Pamatujete si ještě ty lži, které nám navykládali prezident Bush a mainstreamová média o tom, jak strašlivé nebezpečí představují pro svět a Ameriku zbraně hromadného ničení v Iráku? Tyto povídačky se omílaly v tisku a v televizi do zemdlení, třebaže inspektoři vyslaní do Iráku podotýkali, že žádné takové zbraně Saddám nemá.
Zbrojní inspektoři odvedli v Iráku poctivou práci a řekli světu pravdu, leč mainstreamová média jejich závěry pohřbila. Namísto toho se chovala jako Ministerstvo propagandy a ze všech sil bušila do válečných bubnů.
Historie se opakuje, ovšem s tím drobným rozdílem, že cílem je tentokrát Írán.
A jelikož této zemi dosud nikdo nedokázal přišít žádné reálné obvinění, vzal si prezident Obama příklad z Bushe a vznesl proti ní obvinění křivé.
Nejprve fakta – Írán, coby signatář Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), umožňuje přístup do svých jaderných zařízení inspektorům Mezinárodní agentury pro jadernou energii (IAEA), kteří svědomitě monitorují jeho atomový program a hlídají, aby nedocházelo ke zneužívání citlivého materiálu pro zbrojní účely.
IAEA opakovaně prohlásila, že žádný takový případ dosud nezaznamenala. Všech 16 zpravodajských služeb Spojených států potvrdilo zas a znovu, že Írán se přestal zajímat o vývoj jaderných zbraní již před mnoha lety.
V souladu s nařízením bezpečnostní klauzule NPT Írán informoval v pondělí 21. září IAEA, že zahájil výstavbu nového zařízení na obohacování uranu. Tím splnil svou smluvní povinnost. IAEA vykoná v novém zařízení inspekci a zkontroluje, zda nedochází k jeho zneužívání pro vývoj jaderných zbraní.
Navzdory těmto jednoznačným faktům prezident Obama 25. září oznámil, že Írán byl přistižen při stavbě „tajného jaderného zařízení“, v němž prý hodlá vyrobit atomovou bombu.
Obviňuje-li Obamova administrativa Írán z provozování neexistujícího tajného jaderného programu a vyzývá-li jej, aby „vyrukoval s pravdou ven“, napodobuje pouze zdiskreditovanou Bushovu vládu, která kvůli neexistujícím zbraním hromadného ničení vpadla do Iráku.
Americká média, dokonce i ta levicová, se okamžitě postavila za prezidenta a začala hlásat, že svět se o tajném íránském zařízení dozvěděl až minulý pátek ze společného vystoupení Baracka Obamy, Gordona Browna a Nicolase Sarkozyho v Pittsburghu. Opět přitom ignorují fakta, tentokrát skutečnost, že Írán o existenci svého zařízení dobrovolně (a podstatně dříve, než mu ukládala povinnost) informoval IAEA již minulé pondělí.
Alí Akbar Darejní, reportér tiskové agentury Associated Press, nepravdivě napsal: Přítomnost druhého zařízení na obohacování uranu, v němž může být potenciálně vyprodukován materiál k výrobě jaderné zbraně, je dosud nejvýmluvnějším důkazem, že Írán něco tají.
Darejní dále pokračuje: „O existenci tajného zařízení se západní tajné služby a diplomaté dozvěděli v pátek.“
Darejního nepravdivá zpráva o „tajné podzemní laboratoři na obohacování uranu, jejíž existenci tajil Írán před inspektory celá léta“ přispěla k vyvolání mezinárodní paniky.
Takže to tady máme znovu. Americká vláda a její evropští druhové ve zbrani lžou, až se jim od úst práší. Velká korporátní média opakují jejich tvrzení, jako by to byla tvrdá fakta, a opět tak americkým politikům jako správný komplic snaživě pomáhají v přípravě invaze, založené na křivém obvinění. Že by vzhledem ke svému upadajícímu byznysu doufala v nějakou státní finanční pomoc?
Dr. Mohammed El-Baradej, generální ředitel IAEA, výjimečně zásadový a čestný muž, který nikdy nepodlehl politickým tlakům, ve svém komuniké odmítl
„nepodložená obvinění, že informace o íránském jaderném programu byly před Radou guvernérů utajovány. Jsem konsternován nařčeními některých členských států, která byla vypuštěna do médií, že tyto informace neměla Rada k dispozici. Tato nařčení jsou politicky motivována a zcela nepodložená. Takovéto pokusy o ovlivňování chodu Sekretariátu a podrývání jeho nezávislosti a objektivity jsou porušením článku VII.F. stanov IAEA a musí okamžitě ustat.“
Jelikož k útoku na Írán neexistuje žádný legální důvod, vyrábí americká vláda další mystifikaci, jakou byly svého času neexistující irácké zbraně hromadného ničení. A stejně jako Bushova vláda ignorovala hlášení zbrojních inspektorů v Iráku, ignoruje Obamova vláda informace IAEA ohledně Íránu.
Obamova politika na Středním východě je založena na lžích a konspiracích, stejně jako byla ta Bushova.
Kdo je větším nepřítelem Spojených států – Írán, nebo americká vláda a prodejná média, která jí přisluhují?
xxx
Paul Craig Roberts byl náměstkem ministra financí pro hospodářskou politiku ve vládě Ronalda Reagana, později působil coby profesor politické ekonomie na Georgetownské a Stanfordově univerzitě. Roku 1987 obdržel od prezidenta Francoise Mitteranda Řád čestné legie. Článek byl přeložen se souhlasem autora.
Marrson
Ten problém je už podstatně starší, a samozřejmě obsahuje i skutečný důvod obsazení Iráku Saddáma Hussejna. Dovolím si připojit úryvek textu Krasimira Petrova: "Prvním vládcem, který se Americe odvážil otevřeně postavit a požadovat platbu za ropu v euro, byl v roce 2000 Saddám Hussein. Zpočátku ho nebrali vážně, pak se ho snažili ignorovat, ale když viděli, že to ten paličák myslí vážně, zkusili obvyklé triky – politický nátlak, očerňování a zastrašování. Skutečný problém se vynořil až když se k Iráku připojil Írán, a také další země požadovaly platbu v euro nebo v jenech. Američanům bylo jasné, že toho chlapa musí ztrestat. Bushova akce „Shock-and-Awe“ v Iráku nebyla kvůli Saddamovým ZHN. Ani kvůli demokracii či lidským právům. Dokonce nešlo ani o zabrání ropných polí. Šlo o zachování amerického impéria. Saddáma bylo třeba exemplárně potrestat, aby to odradilo případné následovníky. Americká výstraha světu zněla jasně: každý kdo bude požadovat platby za ropu v jiné měně, než v dolarech, dopadne stejně.
Mnozí se mylně domnívají, že Bush spustil tuto válku aby získal iráckou ropu. Nedochází jim, že mu stačilo natisknout za cenu papíru další dolary a koupit za ně třeba všechnu ropu světa.
Historie nás učí, že impérium válčí jen tehdy, když a) se musí bránit, nebo b) má z války prospěch. Pokud není ani jedna podmínka splněna, budou náklady na takovou válku vysávat ekonomiku země až do jejího úplného zhroucení. Nezdá se, že by obsazení iráckých ropných polí z dlouhodobého hlediska stálo Bushovi za válku. Bush nenapadl Irák kvůli ropě, ale proto, že americkému impériu šlo o život. A skutečně. Do dvou měsíců po obsazení Irák zrušil svá konta v euro a začal opět přijímat platby za ropu pouze v dolarech. Svět už nemohl nakupovat iráckou ropu za euro. Světová nadvláda dolaru byla opět (ještě naposledy) potvrzena. Když tehdy Bush z paluby letadlové lodi oznamoval světu ukončení mise znamenalo to, že úspěšně ochránil americký dolar a tím americké impérium." - celý článek zde http://www.mwm.cz/clanek1.php?id=1271&pjmeno=&kredit=&p1=
Velmi dobře na toto téma také BL již v roce 2003 - http://www.blisty.cz/art/15309.html
Doporučuji oba články dobře přečíst. A myslím, že věci, které se udály po roce 2000 (pokud jde o "petrodolary" po roce 1971) dostanou jiné kontury. USA v zájmu zachování svého impéria jsou ochotny všeho, a to bez ohledu na to, kdo je u moci. To je jen slupka.
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: St, 30.09, 2009 13:31
FrantaCech napsal:
Mnozí se mylně domnívají, že Bush spustil tuto válku aby získal iráckou ropu. Nedochází jim, že mu stačilo natisknout za cenu papíru další dolary a koupit za ně třeba všechnu ropu světa.
Historie nás učí, že impérium válčí jen tehdy, když a) se musí bránit, nebo b) má z války prospěch. Pokud není ani jedna podmínka splněna, budou náklady na takovou válku vysávat ekonomiku země až do jejího úplného zhroucení. Nezdá se, že by obsazení iráckých ropných polí z dlouhodobého hlediska stálo Bushovi za válku. Bush nenapadl Irák kvůli ropě, ale proto, že americkému impériu šlo o život. A skutečně. Do dvou měsíců po obsazení Irák zrušil svá konta v euro a začal opět přijímat platby za ropu pouze v dolarech. Svět už nemohl nakupovat iráckou ropu za euro. Světová nadvláda dolaru byla opět (ještě naposledy) potvrzena. Když tehdy Bush z paluby letadlové lodi oznamoval světu ukončení mise znamenalo to, že úspěšně ochránil americký dolar a tím americké impérium."
Dobry vecer vitejte u zprav tv h@vn@. Dnes se zjistilo ze Iran tajne stavi zarizeni pro atomovou bombu. Kdyby to klaplo tak maj bombu co je 10000000000x ucinejsi nez ta co dopadla na Hirosimu behem druhe svetove valky. Americky prezident Obama vydal tiskove prohlaseni ve kterem se zavazuje, ze tohle se nesmi stat!
dodej k tomu videozabery jak boucha bomba, par turbanu s kalachem, Otumbu jak se smeje a mava lidem, nejaky maly parchanty s RPG ...
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: Po, 26.12, 2011 17:59
Náhled, klikni pro zvětšení.
Republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney v rozhovoru pro The Wall Street Journal označil íránské vedení za „zlo“a prohlásil, že pokud bude zvolen, „zbaví Írán jeho režimu“. „Záměrem Íránu je vytvoření říše zla na základě zdrojů Středního východu,“ prohlásil republikán Romney a dále řekl, že nesouhlasí s prezidentem Barackem Obamou, který řekl že USA mají společné zájmy se všemi lidmi na světě – „Existují lidé, kteří jsou zlí. Lidé, kteří mají jako svůj záměr podrobení a potlačování jiných lidí,ale Amerika je dobrá,“ reagoval Romney.
Ať žije demokracie a svoboda ....
1945 Japonsko – na samém konci války svrhnou Spojené státy krátce po sobě dvě atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, města bez valného vojensko-strategického významu. Na místě zahyne několik desítek tisíc civilních obyvatel, další umírají postupně vlivem ozáření. Američané se tak zapíší do historie jako jediný národ na světě, který kdy použil jaderných zbraní. Hlavní důvod tohoto činu byl jiný: vyslat jasný signál Sovětskému svazu.
1946 Panama – americká armáda otevírá tzv. School of the Americas (SOA), aby ,,zprofesionalizovala“ a ,,zmodernizovala“ armádní složky v Jižní Americe. Mezi její nejznámější absolventy patří bolivijský vojenský diktátor Hugo Suárez nebo panamský vojenský diktátor Manuel Noriega. V příručce této instituce, odtajněné Pentagonem v roce 1996, se hovoří od ,,eliminování potencionálních rivalů“ nebo o ,,neutralizaci“ lidí. Dnes se tato instituce nachází v Georgii a od roku 2001 nese název Western Hemisphere Institute for Security Cooperation.
1950 – 1953 Válka v Koreji – Zemřelo při ní na 1 milion Korejců, z 85% civilní obyvatelstvo. Bylo zničeno 80% průmyslových a civilních zařízení, ¾ všech vládních budov a polovina domovů.
1953 – 1979 Írán – Po znárodnění podílů British Petroleum íránským vůdcem Mohammadem Mossadekem začíná CIA s požehnáním prezidenta Eisenhowera připravovat puč. 19.srpna je Mossadek svržen a nastupuje autoritářská vláda USA podporovaného Mohammeda Rézy Páhlavího. Spolu s Páhlavím zřizuje CIA tajnou policii SAVAK. To začne být známa pro svou brutalitu a mučení vězňů.
1954 Guatemala – Prezident Eisenhower podporuje pravicový vojenský převrat, který svrhává vládu Jacobo Arbenze. Arbenz vyvlastnil 234 000 akrů půdy vlastněné Rockefeller’s United Fruit Copany. Puč provedly CIA vycvičené oddíly. Jak státní tajemník USA John Foster Dulles, tak jeho bratr, ředitel CIA, Allen Dulles, byli podílníky v United Fruit.
1958 Indonésie – USA vyzbrojily a vycvičily tisíce protivládních rebelů, na jejichž podporu dokonce bombardovaly indonéské území. Povstání ale bylo brzy potlačeno. CIA se snažila prezidenta Sukarna zdiskreditovat, zvažovala i jeho zavraždění.
1959 Haiti – vojáci USA slouží jako vojenští poradci diktátorovi Francoisi Duvalier. Ten proslul zejména svými oddíly s mačetami, které byly nechvalně proslulé svou brutalitou. V roce 1960 pomáhají Spojené státy rozdrtit povstání proti Duvalierovi. Odhady obětí jeho panování se udávají kolem 30 000.
1960 Ekvádor – Jose Maria Velasco Ibarra je svržen CIA za nespolupráci při blokádě Kuby. Je nahrazen Carlosem Jiliem Arosemanem. I ten je zakrátko odstraněn a nastupuje vláda vojenské junty. Ta okamžitě sahá k omezení lidských práv, komunismus je prohlášen za nezákonný a volby v roce 1964 jsou zrušeny. Levicoví aktivisté se dostávají na seznam podezřelých CIA.
1960 Kuba – Prezident Eisenhower zmocňuje CIA, aby podnikla kroky k destabilizaci Kuby. Je sabotována výroba, zapalována pole s úrodou, potápěny rybářské a obchodní lodě. 17.dubna 1961 se v tzv. Zátoce sviní vyloďuje 1400 CIA vycvičených a vyzbrojených bojovníků. Během tří dní jsou všichni buď zabiti nebo zajati. Nadále pokračuje ekonomická blokáda.
1962 Brazílie – Vláda Joao Goularta za pomoci CIA svržena. Moci se ujímá generál Castelo Branco. Ten s pomocí CIA nechává poprvé v Jižní Americe vzniknout komanda smrti.
1963 – 1991 Irák - Převrat podporovaný CIA dostal stranu Baas včele se Saddámem Husajnem k moci. Američané jim také dodali jména ,,nepohodlných osob“, které byly novým režimem zmasakrovány. Tento režim netrval dlouho, protože jeho podpora v Iráku byla velice slabá. Ale v roce 1968 se konal nový převrat, který vrátil stranu Baas opět k moci a znovu za podpory CIA. Sovětský svaz dodával zásoby zbraní, které režim používal na potlačení Kurdů na severu Iráku. USA umožnili Pfaulderově společnosti zásobit Irák plány pro výrobu chemických zbraní.
1964 Zaire – Za podpory CIA se moci chápe Mobutu Sese Seko. Dostává se mu štědré finanční a vojenské pomoci za volný přístup USA k nerostným zdrojům země. Ačkoliv jsou obyvatelé Zaire neuvěřitelně chudí, odhaduje se majetek Mobuta Sese Seka na 4 miliardy dolarů
1964 – 1975 Válka ve Vietnamu – Prezident Lyndon Johnson nařizuje ,,použít všechny nezbytné prostředky“ pro udržení pozic USA ve Vietnamu. V roce 1965 je nasazeno ve Vietnamu 20 000 a v roce 1968 už 54 000 amerických vojáků. Letectvo používá napalmové bomby. Umírají tisíce civilistů, řada z nich je umučena při výsleších, které mají dokázat jejich spoluprací z Vietkongem. Odhad mrtvých Vietnamců se pohybuje kolem 2 – 5,1 milionů.
1965 Dominikánská republika – Vojenská intervence USA má ochránit americké životy a majetek před lidovým povstáním. 28.dubna provádí invazi na 20 000 vojáků. Povstání je poraženo. Vojenské jednotky zůstávají v zemi celý jeden rok a odcházejí až po volbách, v nichž dohlédli na vítězství Joaquína Balaguera. Za jeho vlády dochází k represím a rozevírají se nůžky mezi chudými a bohatými.
1965 Indonésie – vojenský převrat armády proti Sukarnovu režimu. Následuje frontální útok na vlivnou indonéskou komunistickou stranu, se zhruba tři milióny členy třetí největší na světě. CIA spolupracovala s generály, aby zajistila, že komunisté budou v zemi zlikvidováni. Napomohla tak jednomu z nejhorších masakrů ve 20.století. Během asi čtyř měsíců zemřelo 250 000 až půl miliónu osob. CIA vytvořila detailní seznamy osob („shooting lists“), které předávala vraždící juntě. Na smrt tak vydala tisíce levicových aktivistů, od nejvyšších předáků až po řadové členy komunistické strany, odboráře, představitele ženských a mládežnických organizací. Americká vláda poskytla indonéské armádě i finanční prostředky, rádia usnadňující spojení, džípy, jež urychlovaly přesuny vojáků a množství lehkých zbraní.
1967 Řecko – Za pomoci CIA byla svržena vláda premiéra Papandrea. 21. dubna 1967 obsadili Atény pučisté vedení armádními důstojníky (předběhli krále, který se svými generály plánoval vlastní puč). Diktatura, zvaná „vláda černých plukovníků“, pošlapala demokracii úplně. Následoval zákaz opozice a odborů, rozsudky zvláštních soudů a obnovení internačních táborů, kam byli často bez sdělení obvinění umístěni nepohodlní lidé. V celé zemi bylo vyhlášeno stanné právo a zakázány všechny politické strany. Za první měsíc vlády ,,černých plukovníků“ bylo uvězněno a mučeno na 8 000 stoupenců levice.
1971 Bolívie – Za podpory letectva pomohla CIA zorganizovat vojenský puč. Ten svrhl levicového prezidenta Juana Torrese, který znárodnil rozsáhlé oblasti průmyslu, včetně toho ropného. Nahradil ho generál Hugo Banzer, student School of the Americas. Banzarův režim byl znám brutálními postupy proti sympatizantům levice. Nechal zavraždit 200 svých politických odpůrců a pozatýkat na 15 000 lidí během sedmi let.
1972 Uruguay – armáda s výcvikem a vybavením Spojených států svrhává Tupamoros (Národně osvobozenecké hnutí) a instaluje vojenskou vládu. Spojené státy se obávaly vítězství levice ve volbách a následků, které by to mohlo pro zbytek regionu mít. Vojenská diktatura trvala 11 let a má na svém účtu 1000 politických vězňů. Je to nejvíce na světě v přepočtu na obyvatele.
1973 Chile – Při puči je zabit demokraticky zvolený prezident Salvádor Allende. Děje se tak po třech letech, kdy CIA provádí na území Chile tajné operace a hospodářské sabotáže. K moci se dostává vojenská junta v čele s generálem Augusto Pinochetem. Ačkoliv je Pinochet zodpovědný za tisíce mučených nebo zmizelých Chilanů, dostává se mu podpory USA během celé doby jeho vlády (i po ní), která trvá až do roku 1990.
1979 Nikaragua – Během sandinistické revoluce je svržen Spojenými státy podporovaný diktátor Anastasios Somoza II. Sandinisté získávají širokou lidovou podporu díky výzvám k pozemkové reformě a vyřešení chudoby. Zbylí členové Národní gardy, Somozovy brutální tajné policie, zformují oddíly tzv. Contras. Ty vedou se Sandinisty guerillovou válku. Human Rights Watch viní Contras z: útoků na zdravotnická zařízení a vraždy zdravotnického personálu, únosy, mučení a popravování civilistů, znásilňování žen, zapalování obytných budov atd. Contras získávaly finanční zdroje z obchodu s kokainem.
1979 Afghánistán – CIA cvičí a financuje všechny skupiny, které jsou ochotny bojovat proti sovětské invazi. Jsou mezi nimi i mudžahedýni, jež se stanou páteří Talibanu.
1980 El Salvador – Místní arcibiskup Oscar Romeo apeluje na prezidenta Cartera, aby přestal financovat brutální pravicovou vládu vojenského diktátora Roberta D’Aubuissona. Arcibiskup byl zastřelen během bohoslužby. Brzy poté začne v El Salvadoru občanská válka. CIA a americká armáda poskytují vojenské vládě informace o rebelech. Začínají vznikat salvadorská komanda smrti. Do roku 1992 je zabito na 63 000 obyvatel El Salvadoru.
1980 Honduras – Spojené státy vytvářejí v Hondurasu základnu pro nikaragujské Contras. Z území Hondurasu jsou také podporovány komanda smrti na El Salvadoru. Vojenská pomoc Hondurasu je zvýšena z 16 milionů dolarů v roce 1978 na 231 milionů na začátku 80.let. V zemi začínají působit komanda smrti, která odstraňují nepohodlné disidenty.
1982 Guatemala – Generál Efrain Rios Montt, bývalý student School of the Americas, se za podpory USA ujímá moci. Po puči se začnou zvyšovat zásilky zbraní. Montt vyhlašuje výjimečný stav. Během prvních šesti měsíců jeho vlády je zmasakrováno 2 600 indiánů. Během 17 měsíců je zničeno na 400 indiánských vesnic. Při státní návštěvě prohlásí o Monttovi prezident Regan: ,,je naprosto oddaný demokracii.“
1983 Grenada – Americká invaze svrhává vládu socialisty Maurice Bishopa. I přes tvrdé boje je místní odpor potlačen. Moci se ujímá proamerická vláda, která začne zabavovat knihy a zavádí censuru. Američtí vojáci jsou prohlášeni za ,,hrdiny republiky“.
1986 Libye – 14. dubna Spojené státy zahajují operaci El Dorado Canyon, jenž má Kaddáfího režim potrestat za podporu teroristů. V rámci operace jsou bombardovány vojenské cíle v blízkosti hlavního města Tripolis a přístavu Benghazi. Americký Air Force Association Journal hovoří o 37 zabitých a téměř 100 zraněných civilních obětech. Ještě předtím jsou potopeny minimálně dvě libyjské válečné lodě.
Napětí ve vzájemných vztazích pokračuje: v lednu 1989 americké F-14 sestřelí nad Středozemním mořem dva libyjské bojové tryskáče. Opakuje se tak podobný incident z roku 1981.
1988 Írán – Americká válečná loď Vincennes vplula do íránských výsostných vod a zasáhla letadlo, které letělo do Dubaje. Na palubě zahynulo 290 civilistů. Válečná loď Vincennes pátrala v oblasti po íránských bojových plavidlech. Podle tvrzení námořnictva letadlo neletělo ve vyhrazeném koridoru a neodpovídalo na radiové varování. Časopis Newsweek ale zjistil, že letadlo se svého koridoru drželo a na případné varování odpovědět nemohlo, protože nepoužívá vojenské frekvence.
1989 Panama – Americká invaze svrhává diktátora Noriegu. Ten byl v 60. a 70. letech podporován CIA, umožňoval trénink nikaragujských Contras a poskytoval podporu dalším proamerickým silám v jiných zemích Jižní Ameriky. Jeho režim se podílel na obchodu s drogami. Noriega je postaven před zinscenovaný soud. Byl odsouzen na doživotí. To byl trest za jeho stále rostoucí nezávislost na Washingtonu.
1991 Irák – 16. ledna začala tzv. Operace pouštní bouře, která měla zamezit Iráku v okupování Kuvajtu. Jsou uvaleny ekonomické sankce, v jejichž důsledku umírá na 500 000 iráckých dětí. Magazín The New Yorker později odhalí, že mnoho mrtvých Iráčanů se stalo oběťmi amerických válečných zločinů pod velením generála Bary McCaffreye.
1992-95 Somálsko – občanská válka má za následek hladomor v zemi. USA z pověření OSN střežily dodávky humanitární pomoci. Somálsko bylo v 80. letech americkým spojencem. USA podporovaly diktátorský režim Mohammad Siad Barreho, využívaly námořní a letecké základny ve městě Berbera a kontrolovaly tento strategicky důležitý přístav v blízkosti Adenského zálivu u Rudého moře, kudy je transportována část ropy z Perského zálivu. Americké ropné korporace (hlavně Conoco Inc.) měly z této doby uzavřené exkluzivní smlouvy na průzkum a těžbu v Somálsku, které si mezi sebou de facto rozparcelovaly.
1998 Irák – Začala Operace pouštní liška, série bombardování při které zahynulo na 2000 lidí. Operace se odehrávala v době, kdy prezident Clinton čelil skandálu s Monikou Lewinskou.
1998 Súdán – 20. srpna USA vybombardují farmaceutickou továrnu v hlavním městě Chartúmu. Továrna podle Američanů produkovala látky k výrobě chemických zbraní, byla vlastněná Usamou Bin Ládinem nebo súdánskou fundamentalistickou vládou a byla střežena armádou. Všechna tato tvrzení se ukázala záhy jako zcela nepravdivá. O tomto americkém blundru napsal později tehdejší německý velvyslanec v Súdánu Werner Daum v Harvard International Review: „Je těžké určit kolik lidí v této nešťastné africké zemi zemřelo následkem zničení továrny Al-Shifa, avšak několik desítek tisíc se zdá být rozumný odhad“.
1999 Kolumbie – Clintonova administrativa zahajuje tzv. Plán Columbia. Ničí plantáže koky pomocí chemikálií, která znemožňuje pěstování či konzumaci dalších plodin v zasažených oblastech. Farmářům jsou udělovány směšně nízké kompenzace a veškerý odpor je potlačován silou.
2001 Afghánistán – NATO pod vedení USA zahajuje útok na Afghánistán. Oficiální tvrzení je, že se zde skrývá Usama Bin Ládin, údajně zodpovědný za útoky z 11.září 2001. Lidská práva ani demokracie ale v Afghánistánu nepanují. Dodnes se bojuje na jihu země, proamerická vláda má kontrolu tak tak nad hlavním městem Kábul. Během leteckých útoků zahynulo na 5 000 civilistů a čísla stále narůstají.
2002 Venezuela – Nadnárodní korporace a venezuelští milionáři se za podpory USA snaží svrhnout demokraticky zvoleného Hugo Chaveze. Tato snaha naráží na lidový odpor a Chavez se po několika dnech vrací do úřadu.
2003 Irák – Zahájena Operace trvalá svoboda. Útok je veden pod záminkou zabránění Iráku ve výrobě zbraní hromadného ničení a spojení s teroristickou sítí Al-Kajda. Obojí se prokáže jako lež. Podle britského zdravotnického časopisu Lancet zemřelo v důsledku invaze o 655 000 lidí více. Zásluhu na tom má nedostatek čisté pitné vody, potravin, hygienických potřeb, rozvrat infrastruktury a masivní nárůst kriminality. Zemřelo 3 401 amerických vojáků. Náklady na válku se vyšplhaly na 505 miliard dolarů. Bush očekává dalších 100 miliard pro rok 2007 a 140 miliard pro rok 2008. Ve věznici Abu Graibh a Guantanámo byli a stále jsou mučeni a vyslýcháni vězni ,,podezřelí z terorismu“.
2011 - Libye ............
? Írán – jsou vypracovány různé scénáře leteckého útoku vůči Teheránu. [/img]
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: Ne, 15.01, 2012 15:50
Čtěte o tom jak zlý "Írán vyhrožuje, že uzavře Hormuzský průliv" ... o tom, jak "USA posílají do Hormuzského průlivu svou letadlovou loď" a "UK svůj válečný torbédoborec" ...
Je třeba si však uvědomit, že tento průliv je Íránské teritoriální území a záleží na Íránu, komu udělí povolení proplout.
Citace:
Námořní doprava procházející Hormuzskou úžinou vždy probíhala v kontaktu s iránskými námořními silami, které se převážně skládaly z pravidelných sil iránského Válečného námořnictva a z Námořnictva iránských Revolučních gard. Iránské námořní síly provádí v Hormuzské úžině monitorování a policejní službu spolu se sultanátem Omán přes ománskou enklávu Musandam. Pro tranzit přes Hormuzskou úžinu je ještě důležitější to, že veškerá námořní doprava, včetně plaveb USA Navy (válečného námořnictva) se musí plavit Iránskými teritoriálními vodami. Téměř všechny vstupy do Perského zálivu se dějí skrze iránské vody a většina opuštění zálivu probíhá Ománskými vodami.
Irán povoluje cizím lodím, aby používaly jeho teritoriálních vod v dobré víře a na základě Části III Konvence Spojených národů o námořním právu v průchodovém dopravním režimu, která stanovuje, že plavidla mohou volně vodami Hormuzské úžiny a podobných vodních cest proplouvat podle rychlé a trvalé navigace probíhající mezi otevřeným přístavem a volným mořem. I když Teherán dodržuje tyto zvykové navigační postupy Námořního práva, tak k tomu ale Teherán není právně zavázán. Stejně jako Washington, Teherán sice tuto mezinárodní dohodu podepsal, nikdy ji však neratifikoval.
Náhled, klikni pro zvětšení.
Takže je to situace, kdy vám cizinec jezdí přes váš pozemek traktorem a když mu řeknete, že mu to zakážete, tak vám vyhrožuje, že vám dá do držky a zapálí vám barák ....(politika USA).
Krom toho si USA moc dobře uvědomují, že by jakýkoliv válečný konflikt v průlivu projeli na celé čáře ...
Citace:
Ve skutečném scénáři vojenského konfliktu s Iránem je velice pravděpodobné, že USA letadlové lodi by ve skutečnosti operovaly z oblasti mimo Perský záliv a z jižního Ománského zálivu a Arabského moře. Pokud nebudou raketové systémy, které Washington buduje na území tohoto petrolejového šejka v jižním Perském zálivu provozuschopné, je vyslání větších USA válečných lodí do Perského zálivu nepravděpodobné. Důvody jsou spjaté s geografickou realitou a obrannou schopností Iránu.
Námořní síly USA, do nichž patří U.S. Navy (USA Námořnictvo) a U.S. Coast Guard (USA Pobřežní stráž) mají převahu nade všemi ostatními námořnictvy a námořními silami na světě. Schopnosti jejich hlubokomořských a oceánských operací nejsou srovnatelné či překonatelné žádnou další námořní mocností. Převaha však neznamená neporazitelnost. USA námořní síly jsou totiž v Hormuzské úžině a v Perském zálivu zranitelné.
I přes jejich mohutnost a hroznou sílu, geografie v Hormuzské úžině a v Perském zálivu pracuje doslova proti USA námořní síle. To, jak je Perský záliv relativně úzký, z něj činí něco jako kanál, přinejmenším ve vojenském a strategickém kontextu. Obrazně řečeno letadlové a bojové lodě USA jsou v úzké vodě spoutány či jsou sevřeny pobřežními vodami Perského zálivu.
A v tomhle mohou iránské pokročilé kapacity vojenských raket vstoupit do hry. Arzenál iránských raket a torpéd by s USA námořními výhodami ve vodách Perského zálivu, jímž by USA plavidla byla sevřena, mohl rychle skoncovat. Proto USA spěchají, aby během několika posledních let rozvinuly v Perském zálivu v zemích Rady spolupráce v zálivu (GCC) systém raketového štítu.
I maličký iránský hlídkový člun v Perském zálivu, který vypadá oproti USA letadlové lodi či torpédoborci jako nevýznamný politováníhodný drobeček, může USA válečnou loď ohrozit. Zdání může klamat; tyhle iránské hlídkové čluny mohou snadno odpalovat raketové salvy, které by mohly velké USA válečné lodě vážně poškodit a v podstatě potopit. Maličké iránské hlídkové čluny lze rovněž těžko detekovat a jsou obtížným cílem.
Iránské síly by rovněž mohly na USA námořní zařízení útočit pouhými útoky raket vypalovaných z iránské pevniny na severním pobřeží Perského zálivu. I v roce 2008 Washingtonský institut pro blízkovýchodní politiku uznal hrozbu od iránských mobilních pobřežních raketových baterií, protilodních střel a raketami vyzbrojených maličkých lodí. I další iránská námořní aktiva jako létající drony, vznášedla, miny, týmy potápěčů a miniponorky by mohly být proti USA Páté flotile využitelné v rámci asymetrického námořního válčení.
I vlastní válečná simulace Pentagonu už ukázala, že válka s Iránem v Perském zálivu by pro Spojené státy a jejich ozbrojené síly předurčila katastrofu.Jedním k klíčových příkladů je válečná hra v Perském zálivu Millennium Challenge 2002 (MC02), kterou vedli od 24. července 2002 do 15. srpna 2002 a trvalo jim téměř dva roky ji připravit. Tohle mamutí cvičení bylo největší a nejdražší válečnou hrou, jakou kdy Pentagon vedl. Millenium Challenge 2002 bylo vedeno krátce poté, co se Pentagon rozhodl, že by měl hybnost nabytou v Afghánské válce udržet v chodu se zacílením na Irák, Somálsko, Súdán, Libyi, Libanon, Sýrii a zakončit by to měli velkou cenou Iránu v rámci široké vojenské kampaně k zajištění USA nadřazenosti v novém tisíciletí.
Po ukončení Millennium Challenge 2002, byla tato válečná hra „oficiálně“ prezentovaná jako simulace války proti Iráku pod vládou presidenta Saddáma Hussaina, ale ve skutečnosti, byly tyto válečné hry zaměřené na Irán. USA prý provedly i vyhodnocení nadcházející invaze do Iráku. Irák ovšem neměl žádné námořní zařízení, na které by mělo cenu nasazovat USA Navy v tak rozsáhlém měřítku.
Millennium Challenge 2002 bylo vedeno jako simulace války s Iránem, který měl kódové jméno „Rudý“ a odkazovalo se na něj jako na nejmenovaný vzpurný nepřátelský stát na Blízkém východě v Perském zálivu. Že by někdo jiný než Irán, žádná další země by nemohla splnit umístění i další charakteristiky „Rudého“ a jeho vojenských sil počínaje hlídkovými člun až po motorkářské jednotky. Tato válečná simulace proběhla, protože Washington plánoval útok na Irán krátce po invazi do Iráku v roce 2003.
Scénář válečné hry v roce 2002 byl zahájen USA kódovým názvem „Modrý“ s tím, že v roce 2007 se dá Iránu ultimátum jednoho dne, aby se vzdal.Při válečném scénáři Millennium Challenge 2002 měl Irán reagovat na USA agresi vypuštěním masivních raketových salv, jež měly zavalit USA síly a zničit šestnáct USA námořních plavidel – letadlovou loď, deset křižníků a pět obojživelných plavidel. Odhadovalo se, že kdyby k tomu došlo v kontextu skutečného válčiště, tak by během prvního dne po útoku bylo zabito více než 20 000 USA námořníků.
Irán měl následně vyslat své malé hlídkové čluny – ty, co vypadjí v porovnání s U.S.S. John C. Stennis a dalšími USA velkými válečnými loděmi bezvýznamně – aby jimi zaplavil zbytek námořních sil Pentagonu v Perském zálivu, což by vedlo k poškození a potopení většiny USA Páté flotily a porážce Spojených států. I po porážce USA byly válečné hry zahajovány znovu, ale „Rudý“ (Irán) musel operovat za předpokladu handicapů a nedostatků, aby se USA silám umožnilo dosáhnout při cvičení vítězství. [7] Tento výsledek válečných her obnažil skutečnost, že USA by v Perském zálivu v kontextu skutečné konvenční války byly překonány.
Ta strašlivá námořní síla Washingtonu by tudíž byla handicapována jak geografií tak i iránskými vojenskými možnostmi, kdyby tomuto boji došlo v Perském zálivu nebo stejně i v Ománském zálivu. Bez otevřeného moře, jako někde v Indickém oceánu nebo Tichém oceánu, by USA musely bojovat s významně sníženou reakční dobou a ještě důležitější by bylo, že by nemohli bojovat s odstupem – na vojensky bezpečnou vzdálenost. Celá ta sada náčiní USA námořních obranných systémů, která je konstruována na boj v otevřené vodě za využití boje nadálku, by se tudíž v Perském zálivu ukázala jako nepraktická.
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: Po, 16.01, 2012 2:43
Citace:
Pokud by chtěly Spojené státy úžinu zaminovanou Íránci znovu zprůjezdnit, musely by použít minolovky a na jejich ochranu nasadit torpédoborce a velké bitevní lodi.
"Pokud se mě zeptáte, o čem přemýšlím celou noc, pak je to Hormuzský průliv a možnost, že zamíříme do Arabského moře," přiznal náčelník námořních operací admirál Jonathan W. Greeinert.
Vojenský střet v Hormuzském průlivu přirovnal jeden z vysokých námořních důstojníků USA k "bitce na nože uskutečněné v telefonní budce".
Náhled, klikni pro zvětšení.
Citace:
USA varují Izrael před úderem proti Íránu.
Prezident Barack Obama, ministr obrany Leon Panetta a vysocí představitelé armády opakovaně soukromě varovali izraelské představitele před hrozivými důsledky útoku.
Citace:
Američané chystají nouzové plány pro případ izraelského útoku na Írán.
Washington má v Iráku 15.000 vojáků, stejné množství vojáků má v Kuvajtu, z velké části kvůli odstrašení Íránu. Přesunul do oblasti Perského zálivu i druhou letadlovou loď.
Podle amerických zdrojů armáda také přesunuje do oblasti letadla a další vojenská zařízení. Odradit Írán od nepřátelských akcí mají i urychlené prodeje zbraní klíčovým spojencům v oblasti, včetně Spojeným arabským emirátům a Saúdské Arábii.
Muž
Registrace: 10.2. 2008
Příspěvků: 765 | Témat: 45
Zaslal: Út, 17.01, 2012 10:45
No vyzerá to tak že USA si nedajú pokoj, asi si neuvedomujú že tu môžeu veľmi trvrdo naraziť a my (rozumej ostatný svet) s nimi v podobe extrémne drahej ropy a v tomto dôsledku zvýšených cien energií potravín a služieb.
Citace:
Hrozba veľkého konfliktu na Blízkom východe je čoraz reálnejšia. Vojenský útok na najsilnejší štát regiónu - Irán - považuje za pravdepodobný aj tajomník Bezpečnostnej rady Ruska Nikolaj Patrušev, ktorý vyhlásil, že Američania sa v tejto krajine snažia vymeniť vládnuci režim. Prečo sa situácia vyostruje a čo hrozí svetu?
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: Pá, 27.01, 2012 21:42
Íránský parlament bude v neděli rozhodovat o zastavení vývozu ropy do zemí Evropské unie. Pokud příslušný zákon schválí, export by mohl být zastaven už příští týden.
EU rozhodla o embargu na íránskou ropu 23. ledna, ale počítalo se s tím, že dodávky budou pokračovat až do června. Írán tím podle analytiků chce dát najevo, že EU sankcemi poškozuje hlavně sebe.
"Parlament v neděli bude muset schválit mimořádný zákon o zastavení vývozu íránské ropy do Evropy příští týden," sdělil podle agentury Fars Hosejn Írábráhím z bezpečnostního a zahraničního výboru.
xxxxxxxxxxxx
O Velikonocích bude stát nafta 25,- Kč ... za půl litru ....
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: So, 28.01, 2012 22:00
Citace:
Poté, co EU v rámci sankcí proti Íránu přestala kupovat íránskou ropu, Čína si pronajala nejméně dvě obří lodi navíc pro dopravu dvou milionů barelů z Íránu. Tanker Qi Lian Sa má kapacitu 270 tisíc barelů a chystá se vyplout kolem 2 února od ostrova Kharg. Tanker Davar už opustil íránský ropný terminál a míří do Shui Dong. Mimo to společnost Zhuhai Zhenrong Co pronajala další loď s kapacitou 265 tisíc barelů, která má opustit Khard 29. ledna.
Indie se rozhodla platit Íránu za naftu zlatem. Tím se vyhne sankcím uvaleným Amerikou na státy, které obchodují s Íránem. Čína má tento krok následovat také.
Podle izraelské Debky domlouvají Írán a Indie náhradní řešení s Ruskem a Čínou, pokud by se EU podařilo zablokovat platby zlatem.
Citace:
Na žádost centrálního velení začalo námořnictvo přestavovat jedno válečné plavidlo určené k vyřazení na stálou základnu speciálních jednotek. Má poskytnout prostor pro malé rychlé čluny a vrtulníky používané elitní jednotkou námořnictva Navy Seal.
Zatímco mluvčí námořnictva Mike Kafka odmítl upřesnit, kde bude loď umístěna a k jakým účelů využívána, jiní armádní představitelé hovoří o nezvykle rychlém postupu při přestavbě plavidla. Na Blízký východ má být vysláno už začátkem léta.
Podle dokumentace, k níž se dostal The Washington Post, má loď směřovat do Perského zálivu. Americké námořnictvo už nyní využívá velkou námořní základnu v Bahrajnu a má v oblasti až dvě letadlové lodě. Nová základna kapacitu armády podle odborníků nijak zvlášť nezvýší, ale může poskytnout novou taktickou výhodu v podobě vysazování tajných komand na pobřeží.
Citace:
V neděli 22. ledna vplula do Perského zálivu letadlová loď USS Abraham Lincoln. Prý jde o rutinní plavbu. Do Perského zálivu směřují také britská a francouzská válečná plavidla. Americkou flotilu posílí ještě dva torpedoborce a bitevní křižník USS Cape St. George vybavený raketovým systémem. K nim se připojí britský HMS Argyll a jedna francouzská válečná loď.
Toto pondělí Američané vyslali k Íránu 50 let starou mateřskou loď na jaderný pohon USS Enterprise. Sešrotovní 50 let starého plavidla USS Enterprise, které je plánované na příští rok, by bylo pro americké námořnictvo nesmírně drahá záležitost. 94 tisíc tunová ”babička,” 6 až 8 reaktorů využívaných na pohon, plus celá podpůrná mašinerie, by museli skončit na skládce jaderného odpadu.
Proč neposlat takovou loď do Perského zálivu, aby "padla v boji", například při imaginárním úroku Íránu?
Citace:
Bývalý příslušník izraelské rozvědky Avi Perry píše, že „překvapivý“íránský útok stylu Pearl Harbor na americkou válečnou loď v Perském zálivu poskytne USA záminku pro započetí totální války proti Íránu.
Vzhledem k faktu, že kancelář bývalého vice-prezidenta Dicka Cheneyho otevřeně zvažovala jako záminku pro válku provedení útoku pod falešnou vlajkou na americkou loď v Perském zálivu, který by byl svalen na Írán,Perryho shrnutí, jak „bude rok 2012 svědkem nové války“, nelze brát na lehkou váhu.
Íránský útok na americkou vojenskou loď poslouží jako ospravedlnění a záminka pro odvetný krok amerických ozbrojených sil proti íránskému režimu. Cílem nebudou íránská jaderná zařízení. USA provedou odvetný útok tím, že napadnou íránské námořnictvo, vojenská zařízení, raketová sila a letiště. USA se zaměří na íránskou schopnost provést odvetný úder a uzavřít Hormuzskou úžinu. Pak budou USA útočit na samotný režim.
Citace:
"Pokud by současné napětí mělo přerůst ke světové válce, pak Čína nebude váhat podpořit Írán" jak potvrzuje generálmajor Zhang Zhaozhong, profesor z čínské National Defense University: "
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov varoval západní mocnosti, že vojenský útok na Írán by byl "katastrofou".
„Když jsi vyhrál válku, patřilo ti to... Takže říkám: Jděme tam a vezměme si tu ropu.“ A dodal: „Pokud to Spojené státy neudělají, převezme ji Írán a stane se takovou mocností jako nikdy předtím v dějinách. Pak ovládnou Saúdskou Arábii … a Irák…“
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: Út, 07.02, 2012 0:33
Ezio napsal:
Masivní hromadění vojsk USA hlášeno kolem Íránu, až 100,000 vojáků připraveno do března
V roce 1991 čekali, až nakumulují cca. 120 tis. vojáků.
V roce 2003 čekali, až nakumulují cca. 300 tis. vojáků (s UK vojskem).
V obouu případech později přiznali, že použili pro útok FALEŠNÉ DŮVODY A SVĚDECTVÍ, aby byla záminka.
Občanům v demokratických státech to připadá OK, a netrvají na tom, aby USA byly prohlášeny za teroristický stát a postavili jejich vedoucí činitele před Haagský válečný soud proti lidskosti.
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: Út, 07.02, 2012 1:45
Co myslíte.
Zavedou po útoku na Írán stejný rozkaz "Frago 242", jako v Iráku?
Citace:
Na jaře roku 2004 byly vydány tzv. fragmentární rozkazy (fragmentary orders) – Frago 242. Díky nim nemusely koaliční jednotky hlásit a vyšetřovat jakákoliv násilí páchané proamerickými iráckými jednotkami na civilních osobách. Toto násilí zahrnovalo i znásilňování a extrémně ohavná mučení s výsledkem zohavení i zabití mučených obětí.
Nobelova cena za mír na rok 2009 byla udělena prezidentu Baracku Obamovi „za jeho výjimečnou snahu posílit mezinárodní diplomacii a spolupráci mezi národy.“
Dva roky nato byla tato slova potřísněna krví a ironií. Obama rozšířil válku v Afghánistánu a pokračoval ve znásilňování a okupaci Iráku. Nespočet Pákistánců vylétl do povětří při náletech amerických bezpilotních letadel, a vláda se dívá na druhou stranu, když honduraská vojenská moc řádí jako pominutá v zásahu proti odborářům a feministkám.
Tehdy přišla okamžitá poprava Usámy bin Ládina, reakcionářského milionáře a teroristy nestátního ražení, jehož přívrženci zabili mnohem víc lidí mimo území USA než v něm. Zdá se, že jeho smrt zajistila Obamovi místo v onom exkluzivním klubu imperialistů-supersamců. Bývalý viceprezident Cheney dokonce prohlásil, že „má koule“.
Jako kdyby toho nebylo dost, protiteroristický šéf John Brennan dodal po nájezdu fantastický scénář chycení bin Ládina s nahými chodidly, skrývajícího se za svými ženami. Lži a mužské chvástání, ale nakonec co můžete čekat od špinavého systému jako je tenhle?
V křesle patriarchy impéria Obama zabodoval v průzkumech veřejného mínění, když davy bouřlivě provolávaly slávu Obamově mužnosti a nepřemožitelnosti imperialismu. Že v tomto davu mnozí nemají práci ani zdravotní péči zůstalo nenapraveno.
Mocenská struktura, jíž je Obama tak skvělým představitelem, se zjevně absolutně nepoučila z dějin. Jak napsal umučený bojovník za lidská práva Medgar Evers: „“Můžete zabít člověka, ale nemůžete zabít myšlenku“. Dokud bude vzkvétat nespravedlnost, chudoba a vykořisťování, budou vyrůstat i radikální myšlenky a různé formy vzdoru, jež budou pro dělnickou třídu pokrokové i škodlivé. Nikdy nebude míru ani konce bin Ládinů, dokud budou zbožní washingtonští nepřátelé terorismu používat organizované násilí, aby v každém póru existence vnucovali „mírumilovný“ systém masové nezaměstnanosti, neoliberalismu, militarismu a příprav na nové války.
Armáda před branami...Modré kolečko s číslem - na místě, žluté - ještě na cestě.
Muž
Registrace: 8.7. 2007
Příspěvků: 13757 | Témat: 1333
Zaslal: Út, 07.02, 2012 22:58
Ezio: moc pěkný ten poslední obrázek.
Když vezmeme v úvahu, že ty červené státy jsou spojenci buď "dobrovolně", nebo násilím a že Írán je 3. nejvytší zásobárna ropy a 2. největší zásobárna plynu na světě .... tak to vypadá, že ten jeho režim musí být "určitě nedemokraticky zlý" ....
Citace:
Británie prosila USA, aby její loď vzaly do Perského zálivu proti Íránu.
David Cameron musel v lednu Washington prosit, aby se bojová loď Jejího veličenstva mohla po boku USA a Francie zapojit k flotile, která se na konci ledna vydala do Perského zálivu. Pokud by se Británie akce neúčastnila, uškodilo by jí to v rámci soupeření s Francií o pozici nejbližšího spojence USA.
Na konci ledna se šestice válečných lodí Spojených států, Francie a Británie vydala do Perského zálivu, čímž chtěl Západ ukázat svoji odhodlanost bránit se proti případné íránské agresi.
Díky zdrojům z britského ministerstva obrany se v úterý ukázalo, že premiér David Cameron musel Spojené státy prosit, aby se jeho země této mise vůbec mohla zúčastnit.
Američané se původně chtěli spoléhat jen na svou flotilu, ale na naléhání prezidenta Nicolase Sarkozyho do akce zapojili i Francii.
Britové původně neměli nic proti samostatné americké misi, ale když se dozvěděli, že se jí budou účastnit i Francouzi, změnil údajně ministr obrany Philip Hammond názor. Následně se k němu připojil i Cameron.
"Premiér byl úplně bez sebe. Říkal, že Británie se musí zúčastnit," citoval nejmenovaný zdroj z ministerstva deník Daily Mirror. "Vláda Jejího veličenstva musela v podstatě Washington prosit na kolenou, abychom mohli jet. Bylo to příšerné," dodal.
Americkou flotilu vedenou letadlovou lodí USS Abraham Lincoln nakonec doprovodila britská loď Argyll a jedno francouzské plavidlo.
Nepoměr mezi počtem lodí jednotlivých států ukázal, že přítomnost Britů a Francouzů v misi měla spíše diplomatický, než vojenský význam, uvedl deník Daily Telegraph.
V případě Velké Británie konkrétně hrozilo, že kdyby se akce zúčastnili pouze Francouzi, zvětšily by se pochybnosti o zvláštním vztahu USA a Velké Británie. Poprvé k tomu došlo, když Barack Obama označil jako své hlavní spojence Francouze.
Flotila válečných lodí zamířila do Perského zálivu na konci ledna v reakci na výhružky Teheránu, že zablokuje strategicky významný Hormuzský průliv kvůli plánovanému embargu na dovoz íránské ropy. Flotile se i přes počáteční překážky podařilo úžinou bez komplikací přejet.
Jak UBOHÁ ochrana demokracie ... pánové si hrají na písečku, kdo dál dočurá a tady to odsereme všichni.
Líbí se mi, že je tam Írán nechal vplout .... to bylo, myslím, od západu dost "nestrategické a netaktické" ....
Kdyz mu proslo ukradeni Kosova, restitucni podvody a podplaceni uredniku, bez toho ze by pitomci byt jen zvedli oboci, proc by neskusil rovnou ukrast a prodat celou CR, stejne jsme davno jen jejich kolonie stejne jako usa a jini.
Napsali jsme tento dopis, protože, jako středoevropští a východoevropští intelektuálové a bývalí tvůrci politiky nám silně záleží na budoucnosti transatlantického vztahu stejně jako na budoucí kvalitě vztahů mezi Spojenými státy a zeměmi našeho regionu. Píšeme za své osoby jako jednotlivci, kteří jsou přáteli a spojenci Spojených států a také Evropané, jimž záleží na Evropě.
Naše národy vděčí Spojeným státům za neuvěřitelně mnoho. Mnozí z nás víme z první ruky, jak důležitá byla vaše podpora pro naši svobodu a nezávislost v temných letech studené války. Americké angažmá a americká podpora byly životně důležité pro úspěch přechodu našich zemí k demokracii, když před dvaceti lety padla železná opona. Bez vize Washingtonu a bez jeho vedení je sporné, zda bychom dnes byli v NATO či dokonce v Evropské unii.
Snažili jsme se to Spojeným státům oplatit a učinit tento vztah dvojsměrným. My jsme hlasy atlanticistů v NATO i v Evropské unii. Naše země se spolu s USA angažovaly na Balkáně, v Iráku a dnes se angažují v Afghánistánu. I když se náš příspěvek ve srovnání s vaším může občas zdát skromný, je podstatný, když ho změříme jako procento našeho obyvatelstva či HDP. Protože jsme měli v minulosti prospěch z vaší podpory pro liberální demokracii a liberální hodnoty, jsme vašimi nejsilnějšími stoupenci, když jde o podporu pro demokracii a lidská práva po celém světě.
Dvacet let po ukončení studené války však nyní vidíme, že země střední a východní Evropy už nejsou v ohnisku americké zahraniční politiky. Jak si nová Obamova vláda určuje své zahraničně-politické priority, náš region je jednou z těch částí světa, z nichž Američané víceméně přestali mít starosti. A vskutku: občas máme dojem, že americká politika byla tak úspěšná, že mnoho amerických činitelů nyní dospělo k závěru, že náš region je už navždy napraven a že si mohou „odškrtnout kolonku“ a přejít k jiným, naléhavějším strategickým otázkám. Vztahy mezi našimi zeměmi jsou tak blízké, že mnoho lidí na obou stranách předpokládá, že transatlantická orientace středo a východoevropského regionu, stejně jako jeho stabilita a prosperita, potrvají navždy.
Tento názor je předčasný. V našem regionu i v transatlantických vztazích jsou vážné problémy. Střední a východní Evropa je na politickém rozcestí a v regionu sílí pocit nervozity. Na region má dopad globální hospodářská krize a, stejně jako jinde, vzniká riziko, že naše společnosti se zahledí do sebe dovnitř a budou se méně angažovat ve vnějším světě. Zároveň se na zahraničněpolitickém horizontu začínají tvořit mraky bouře. Jako vy, i my očekáváme výsledek komise Evropské unie o původech rusko-gruzínské války. Avšak politický dopad této války na středo- a východoevropský region je už cítit. Mnoho zemí bylo hluboce znepokojeno, že Severoatlantická aliance zůstala v nečinnosti, zatímco Rusko porušilo základní principy helsinského závěrečného dokumentu, Pařížskou chartu a územní celistvost země, který byla členem Partnerství pro mír Severoatlantického společenství a Euro-atlantické partnerské rady. A to všechno jménem obrany sféry vlivu na svých hranicích.
Navzdory úsilí a významné podpoře nových členských zemí se NATO dnes zdá být slabší, než když jsme do něho vstoupili. V mnoha našich zemích je NATO vnímáno jako stále méně a méně významné – a my to cítíme. I když jsme plnoprávnými členy, lidé se ptají, zda by NATO bylo ochotné a schopné nám v případné budoucí krizi přijít na pomoc. Závislost Evropy na ruské energii také vyvolává znepokojení ohledně pevnosti Severoatlantického společenství. Výrok prezidenta Obamy na nedávném summitu NATO, že je zapotřebí vypracovat důvěryhodné obranné plány pro všechny členy NATO, byl vítaný, ale nestačí k tomu, aby rozptýlil obavy, zda je NATO skutečně připravené k obraně. Naše schopnost dál udržet podporu domácí veřejnosti pro naši pomoc misím NATO v zahraničí závisí na tom, zda budeme schopni ukázat, že naše vlastní bezpečnostní obavy se řeší, v NATO i s těsnou spoluprací se Spojenými státy.
Musíme také uznat, že popularita a vliv Spojených států v mnoha našich zemích také poklesly. Z průzkumů veřejného mínění, včetně analýzy transatlantických trendů, kterou provedl sám německý Marshallův fond, vyplývá, že náš region není imunní vůči vlně kritiky a antiamerikanismu, jehož vlna v posledních letech zasáhla Evropu a která vedla k rozkladu sympatií a podpory pro Spojené státy v Bushových letech. Někteří vedoucí političtí představitelé ve středoevropském a východoevropském regionu zaplatili za svou podporu nepopulární války v Iráku politickou cenu. V budoucnosti zřejmě budou opatrnější. Nebudou tolik při podpoře USA riskovat. Jsme přesvědčeni, že nová americká vláda vytvořila nový začátek ve snaze tento trend změnit, ale bude to vyžadovat čas a úsilí na obou stranách, abychom dohnali to, o co jsme přišli.
V mnoha ohledech se Evropská unie stala hlavním faktorem a hlavní institucí našich životů. Mnoha lidem se zdá být Evropská unie mnohem relevantnější a důležitější než vazba na Spojené státy. Do určité míry je to logickým důsledkem integrace středovýchodní Evropy do EU. Naši vedoucí představitelé a činitelé tráví mnohem více času na schůzích v Evropské unii než na konzultacích ve Wasghintonu, kde je pro ně často obtížné vůbec získat něčí pozornost anebo dosáhnout toho, aby náš hlas byl slyšen. Hlubší integrace střední a východní Evropy do Evropské unie je samozřejmě vítaná a neměla by nutně vést k oslabení transatlantického vztahu. Nadějí bývalo, že integrace středovýchodní Evropy do Evropské unie strategickou spolupráci mezi Evropou a Amerikou posílí.
Avšak existuje nebezpečí, že namísto toho, že by středovýchodní Evropa byla v Evropské unii proatlantickým hlasem, podpora pro globálnější partnerství s Washingtonem ve středoevropském a východoevropském regionu během času pomine. Tento region totiž nemá tradici, v jejímž rámci by byl schopen hrát globálnější roli. Některé problémy transatlantické agendy, jako například globální oteplování, nerezonují u středoevropského a východoevropského publika tak silně, jak rezonují v západní Evropě.
Ve střední a východní Evropě také dojde k změnám v politickém vedení. Vedle stále menšího počtu vedoucích politiků, kteří přišli na scénu během revolucí r. 1989 a zažili klíčovou roli Washingtonu při zajištění našeho přechodu k demokracii a zakotvení našich zemí v NATO a v EU, vzniká nyní nová generace politiků, kteří nemají tyto vzpomínky a kteří praktikují „realističtější“ politiku. Zároveň bývalé komunistické elity, jejichž lpění na politické a hospodářské moci podstatnou měrou přispělo ke krizím v mnoha středo a východoevropských zemích, pomalu mizí z politické scény. Současný politický a hospodářský chaos a záporné důsledky globální hospodářské krize poskytují nové příležitosti pro síly nacionalismu, extremismu, populismu a antisemitismu po celém kontinentu, ale také v některých našich zemích.
To znamená, že je pravděpodobné, že Spojené státy přijdou ve středo a východoevropském regionu o mnoho svých tradičních partnerů. Nové elity, které je nahradí, nebudou zřejmě sdílet onen idealismus – nebo nebudou mít obdobný poměr vůči Spojeným státům – jako ona generace, která stála v čele demokratických změn. Tito noví lidé budou zřejmě vypočítavější při své podpoře Spojených států stejně jako omezenější při svém rozhledu po světě. A ve Washingtonu probíhá obdobná změna, vzhledem k tomu, že mnoho vedoucích politiků a osobností, s nimiž jsme spolupracovali, odchází z politiky.
A pak je tady otázka jak jednat s Ruskem. Naše naděje, že se vztahy s Ruskem zlepší a Moskva konečně plně přijme naši plnou suverenitu a nezávislost poté, co jsme vstoupili do NATO a do EU, nebyly splněny. Namísto to se Rusko vrátilo na scénu jako revizionistická mocnost, která se snaží realizovat agendu z 19. století prostřednictvím taktiky a metod ze století jednadvacátého. Na globální úrovni se Rusko ve většině otázek stalo mocností statu quo. Avšak na regionální úrovni a ve vztahu k našim národů, jedná Rusko stále častěji jako revizionistická mocnost. Odmítá uznat naše právo na naše vlastní historické zkušenosti. Prosazuje výsadní postavení při určování našich bezpečnostních priorit. Používá otevřených i skrytých metod hospodářského boje, od energetických blokád a politicky motivovaných investic až po úplatkářství a manipulaci s médii, ve snaze prosadit své zájmy a změnit transatlantickou orientaci střední a východní Evropy.
„Nový začátek (re-set)“ v americko-ruských vztazích vítáme. Jsme země, které žijí Rusku velice blízko, a tak nikdo nemá větší zájem o rozvoj demokracie v Rusko a o lepší styky mezi Moskvou a Západem než my. Avšak v našich hlavních městech také vládne nervozita. Chceme zajistit, aby příliš úzké chápání západních zájmů nevedlo k nesprávným ústupkům vůči Rusku. Dnes například vládne znepokojení, že Spojené státy a hlavní evropské mocnosti schválí Medveděvův plán na tzv. „koncert mocností“ a nahradí tím existující bezpečnostní strukturu evropského kontinentu, založenou na hodnotách. Hrozí nebezpečí, že plíživé zastrašování ze stran Ruska a prosazování ruských zájmů v regionu povede během času k de facto neutralizaci středovýchodní Evropy. Ve středo a východoevropském regionu existuje celá řada názorů na novou politiku Moskvy. Avšak všichni sdílejí názor, že je zapotřebí plného angažmá Spojených států.
Mnoho lidí ve středovýchodní Evropě pohlíží s nadějí na Obamovu vládu a doufá, že tato vláda obnoví atlantické spojenectví jako morální kompas pro domácí i zahraniční politiku. Naše země potřebují silnou podporu liberálnědemokratických hodnot. Víme z vlastní historické zkušenosti, že Spojené státy bránily vlastní liberálnědemokratické hodnoty, když to jiní nečinili. Když Spojené státy propadly na Jaltě „realismu“, náš region trpěl. A kdykoliv Spojené státy použily své moci k tomu, aby bojovaly pro své principy, náš region z toho měl prospěch. To bylo klíčové během studené války a při otvírání dveří do NATO. Kdyby býval začátkem devadesátých let převládl „realistický“ názor, dnes bychom nebyli v NATO a představa jednotné, svobodné a mírové Evropy by byla vzdáleným snem.
Chápeme, že vaše vláda a americká zahraniční politika má závažné a složité úkoly. Není naším úmyslem přidávat další na seznam problémů, jimž čelíte. Namísto toho chceme pomoci tím, že budeme silnými atlanticistickými spojenci v americko-evropském partnerství, které je po celém světě mocnou silou dobra. Avšak nejsme si jisti, kde bude náš region za pět nebo deset let, vzhledem k nejistotám v domácí a v zahraniční politice, jimž čelíme. Musíme učinit nyní správné kroky, abychom zajistili, že silné vztahy mezi Spojenými státy a středovýchodní Evropou, jaké existovaly za posledních dvacet let, budou existovat i nadále.
Jsme přesvědčeni, že nastala doba, kdy Spojené státy i Evropa musejí znovu investovat do transatlantického vztahu. Jsme také přesvědčeni, že toto je doba, kdy se Spojené státy a středovýchodní Evropa musejí spojit a společně začít prosazovat novou agendu, pohlížející do budoucnosti. I když uznáváme, co všechno bylo dosaženo od pádu železné opony, je načase určit novou agendu pro těsnou transatlantickou spolupráci na dalších dvacet let.
Proto navrhujeme tyto kroky:
Zaprvé, jsme přesvědčeni, že Amerika potřebuje Evropu a Evropa potřebuje Spojené státy stejně tolik dnes, jako v minulosti. Spojené státy musejí potvrdit své poslání jako evropská mocnost a musejí ujasnit, že plánují i nadále se plně angažovat v Evropě, přestože čelí naléhavým výzvám v Afghánistánu a Pákistánu, na širším Blízkém východě a v Asii. Co se nás týče, my musíme usilovně pracovat v našich vlastních zemích a obecněji v Evropě, abychom přesvědčili své politiky i společnosti, aby přijali globálnější perspektivu a byli připraveni přijmout více odpovědnosti v partnerství se Spojenými státy.
Zadruhé, potřebujeme, aby byl obnoveno NATO jako nejdůležitější bezpečnostní vazba mezi USA a Evropou. NATO je jediná důvěryhodná bezpečnostní záruka, založená na tvrdé moci, jakou máme. NATO musí znovu potvrdit svou základní funkci kolektivní obrany, přestože se nyní přizpůsobujeme novým hrozbám jednadvacátého století.Klíčovým faktorem v naší schopnosti podílet se na expedičních misích NATO v zahraničí je přesvědčení, že doma jsme v bezpečí. Musíme proto opravit některé rány z minulosti, které jsme si uštědřili sami. Bylo chybou nezačít s řádným plánováním obrany pro nové členy aliance podle článku V poté, co NATO bylo rozšířeno. NATO musí zajistit, aby byly přísliby aliance uvěřitelné, a musí poskytnout strategickou jistotu všem svým členům. To musí zahrnovat plánování pro mimořádné události, plány na přesunování vojsk,výstroj a výzbroj, a zásoby pro posily v našem regionu pro případ krize, jako to bylo původně popsáno v Zakládajícím dokumentu NATO-Rusko. Také musíme změnit způsob, jak funguje rada NATO-Rusko, a navrátit se k té praxi, kdy členské země NATO vstupovaly do dialogu s Moskvou z předem koordinované pozice. Co se týče Ruska, naší zkušeností je, že rozhodnější a zásadovější politika vůči Moskvě nejen posílí bezpečnost Západu, ale povede nakonec i k tomu, že Moskva bude více spolupracovat. Kromě toho, čím bezpečnější se my budeme cítit v NATO, tím lehčí bude pro naše země vyjednávat s Moskvou o otázkách společného zájmu. Potřebujeme tento dvojí přístup a ten musí odrážet nový strategický koncept NATO.
Zatřetí, nejsložitější otázkou je zřejmě plánovaný americký systém protiraketové obrany. V této věci také existují v regionu různé názory, včetně názorů naší veřejnosti, která je nejednotná. Bez ohledu na vojenský význam tohoto projektu a bez ohledu na to, co se Washington nakonec rozhodne učinit, tato otázka se nicméně také stala – alespoň v některých zemích – symbolem americké důvěryhodnosti a angažovanosti ve středoevropském a východoevropském regionu. To, jak se s touto otázkou bude zacházet, bude mít zřejmě zásadní dopad na budoucí transatlantickou orientaci těchto zemí. Malý počet raket nemůže být hrozbou ruskému strategickému arzenálu a Kreml to ví. Musíme rozhodnout budoucnost tohoto programu jako spojenci na základě strategických kladů a záporů různých technických a politických konfigurací. Nemělo by být dovoleno, aby o této otázce rozhodoval bezdůvodný ruský odpor. Zrušení systému protiraketové obrany či příliš velké angažmá Ruska na tomto programu, bez konzultace Polska či České republiky, může ochromit důvěryhodnost Spojených států v celém středoevropském a východoevropském regionu.
Začtvrté, víme, že NATO samo o sobě nestačí. Také chceme a potřebujeme více Evropy a lepší a strategičtější vztah mezi USA a Evropskou unií. Stále více je naše zahraniční politika realizována prostřednictvím Evropské unie – a to podporujeme. Také chceme společnou evropskou zahraniční a obrannou politiku, která bude otevřená těsné spolupráci se Spojenými státy. Jsme stoupenci takové linie v EU. Ale potřebujeme, aby Spojené státy nově definovaly svůj postoj vůči Evropské unii a začaly s ní daleko vážněji jednat jako se strategickým partnerem. Potřebujeme sblížit NATO a EU a zajistit jejich vzájemnou koordinovanost. Je nutno vytvořit společnou strategii NATO a EU nejen vůči Rusku, ale i vůči celé řadě jiných nových strategických problémů.
Za páté, energetická bezpečnost. Hrozba energetickým zdrojům může mít bezprostřední dopad na politickou suverenitu našich států a také na naši roli jako spojenců, přispívajících k společným rozhodnutím v NATO. Proto se energetická bezpečnost musí stát transatlantickou prioritou. I když většina odpovědnosti za energetickou bezpečnost leží v Evropské unii, Spojené státy také mají důležitou roli. Bez americké podpory by nikdy nebyl vybudován ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan. Energetická bezpečnost se musí stát integrální součástí americko-evropské strategické spolupráce. Země ve středovýchodní Evropě musejí lobbovat silněji (a jednotněji) v samotné Evropě za diverzifikaci energetických zdrojů, dodavatelů i dopravních tras, a také za tvrdé právní zkoumání ruského zneužívání jeho monopolu a kartelové moci v EU. V této věci bude hrát podstatnou roli americká politická podpora. Obdobně mohou Spojené státy hrát důležitou roli při dalším posilování své podporu pro ropovod Nabucco, zejména při využívání svého bezpečnostního spojenectví s hlavní transitní zemí, Tureckem, stejně jako při severojižním interkonektoru ve střední Evropě a terminálech zkapalněného plynu v našem regionu.
Zašesté, nesmíme zanedbávat lidský faktor. Naše další generace se musejí také navzájem dobře poznat. Musíme pěstovat a chránit množství vzdělávacích, profesních a dalších sítí a přátelství, které jsou základem našeho přátelství a spojenectví. V tomto ohledu zůstává překážkou americký vízový režim. Je absurdní, že Polsko a Rumunsko – snad největší a nejproameričtější země ve středovýchodní Evropě , které podstatnou měrou pomáhají v Iráku a v Afghánistánu – dosud nebyly učiněny součástí programu zrušení amerických víz. Je nepochopitelné, že kritik, jakým je francouzský antiglobalizační aktivista Jose Bove, nepotřebuje vízum pro Spojené státy, avšak bývalý aktivista polského odborového hnutí Solidarita a nositel Nobelovy ceny Lech Walesa je potřebuje. Tato otázka bude vyřešena pouze tehdy, pokud ji prezident Spojených států učiní politickou prioritou.
Kroky, které jsme společně učinili od roku 1989, nejsou v historii malé. Společné úspěchy jsou řádným základem obnovení transatlantických vztahů, které potřebujeme dnes. Proto jsme přesvědčeni, že bychom také měli uvažovat o vytvoření Řádu dědictví pro mladé politické vedoucí představitele. Od revolucí v roce 1989 uplynulo dvacet let. To je celá generace. Potřebujeme novou generaci k obnově transatlantického partnerství. Měl by být vytvořen nový program, jehož cílem by bylo identifikovat ty mladé vedoucí představitele na obou stranách Atlantiku, kteří budou schopni nést dál transatlantický projekt, jemuž jsme ve středovýchodní Evropě věnovali dvacet let.
Na závěr: vznik nové americké vlády ve Spojených státech vyvolal v našich zemích velké naděje v transatlantickou obnovu. Je to příležitost, kterou nesmíme zmeškat. My, autoři tohoto dopisu, víme z první ruky, jak důležitý je vztah se Spojenými státy. V devadesátých letech bylo velkou částí správného řešení pro Evropu najít správné řešení pro středovýchodní Evropu. Angažmá Spojených států mělo klíčový význam v tom, že vytvořilo mír a pevnou stabilitu od pobaltských zemí až k Černému moři. Dnes musí být cílem udržet středovýchodní Evropu na správném kurzu, jako stabilní, aktivistickou a atlanticistickou součástí širšího společenství.
Toto je klíčem našeho úspěchu ve snaze vyvolal obrození spojenectví, jemuž se Obamova vláda přislíbila a které podporujeme. Bude zapotřebí, aby obě strany obrodily tento vztah a nově do něho investovaly. Ale jestliže to uděláme dobře, prospěch bude velmi reálný. Tím, že podnikneme správné kroky nyní, vytvoříme pevný základ pro budoucnost.
Valdas Adamkus, Martin Butora, Emil Constantinescu, Pavol Demes, Luboš Dobrovský, Matyas Eorsi, Istvan Gyarmati, Václav Havel, Rastislav Kačer, Sandra Kalniete, Karel Schwarzenberg, Michal Kovac, Ivan Krastev, Alexander Kwasniewski, Mart Laar, Kadri Liik, Janos Martonyi. Janusz Onyszkiewicz, Adam Rotfeld, Vaira Vike-Freiberga, Alexandr Vondra, Lech Walesa
„THIS IS TOTAL WAR. We are figthing a variety of enemies. There are a lots of them out of there. All this talk about first we are going to do Afghanistan, then we will do Iraq, then we take a look around and see how things stand. This is entirely wrong way to go about it... . If we just let our vision of the world go forth, and embrace it entirely, and we dont try to piece together clever diplomacy, but just wage a total war ... . . our children will sing great songs about us years from now “.
Má to být Richard Perle. Citován Johnem Pilgerem: America’s Bid For Global Dominance. New Statesman, 16. 12. 2002
Mezi výrazně humanistické projevy vyznavačů a obránců svěžího „konce dějin“ patří také výrok, ještě nedávno ministra obrany D. Rumsfelda, že „Iráčany nakonec unaví být zabíjeni“.
Dle R. Cheneyho válka neskončí za našeho života.
Izrael se k zabíjení íránských vědců spojil s teroristy
Smrtící útoky na íránské vědce byly provedeny íránskou opoziční skupinou, která je financována, cvičena a vyzbrojována izraelskou tajnou službou. NBC News to sdělili američtí představitelé, kteří tak potvrdili obvinění vznášená íránskými představiteli.
Skupina s názvem Lidoví íránští mudžahedíni (známá pod perskou zkratkou MEK) byla dlouho USA označována za teroristickou, obviněna ze zabití amerických vojáků a kontraktorů v 70. letech a podpory útoku na americké velvyslanectví v Teheránu. Teprve v 80. letech se rozešla s íránským theokratickým režimem.
Útoky, které od roku 2007 zabíjely íránské vědce pracující v jaderném a raketovém výzkumu, byly prováděny dramatickým způsobem. Často při nich útočníci na motocyklech umisťovali malé magnetické bomby na karoserii auta oběti.
Američtí představitelé hovořící pod podmínkou anonymity potvrdili novinářům, že Obamova administrativa ví o vražedné kampani, ale není v ní přímo zapojena.
Íránci nepochybují o tom, kdo za útoky stojí - podle nich je to Izrael a MEK. Mohammad Džavád Laridžání, který je náměstkem nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího, řekl, že Izrael financuje MEK a někteří jeho členové sbírají pro Izraelce informace. Rovněž tak Izrael provádí nábor nových operativců MEKu a poskytuje logistickou podporu. Tajná služba Mossad cvičí operativce MEKu v Izraeli v používání motocyklů a malých bomb.
Většina toho co Íránci vědí o útocích a vazbách mezi MEK a Izraelem pochází z výslechu zabijáka, který se koncem roku 2010 neúspěšně pokusil o útok, a materiálů, které u něj byly nalezeny.
Laridžáního informace byly potvrzeny pro NBC News dvěma vysokými americkými představiteli; třetí prohlásil, že spojení mezi MEK a Izraelem nebylo dosud potvrzeno, a všichni popřeli zapojení USA do kampaně vraždění íránských vědců. Izraelské ministerstvo zahraničí se k věci již opakovaně odmítlo jakkoliv vyjádřit.
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra. Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru. Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete hlasovat v tomto fóru. Neůžete přikládat soubory v tomto fóru. Nemůžete stahovat soubory v tomto fóru.
AUDIKLUB.cz
Technika & Obsah
AUDIKLUB.cz účet
Poslední registrace
Online návštěvníků 
Hledat
FAQ
Garáž
Skupiny
Registrace
Nastavení
Přihlásit se pro kontrolu zpráv
...
