"To vím," odpověděl Neználek. "Já jsem jenom nevěděl, že té vaší Zemi říkáte taky Země. Já mluvím o jiné Zemi, o planetě bůhvíjak daleko za vaším Měsícem."
"A ty jsi k nám tedy přiletěl odtamtud, jo?" zeptal se s předstíraným údivem holohlavý. "Přesně tak," potvrdil Neználek. "To jsou mi věci!" ušklíbl se holohlavý. "Tak to se pojď honem umýt, kamaráde, nějak ses nám cestou zamazal." Neználek šel k umývadlu, pustil vodu a myl se. A človíčkové se zatím do sebe pustili. Jedni tvrdili, že si Neználek schválně vymýšlí všelijaké nesmysly, aby zmátl policajtům stopu; druzí říkali, že je to obyčejný hlupák a plácá, co ho napadne; a třetí byli přesvědčeni, že se dočista zbláznil. Ten bez košile kdekoho přesvědčoval, že možná Neználkovi přeskočilo z knížek, protože tam doopravdy stojí, že za vnějším Měsícem jsou nějaké planety a hvězdy, na kterých prý také žijí človíčkové, a tak si zřejmě představuje, že k nim z jedné takové hvězdy přiletěl; blázni si přece vždycky představují, že jsou různé slavné osoby a hrdinové nebo odvážní cestovatelé. Neználek se domyl a zeptal se: "Kde máte ručník?"
"Co bys nechtěl!" ušklíbl se holohlavý. "Tady jsi v base, a ne v hotelu, rozumíš? Ručník! Takový přepych tady holenku nevedou."
"A jak se mám utřít?"
"Jestli chceš, sedni si tuhle ke kamnům, uschneš jedna dvě." Neználek si přisedl ke človíčkům, kteří se hřáli u kamen, a holohlavý se usadil vedle. "Tak ty vážně nevíš, co to jsou peníze?"
"Namouduši ne," přiznal se Neználek. To ti je tedy musím ukázat," řekl holohlavý a vytáhl z kapsy několik měďáků. "Dávej pozor! Tomuhle nejmenšímu se říká centig. Tenhle větší, vidíš ho, to jsou dva centigy, tuhle je ještě jeden - taky dvoucentig. A tuhlety dva, to jsou zas pěticentigy. Dohromady mám teda patnáct centigů. A sto centigů je jeden shwindling." A k čemu to všecko je?" zeptal se Neználek. "Jak to k čemu?" divil se holohlavý. "Za peníze si můžeš koupit, co tě napadne."
"A co to je koupit?" nechápal Neználek. "Ty jsi přece hlupák! Koupit je koupit," vysvětloval holohlavý. "Tak třeba ty máš klobouk, a já mám zase, vidíš, tuhle patnáct centigů. Já ti je dám a ty mi za ně dáš svůj klobouk. Platí?"
"Proč bych ti měl dávat klobouk?" odpověděl Neználek. "Klobouk můžu nosit na hlavě, ale co s patnácti centigy?"
"Páni, ty jsi osel! Kdo má ty centigy, může si za ně všechno koupit. Hele - máš hlad?"
"Zatím ne."
"Jen počkej za chvíli! A co pak? Když máš centigy, koupíš si něco k jídlu, když nemáš - budeš pískat kudlu."
"Vem to!" zašeptal Neználkovi malíček s rozcuchanou čupřinou vlasů, co seděl vedle. "Pleška má pravdu. A my si spolu za těch patnáct centigů nakoupíme brambory a upečeme si je v kamnech. Víš ty vůbec, co je to za dobrotu?"
"Správně!" přidal se Pleška. "Ber, dokud dávám. Patnáct centigů za takovýhle klobouk - to je slušná cena,o říkáš, Čupro? Víc ti stejně nikdo nedá" Sundal Neználkovi jeho modrý klobouk a vysypal mu do dlaně penízky. "Ber, ber, moc se nerozmýšlej!" zazubil se Čupra. "Koupíme si brambory a dáme si do nosu."
"Ale kde je vezmem?" zeptal se Neználek. "Dej mi peníze, já to zařídím. To máš marné, tady je vězení, a žádné lahůdkářství." Čupra vzal od Neználka peníze, deset centigů si nepozorovaně strčil do kapsy, pěticentig nechal v hrsti, šel ke dveřím a třikrát potichu zaklepal. Cvakl zámek, dveře se pootevřely a štěrbinou nakoukl náš známý policajt Riggel. "Poslyš, Riggle," zašeptal Čupra, "přenech nám za pětník brambor. Chceme si vystrojit malou hostinu a pohostit tuhle nováčka."
"Dobrá. Peníze!" zavrčel Riggel. Čupra mu dal penízek, dveře zabouchly, ale za chviličku se znova otevřely a Riggel podal Čuprovi pytlík s bramborami. "Viděls, jak se na to musí? S penězi se, kamaráde, nikde neztratíš!" chvástal se Čupra a vysypal brambory rovnou před kamna. "Co to je?" zeptal se s údivem Neználek. "Jak to? Copak nevidíš - brambory přece."
"A proč takové mrňavé?"
"Brambory byly opravdu jako zadvanic. Žádný brambůrek nebyl větší než fazolka. Neználek na ně koukal, koukal a nakonec se dal do smíchu. Človíčkové se na sebe podívali a potajmu si zavrtěli prstem na čele, jako že Neználkovi dočista přeskočilo. "Co je na tom k smíchu?" řekl přísně Čupra. "Brambory jsou úplně v pořádku, lepší by se ani nesehnaly."
"To u nás máme jinačí brambory," řekl Neználek. "Tááákovéhle!" A rozpřáhl ruce, jako by se chystal obejmout slona. "U nás vyrostou brambory, že je nemůžeme dostat ze země, vybíráme jen ty menší, s velkými se nikdo nechce trápit. A tak zůstanou v zemi."
"No dobře, dobře," řekl Čupra, "teď dáme brambory do kamen, ať se pečou, a ty nám zatím budeš vypravovat pohádky."
"Prosím tě, jaképak pohádky, já říkám pravdu," bránil se Neználek. "To u vás je všecko takové malinkaté: jablíčka jako pěstičky, hrušky sotva vidíš, maliny jednou si lízneš a ani nevíš, jaké byly, jahody - co by se za nehet vešlo, okurky jako prst . . ."
"A copak u vás jsou větší?" zeptal se Pleška. "U nás? S takovou jahodou si dva malíčkové neporadí. A maliny - takovéhle! Hrušky jsou velké jako my, rajčata taky. A melouny jako patrový dům."
"Lže jako když tiskne," řekl někdo."
"Až se mu od pusy práší!" přidal se Pleška. "Vůbec ne, kamarádi! Sami uvidíte. My jsme vám náhodou přivezli semena těch našich rostlin: okurky, rajská jablíčka, melouny, červenou řepu, mrkev, jahody . . ."
"A kdepak je máš, prosím tě, ta svoje zázračná semena?"
"V raketě."
"A raketu?"
"Tamhle někde," ukázal Neználek vzhůru. "Na tom vašem Měsíci."
"Cha-cha-cha!" ozvalo se ze všech stran. Nejhlasitěji se chechtal ten, co si zašíval košili. "Teda tohle se ti, kamaráde, povedlo! Ještě se tam nějak dostat, že jo!"
"Copak je to tak těžké?"
"Asi jo, když tam kromě tebe ještě nikdo nebyl."
"Něco se přece musí vymyslet," řekl Neználek. "Tak vymýšlej, vymýšlej. Myslet se u nás nikomu nezakazuje."
"A proč je ta raketa tam, a ty tady?" zeptal se Neználka malíček s červenýma očima, které mu v jednom kuse jezdily sem a tam. "To bylo tak: přistáli jsme . . ., pak jsem šel s Buchtíkem do jeskyně . . ., tam jsem slítl do díry a byl jsem tu."
"To tedy znamená, že jsi vážně spadl z Měsíce?"
"Vážně, namouduši," potvrdil Neználek. "A nezdálo se ti to náhodou všecko?"
"Čestné slovo - žádný sen!"
"No, jestli se ti to teda nezdálo, pak to musíme jaksepatří oslavit," přidal se Pleška. "A hele, brambory už jsou! Pohostíš přece své nové přátele brambůrkama, ne? Jakpak ti říkají?"
"Neználek."
"Slyšte, slyšte!" spustil slavnostně Pleška. "U příležitosti svého příchodu na naši planetu zve vás velevážený Neználek na bramborové hody." Měsíční človíčkové pochvalně zamručeli. Ze všech stran se natáhly ruce a začaly vyhrabávat z popela pečenky. U kamen byla v tu ránu tlačenice. Několik Měsíčanů se dokonce popralo. Brambory v mžiku zmizely, a když se dostal ke kamnům Neználek, nebyl tam už ani drobeček. "Copak? To na tebe nezbyla ani brambůrka?" zeptal se soucitně Čupra. "Hledej líp, kamaráde, nějaká tam ještě bude." Ale ať se Neználekopelil v kamnech sebevíc, leda se umazal. "Co se dá dělat, to je tvoje vina, patří ti to," řekl Pleška. "Aspoň nebudeš podruhé chytat lelky. Víš ty vůbec, co je to tady za pakáž? Podrážky ti při chůzi uřežou, nos ti utrhnou, ani si toho nevšimneš. Jsi zkrátka hlupák, jelimánek!"
"Nenadávej, jo!" urazil se Neználek. "A vrať mi klobouk! Já už s tebou nechci nic mít."
"Jak to? Přece jsi mi ho prodal, ne? Tak mi teda vrať peníze." Kde bych je vzal! Žádné nemám."
"Kamarádi, koukněte se na něj!" křičel Pleška. "Nejdřív mi prodá klobouk, a teď by ho chtěl zpátky!" Přestaň hloupnout, Pleško! A vrať mu ten klobouk, stejně jste si to s Čuprou takhle vymysleli, abyste ho napálili," řekl hubeňoučký malíček se špičatým nosem, kterému říkali Kozlík. "Cože?" zařval Pleška a hnal se na Kozlíka. "Slyšel jsi, Čupro, co řekl? Pořádnou mu stříhni!" Čupra se na Kozlíka vrhl, ale dostal od něho takovou ránu, až odlétl stranou. Pleška běžel Čuprovi na pomoc a pustili se do Kozlíka ve dvou. Několik malíčků přiskočilo bránit Kozlíka, jiní pomáhali Čuprovi a Pleškovi, natotata vzplál všeobecný boj a za chvilku už celá basa pištěla, sténala, hekala a vyla. Leckdo se pral, a ani nevěděl, proč a jak to začalo. Dva malíčci se vyškrábali po palandě na horní pryčnu, jeden se naklonil dolů a břinkal holí každého, kdo běžel kolem, druhý jim plival na hlavy, jakýsi tlustý malíček si nabral z kamen popel a házel ho protivníkům do očí, vzduchem létaly nejrůznější předměty: hrnky, lžíce, misky, boty, človíčkové porazili litinová kamna a kouř se valil přímo do místnosti. Ve všem tom zmatku nikdo nezaslechl, že v zámku zaharašil klíč, dveře se rozlétly a do basy se jako tajfun vřítili čtyři policajti: Riggel, Siggel, Kriggel a Fliggel. Byli oblečeni do gumových protielektrických plášťů s kapucemi a ozbrojeni elektrickými pendreky. Vrhli se do nejhustší vřavy a začali rozdávat rány, jen to svištělo: do hlavy, do nosu, do zad, kam se dalo. Vpravo vlevo bylo slyšet praskot elektrických jisker. Zasažení malíčkové padali jako pokosení. Neználek dostal taky pořádnou elektrickou ránu a odlétl, až udělal kotrmelec. Zrovna vedle něho upadl černooký malíček. Dloubl ho do boku a šeptl: "Honem, polez stranou! Schováme se pod palandu, rychle." Odplížili se pryč a schovali se jako dva švábi do skulinky. " Neuběhlo ani pět minut a človíčkové leželi do jednoho po podlaze. Sotva se někdo pokusil vstát nebo se malinko pohnul, hned se k němu přiřítili policajti a pustili se do něho znovu. Pohledem vítěze obhlédl Riggel bojiště, a když se ujistil, že všichni leží jako bez ducha, natočil z vodovodu vědro vody a ulil doutnající oheň v převrácených kamnech. V mžiku se místnost naplnila hustou parou. "Takhle na vás!" zavrčel a hodil prázdné vědro na zem. "Ted' ani nemusíte chodit do páry." Siggel, Kriggel a Fliggel se hlasitě rozchechtali, pak se seřadili do jednoho šiku a ustoupili na výchozí pozice. Dveře zaklaply, v zámku zaharašil klíč a všechno ztichlo. Kolem bylo jako po vymření. Jen zpod kavalců začali vylézat jeden za druhým človíčkové, poschovávaní tam od začátku boje. Byli to ti nejzkušenější obyvatelé basy; moc dobře totiž věděli, že ať začne rvačka pro cokoli, skončí ji nakonec policajti a spořádají to hlava nehlava: vinný nevinný - všecko jedno. A pak už se vzpamatovávali i ostatní a rozlézali se na svá místa. Když si na pryčnách natáhli trošku údy a drobátko si po té rvačce vydechli, začali shledávat své věci a uklízet místnost. Několik malíčků postavilo převržená kamna a znovu v nich zatopili. Pomalu bylo zase všecko v pořádku, každý si našel, co mu patřilo, jen Pleška ne a ne najít Neználkův klobouk. "Tak vidíš, co jsi provedl!" křičel na Neználka. "Peníze jsem ti dal, a kde je klobouk? Ted' nemám nic."
"Nevadí," utěšoval ho Čupra, "tohle mu nedarujem, za to nám ještě moc draze zaplatí. Zítra si to s ním vyřídíme, teď je čas do hajan." A oba si vylezli na své pryčny. K Neználkovi přišel Kozlík: "Ty jsi ale vážně truhlík. Proč jsi prodal klobouk? To se ti chce tak moc na ostrov Hlupáků?"
"Na jaký ostrov?" nechápal Neználek. "Copak jsi v životě neslyšel o Hlupáckém orově?"
"Neslyšel," přiznal se Neználek. "Tak poslouchej: tady u nás se může všecko; jediné, co se nesmí, je nemít střechu nad hlavou a chodit po ulici bez košile, bez klobouku nebo bez bot. Kdo poruší tohle pravidlo, toho policajti lapnou a šup s ním na ostrov Hlupáků. Říká se, že kdo si nedovede vydělat na bydlení a na pořádné oblečení, ten je beznadějný hlupák a není pro něj místo jinde než tam. Nejdřív tam sice dostaneš jíst a pít, bav se a spi a procházej se, jak je libo, nic nemusíš dělat - jenže samo sebou, že z takového hlupáckého nicnedělání kdekdo zhloupne a zdivočí, pak začne obrůstat srstí, a nakonec se změní v berana nebo v ovci, ani neví jak."
"Není možná!" vyhrkl Neználek. "I je!" ušklíbl se Kozlík. "Říkám ti pravdu pravdoucí."
"A proč se tam človíčkové mění zrovna v ovce?"
"Nejspíš tam bude nějaký škodlivý vzduch. Prostě z každého, kdo žije bez práce a bez starostí, se dřív nebo později stane ovce. A boháčům, co tam tak bydlí, to je docela vhod. Ze začátku je to sice něco stojí, aby mohli človíčkové lenošit, ale ovce se pak už pasou samy a zadarmo."
"A kdo to jsou vlastně ti boháči?" zeptal se Neználek. "U nás žádní nejsou."
"Boháči? No přece kdo má spoustu peněz a všeho."
"A co z toho mají, když se jim človíčkové změní v ovce?"
"Prosím tě, jako bys nevěděl! Nechávají ty ovce stříhat vlnu prodávají - na tom se dá pěkně vydělat." A jak to, že se nemění v ovce i ti boháči? Copak na ně ten škodlivý vzduch nepůsobí?"
"Ale jakpak by ne, taky. Jenže kdo má peníze, tomu se špatně nežije ani na ostrově Hlupáků. Za peníze si takový boháč zařídí dům, kde se vzduch pořádně čistí, zaplatí si doktora, který mu předepíše pilulky, aby mu nerostla tak rychle srst, a kromě toho jsou tam přece pro bohaté salóny krásy. Když se takový boháč naloká škodlivého vzduchu, šup do salónu a hnedka všelijaké obklady a masáže - toť se ví, že ne lacino -, až se mu zase ovčí hlava zmenší na obyčejný obličej. Samo sebou, úplně tyhle obklady taky nepomůžou: z dálky vypadá takový boháč jako docela normální človíček, ale zblízka je to prachobyčejný beran. Jedině že má peníze, ale jinak hlupák jako hlupák, fakt. Ale teď už musíme jít spát. Najdu ti nějakou pryčnu," řekl nakonec Kozlík. Chodili mezi palandami a snažili se najít volné místo. Zčistajasna chytil někdo Neználka za rameno. Zdvihl hlavu a uviděl na horní pryčně černookého malíčka, který mu pomohl schovat se před policajty pod palandu. "Polez ke mně," zašeptal, "tady vedle je volná pryčna." Neználek rychle vyšplhal na palandu. "A drž se mě, já tě nedám, ty jsi asi vážně zdaleka a nevyznáš se tady."