se o ni zajímá konzument a tím pádem se na ní dá ještě více vydělat. Vždyť v tom takzvaném “punkovém” časopisu prodáváte různý sračky od hodinek po idiotské vohozy! Dávno mrtví punkáči by vás poslali do prdele.



Dál mě zajímá co přesně a kde učíš a jaký jsou studenti, jestli si všímáš rozdílů mezi českejma povalečskejma sráčema (až na vyjímky) a “tvejma” studentama…

To, o čem jsem se trochu rozvyprávěl v předchozí odpovědi se snažím právě učit. Možná, že je v tom také trochu mého pokrytectví, že se živím na vysokých školách americké metamorfózy otrokářského systému, to přiznávám a patřičně mě to sere. Ale snažím se zuby nehty ponechat si co nejvíce smyslu pro svobodu, vybudovanou v mé hlavě v dobách útěku od totalitního komoušského systému. Druhá kultura si totiž vytvořila svůj ojedinělý prostor k životu a tím otevřela dvířka do skutečné svobody, kterou vy konzumní kapitalističtí mládežníci téměř neznáte.

A studenti jsou tady taky zoufalým produktem kapitalistického systému. Já jim to nevyčítám, nemůžou za to, neb nic jiného nezažili. Proto se je snažím alespoň teoreticky dostat do jiného myšlenkového prostoru, do jiného hodnotového světa. Do světa lidské přirozenosti. O to možná bojují i někteří takzvaní teroristé z nám nepochopitelných kmenových společenství. Oni “teroristé” v některých případech zoufale bojují o záchranu posledních oáz kmenové sbobody na zeměkouli. Oáz, které jsme my, propagandou o falešné svobodě vygumovaní lidé v západní civilizaci, už témeř ztratili.

Co nosíš po kapsách ?
No nosim tam semtam nějakou šprcku nebo vyhazovací nůž…



Jaká je podle tebe cesta ke skutečně alternativnímu způsobu života nebo tvorby? Konzumní totalita umí neustále proměnovat svůj tvar na přání svých uživatelů a navzdory své podstatě ji lidi milujou a sami vyhledávaj, tudíž je de facto neodstranitelná?

No to je zatraceně těžký v dnešní totalitně kapitalistický společnosti, která se sama sebe definuje jako “otevřená”. Jsme v totalitě, která je nesmírně vychcaně zažraná pod kůží všeho a všech. A ještě se holedbá, že se nazývá svobodou, pracně vybojovanou z rukou předchozího komunismu. Jelikož nejsem pro použití násilí, tak bych nedoporučoval terorismus jako jednu z metod, jak se dnešní kapitalistický totality zbavit. I když je to metoda možná účinná a chápu, že se k ní některé skupiny bojující o vlastní svobodu uchylují. Za komoušů jsme utekli do takzvané “Druhé kultury” a bylo to. Kam utéct teď nevim. Jediné, co dělám a učim je, že umění musí být hlavně morálně angažované a ne estetické ci kognitivní a musí nasírat, pobuřovat, být skandální, politicky nekorektní, urážet, rebelovat a tak dál, aby lidi už úplně neupadli do klecí svého totalitního zasranýho konzumního snu. Umění musí bejt hlavně o srdci a ne o očích a mozku. Musí nám připomínat každou vteřinou, že jsme lidi a pořád ještě mrdáme, žereme, sereme a chčijeme a nejsme plastikový iluzorní idioti vytváření tržním světem.

Lze to bez toho, abychom odmítli úspěch? Pokud budu např. Manu Chao a jako Manu Chao budu hlásat marxistický myšlenky za 300 korun na CD, neodmít jsem úspěch a podchytil jsem tržní poptávku, ale nejsem alternativa…. pokud ale budu CD rozdávat, tak nebudu nikoho zajímat, protože se mě neujme nahrávací společnost..

Kumštýři nebo aktivisti, kteří něco prodavají jsou obyčejný tržní kurvy. Prodávat umění je jako prodávat lásku. Teď mě samozřejmě můžeš vmést do obličeje moje vlastní pokrytectví, protože mi pražské nakladatelství právě vydalo moji knížku “Proveď vola světem volem zůstane”, a ta je samozřejmě na trhu a dá se koupit. Asi jsem tady ta kurva. Ale zuby nehty se snažim utéct co nejdál od toho tržního sebedestruktivního nevěstince nazývajícího se kapitalismus.



Myslíš, že podstatou všeho je kunda?

Kundy mám rád, protože se v nich pořád schovává trochu pravé přírody a genetického kmenového prapůvodu všech nás lidí. Kunda jsou dvířka do ztraceného ráje, ve kterém jsem žili většinu svého vývoje jako lidský zvířecí druh. Náš způsob života v dnešní době je jen poslední vteřinka na ose vývoje našich instinktů. Proto jsme tak vystresovaný a zakomplexovaný a citově zabedněný, protože se snažíme potlačit vlastní city a instinkty. Hlavně nás vygumovalo to posraný křesťanství se svojí ideou, že nějakej iluzorní lidský kašpar Ježíš byl “synem božím”. Čili, že bůh je člověk a je vlastně vytrženej z říše zvířat a vlaje někde na stožáru všeho živého nad zeměkoulí jako nějaká fangle osvícenosti živých buněk. To je jeden z největších průserů tady toho iditoského náboženství snažícího se potlačit naše pudy.

Změní internet sociální strukturu světa?

Internet tak jak je v dnešní době technicky definovaný, je pořád nástroj velkého kapitalisitického bratra. Jak sis všimla, egyptská vláda na začátku revoluce vypnula internet. Takže se ruka velkého bratra snažila zasáhnout. Naštěstí nejsou místní Egypťané úplně naháčkovaní, takže se jako před dobou internetu začali bavit mezi sebou použivajíce huby a uši a revoluce běžela dál. Já si myslím, že žádná technická vymoženost nemůže nahradit miliony let našeho vývoje. ve kterém nám narostl hmat, sluch, zrak, chuť a čich. To se nepovede nikdy nahradit. Třeba takovej Facebook - Obličejová kniha by byla největším snem bejvalejch estébáku za komoušské totality, protože by přesně mohli studovat všechny myšlenky, co se mezi lidem šíří. A dneska to samozřejme dělaji kapitalsitická prasata a jejich armáda psychologů a sociologů v jejich službách. A tim pádem může vládnoucí a pořád užší skupinka těchto prasat hbitě přizpůsobovat taktiky, jak nás zbytek vygumovanců ovládat.



Jaká je tvoje oblíbená knížka a cos naposledy přečetl?

Nemám žádnou nejoblíbenějsi knížku. Naposledy jsem četl knihu, kterou me daroval Ivan Magor Jirous, když tady u mě byl společně s Ivanem Birhanzlem a jmenuje se Pravdivý příběh Plastic People.

Není daleko těžší než formulovat alternativní formou neomezenou tvorbu, formulovat kvalitní mainstream?

Kvalitní mainstream je vždycky prostituce. Samozřejmě používající šprcku v zájmu veřejné bezpečnosti.

Protože zatím asi jakýkoli systém lidské pospolitosti, který kdy ve své historii lidi vynalezli a zrealizovali byla totalita, byť myšlenka mohla být původně řečeno s trochou mladistvé naivity, dobrá.., není tím pádem vlastně úplně jedno, jaké je politické, ekonomické či jiné zřízení, protože totalita je čistě a jednoduše obsažena v lidech?

Nevěřím, to je kravina. Lidé žili po většinu své existence jako lidský druh v kmenových společenstvích. A tam nemohla žádná totalita fungovat, protože by celý kmen nepřežil ani jednu zimu, či léto. Tam právě fungovala sebezáchovná podílnost a spolupráce. To jsem se naučil od mých bratrů Romů, se kterými jsem po léta spolupracoval a za jejichž lidská práva se budu bít až do smrti. Ty totality jsme si vymysleli až když jsme vstoupili do otrokářských systémů, které přežívají až dodnes i v našem posraném kapitalismu. Tobě každý instinkt neříká, že jsme v úplné prdeli a že je něco úplně základního v hajzlu? To věříš nějakým teoretickým kecům filosofů trhu a postmoderního sobectvi?

Nevěřím, to je kravina. Lidé žili po většinu své existence jako lidský druh v kmenových společenstvích. A tam nemohla žádná totalita fungovat, protože by celý kmen nepřežil ani jednu zimu, či léto. Tam právě fungovala sebezáchovná podílnost a spolupráce. To jsem se naučil od mých bratrů Romů, se kterými jsem po léta spolupracoval a za jejichž lidská práva se budu bít až do smrti. Ty totality jsme si vymysleli až když jsme vstoupili do otrokářských systémů, které přežívají až dodnes i v našem posraném kapitalismu. Tobě každý instinkt neříká, že jsme v úplné prdeli a že je něco úplně základního v hajzlu? To věříš nějakým teoretickým kecům filosofů trhu a postmoderního sobectvi?



Nemyslíš si, že lidi jako celek ze své genetické podstaty, která jim říká, že mají přežít, znehodnocují jakoukoli teoreticky fungující myšlenku?

To jistě, ale tak to funguje jenom, pokud je primárním motivem takové společnosti přežít. Pakliže ale tato nutnost je uspokojena, což je naplnění, které příroda nezná, logicky si pud sebezáchovy společnost musí vybíjet jinak.

Kritizuješ společnost jako takovou… máš nějakou rámcovou představu, jak by ale společnost měla fungovat jinak a lépe? Pokud nyní funguje na principu kvantitativního, číslem vyjádřitelného měření čehokoli?
Já vždycky každým semestrem dám studentům úkol, aby napsali nebo nakreslili svoji představu o novém ekonomicko-politickém a sociálním modelu společnosti. Říkám jim, ať se vyserou na všechny představy, které jsou “běžné a realistické” a ať si pustí představivost z uzdy a rozjedou se do nějakejch úplnejch úletů. Samozřejmě mě vždy většina z nich zase přinese ty své “úlety”, které pořád stojí na světovém názoru jim od narození vštípeném jako různé formy demokracie či anarchie atd. Ale semtam někdo přijde s něčím úplně novým, jako že by lidi měli žít hlavou dolů a být zavěšení na stromech a podobně. Je zajímavé jak je těžké přijít s něčím novým. Ale mělo by to být něco postaveného na základních po miliony let vybudovaných pudech a způsobech sociální organizace komunit. Já sám žádnou přesnou či rámcovou představu nemám, ale vím, že jsme teď v největším průseru v celé lidské historii a že se musíme naší poslední šílené totality co nejrychleji zbavit. Samozřejmě revolučně, jinak se dostaneme do metamorfózy toho samého. A po revoluci něco vykrystalizuje. Teď už slyšim jak na mě někdo řve, že chci něco revolučně měnit, aniž bych měl plán na to, co bude následovat. A to měly ty masy lidí co cinkaly klíči na Václavaku nějaký plán co má po revoluci následovat???? Většina z nich včetně jejich “vůdců” věděla hovno co bude následovat. Samozřejmě se do krystalizace onoho nového hned navezly kapitalsitický pijavice, které měly zájem o návrat do kapitalismu a vlastně zvítězily. Proto je potřeba další revoluce. Teď už by jim to tak jednoduše nevyšlo.

Jsou aktuální nepokoje v arabskejch zemích skutečně tak spontánní záležitostí lidu jak je prezentováno? A jak to podle tebe bylo s revolucí u nás v 89tým?

Ve většině případů ano. Už mají až po krk ponižování a vykořisťování, které jsme my “zápaďáci” na ně uvalovali po dlouhou dobu. A mají pravdu. My jsme teď ta nejpokrytečtější společnost na celém světě. Neustále kecáme něco o lidských právech a demokraciích, přitom jsme systematicky drželi jejich země ve spárech diktátorů námi podporovaných. Já když slyšim projev toho našeho loutkového kašpara Obamy a jeho nohsleda píči Clintonove, tak je mě na blití. Ty závaly politického pokrytectví diktovaného kapitalstickými prasaty mě zvedají žaludek.



Myslíš si, že Václav Havel své nejlepší drama nenapsal, ale bylo mu umožněno ho prožít?

To by sedělo. Chudák se stal také karikaturou sebe sama a svých původních postojů. V “Moci bezmocných” ještě píše o tom, jak je třeba nastolit sociálně spravedlivou postdemokratickou společnost, jak západní parlamentní demokracie jsou jen loutky zájmu trhu. Ale postupně se sám stal jejich loutkou a začal líbat prdel americkým kapitalistickým zájmům. To objímání s válečnym zločincem Bushem mě úplně dorazilo.

Měla bych si koupit tvojí knihu? Proč? Napsals jí z nutkavého pocitu podělit se o svoje názory a pohnutky nebo jsi potřeboval prachy?

Na to už jsem odpověděl někde nahoře. V Česku se za prodej knihy prachy vydělat ani nedají, což je dobře.

Sere tě Čína?

Nesere. Sám jsem tam byl třikrát na různých festivalech. Je to kultura víc jak pět tisíc let stará, námi těžko pochopitelná a naše západní pokrytecké “demokraticko-kapitalistické” rady bychom si měli strčit do prdele. Kdykoliv jsme se tam v poslední době nasrali s našimi radami, od opiové války až po marxismus, tak to dopadlo tragicky. Já myslím, že bychom měli držet tu naši špinavou západni pokryteckou držku a mezitim si ji někde pod pumpou umejt.

Proč je kokain na hovno?

Nevím, kokain jsem nikdy nenatahoval.

Jaká byla reakce okolí po tvé performanci prodávání oprátek před Bank of America ?

To se můžou čtenáři dočíst v mojí knížce.

Máš rád porno? Jaký?

Porno jako takové je v pohodě. Třeba mladí nezkušení lidé se pomocí porna teoreticky naučí různé sexuální praktiky a polohy a také anatomii lidských těl atd. Co mě vadí je, že je to jeden z největších průmyslů v kapitalismu. To je na hovno. Vyobrazení šoustání jako nádherné a přirozené lidské činnosti bylo zase, jako další naše přirozenost, ukradené trhem.

Kvůli čemu tě přesně vyhostili v roce 86?

To by bylo na dlouhé a dlouhé vypravění, je to detailně popsané v mé knize.

Mám emigrovat? A kde se budu mít líp než tady?

Kam chceš emigrovat? Ve většině zemí je stejná kapitalistická totalita jako u vás v Česku. Možná někam mezi zapadlé afghánské kmeny, které proti nám zoufale bojují, aby neztratily pravěkou svobodu. Já viím, teď začneš ječet něco o burce a “svobodě” západnich žen. Ale žila si tam?

Read the rest at Vice Magazine: ROZHOVOR S MILANEM KOHOUTEM: NEMÁTE KAM EMIGROVAT - CZECHOSLOVAKIA








Se spoustou kilometrů, ale s klasickými koženými sedadly
Milan Kohout

Drsný filozof Kohout: Katolická církev je jako červ parazitující na vybájeném Ježíši Kristu. A z názoru Čechů na uprchlíky je mi na blití

V nedávné době jste na Facebooku vyvolal v Plzni pozdvižení svým konstatováním o katolickém a „zaprděném“ městě. Jaký je váš názor na naši největší církev?

Nepamatuji se na nějaké konstatování o "kmotrech a namyšlenosti", takovou formulaci jsem nikdy nepoužil. Což neznamená, že s ní nesouhlasím.

Katolická církev je nejstrašnější křesťanská náboženská organizace, která se v evropské a české historii vytvarovala, parazitující jak červ na těle vybájeného člověkoboha nazývaného Ježíš Kristus. Samozřejmě mě šokuje, že po tak šílených historických zkušenostech s tímto zrůdným nádorovým organismem katolická církev opět prosákla do mocenských struktur plzeňského establišmentu a tahá tam za silné nitě, či bych řekl za provazochodecké provazy, které si kupříkladu nechala nedávno uvázat i k jejich velkému baráku, který je centrem vymývání mozků uprostřed náměstí. Tím úplně unesla význam oslavy ku příležitosti Plzně jako hlavního města evropské kultury a její nové zbytečné zvony přeřvaly jakýkoliv zvukový disent proti její "duchovní" katolické dominanci.

... komicke je ze titez katolici co vasnive pozaduji prejmenovani KSCM nepozaduji prejmenovani tmarske zlodejske teroristicke cirkve, nezvaneho dealera drogy boha

To je s českým národem tak špatné, že nemá sebereflexi, nechá si naúčtovat kvóty na uprchlíky a její občané se už raději nejen neangažují, ale ani nikde neukazují?

Je mi naprosto na blití z názoru dnešních Čechů na přistěhovalectví uprchlíků z Afriky a Středního východu. Celá staletí evropská civilizace, jejíž součástí je i česká, parazituje na takzvaném třetím světe, její křesťanstvím napumpovaní misionáři ničí po staletí původní kultury v Africe a na Středním i Dálném východě, vyvražďuje miliony lidí, jen aby se na jejich společnostech obohatila a mohla si stavět jakési odporné katedrály, zámky, hrady a paláce a rozvinutý průmysl. A když tato šíleně pokrytecká západní civilizace v nedávné době opět zničí sekulární systémy zemí, jako je Irák a Libye, a vytvoří tam černé díry, vyplňující se díky tomu náboženskými šílenci, tak řekne NE, přistěhovalce sem nechceme. To je něco tak odporného, malomyslného, zbabělého, arogantního a sobeckého, že na to nemohu najít správná slova a jen se mne zvedá žaludek. Česko je samozřejmě v čele tohoto odporu k "nadiktovaným" kvótám přistěhovalců.

Víte, já si jen vzpomenu na moji osobní zkušenost z uprchlického tábora Traiskirchen, kdy jsem tam před lety přistál vyhoštěn ze socialistického Československa. Čeští uprchlíci se tam dožadovali přijetí a podpory a řvali, že na to mají právo, neb jim ten "totalitní systém" v Československu přece tak "ubližoval". Hrozně se divili, že je tam Rakousko vlastně nechce a u přijímacího výslechu je jakýsi Holoubek posílá zpět do Československa. Rozčilovali se a přitom většina z nich si vymyslela ten "hrozný" útlak za "komunistů" a šlo jim o získání možnosti ekonomického obohacení. Celá ta pokrytecká komedie se mi zase odvíjí před očima, když vidím, jak se dnes Češi vztekají, že by měli živit nějaké "přivandrovalce".

Já osobně si myslím, že aby se trochu odčinily ty obrovské historické zločiny, které celá západní civilizace, jejíž součástí je i Bohemie, udělala zemím, ze kterých se teď valí uprchlíci, tak by si každá česká rodina měla vzít k sobě do bytu jednu rodinu uprchlíků a živit je!!!

...hahaha, kazda ceska rodina ma podil na tom co udelala zapadni civilizace potazmo predevsim americky fasismus

A tohle hovado učí naše děti a beze za to peníze ze státního rozpočtu ...

Na šokující extempore, které předvedl kontroverzní umělec a vysokoškolský pedagog Milan Kohout, reagoval na svém blogu na serveru iDNES.cz předseda strany Patrioti Jiří Vítek, který Kohouta označil za narušeného člověka. Kohout v polském kostele nalil své vlastní sperma do svěcené vody a přál si, aby se jeho sperma vsáklo do kůže místních věřících.

Podle serveru Extra.cz, který na celý případ upozornil, se o celou věc zajímá polská ambasáda. Prý ale může být ještě hůře. Když Kohout zjistil, že na nevšední aktivitu zmíněný portál upozornil, vyplašil se a začal zmatkovat. „Rychle si vymazal profil z Facebooku a pokouší se zamést stopy,“ tvrdí bulvární server s tím, že podle jeho informací bude na Kohouta brzy podáno trestní oznámení.

Ale nektreslil tykadla, takze je umelec a je v poho

„Lituji pana Kohouta, že svoje spermie nemůže uplatnit vhodnějším způsobem,“ řekl Miloš Zeman