AUDI KLUB

Romijn

Nadcházející úpadek čínské ekonomiky

KD│ Akcie se prodávají za pětatřicetinásobek výnosu. Banky v posledních šesti měsících půjčily více, než činilo HDP za toto období. Úroky jsou pod úrovní inflace, zatímco monetární růst ji výrazně překračuje. Sedm největších letošních obchodů s dluhopisy se odehrálo uvnitř této ekonomiky. Podle mě to vypadá na bublinu směřující ke svému konci; v západní ekonomice by to bylo jisté. Takže proč o Číně uvažovat jinak - a jaké by vlastně byly důsledky ekonomické krize v této zemi? Velmi inteligentní lidé při čekání na splasknutí čínské bubliny zešedli. Už od roku 1998 je jasné, že bankovní systém obsahuje špatné dluhy ve výši stamiliard dolarů. Hypotéční boom spojený s prodejem prázdných kancelářských budov v letech 2003-2004 tyto dluhy ještě zvýšil, takže v roce 2006 Ernst and Young odhadla jejich celkový objem na 911 miliard dolarů. Přesto čínská ekonomika pokračuje v růstu takřka stejně rychle jako odhadované dluhy bankovního systému a zatím nebyly pozorovány příznaky kolapsu. Největší čínské banky navíc začaly v letech 2006-2007 na mezinárodním trhu poprvé nabízet své akcie (Initial Public Offerings, IPO), a to velmi úspěšně, napsal na serveru PrudentBear.com Martin Hutchinson.

Takže proč dnes věci vypadají jinak? Desítky let bylo jasné, že čínští představitelé nadsazují údaje o ekonomickém růstu, takže těch 16% ve 2. čtvrtletí letošního roku je z velké části fiktivních. Údaje o výběru daní za první čtvrtletí dokonce ukazují, že růst byl negativní. To však sotva překvapí: Export poklesl o 30%. Jenže i tak ve druhém čtvrtletí došlo k reálnému růstu řekněme o 8-10%, což je leší než u jakékoliv velké světové ekonomiky. Proč bychom si tedy měli myslet, že skvělé výsledky nebudou pokračovat?

Instruktivní je příklad Japonska. Od 50. do 80. let zaznamenávalo zdánlivě nezastavitelný růst, pouze v letech 1974-1975 přerušený globální recesí. Ale v 90. letech to celé ukončil neuvěřitelný boom na trhu s realitami a akciemi. Realitní i akciová bublina splaskly a Japonsko nyní čelí takřka dvě dekády trvajícím ekonomickým potížím. Japonské hodnoty vynikajícího vzdělání, oslnivé technologie a vybroušené pracovní etiky se přitom vůbec nezměnily.

Čína dnes ale vypadá spíše jako Thajsko než jako Japonsko. I před 30 lety byla japonská ekonomika proslulá svou transparentností, vlastním ekvivalentem Glass-Steagallova zákona a starostlivou demarkací nejen mezi poskytováním půjček a brokerstvím, ale dokonce mezi jednotlivými druhy půjček. Statistiky byly přesné. Jak se cena práce začala přibližovat Západu, neefektivita systému začala být zjevná, nicméně vynikající vzdělávací systém a otevřenost ekonomiky zabránily tomu, aby se krize projevila před tím, než byla země plně modernizována. Pokud však jde o Čínu, tam japonská transparentnost nikdy neexistovala. Státní korporátní sektor je stále gigantický a podporují jej státní banky. Střadatelům není povoleno ukládat peníze v zahraničí a jejich obrovské úspory živí nadhodnocený trh s akciemi a dluhopisy, který je co do oběmu plně srovnatelný s nijak neohraničeným mezinárodním trhem. Ceny jsou dosud z velké části regulovány a investice se řídí spíše politickými konexemi než ekonomickou výhodností. Mimo hlavní populační centra je úroveň vzdělání poměrně špatná a vlastnictví půdy omezené.

Čína tedy spíše připomíná předválečné Japonsko než Japonsko poválečné. Vzhledem k velkým neefektivitám existuje velká šance, že ke krizi dojde mnohem dříve, než země dosáhne západního životního standardu. Navíc se zdá, že hodina pravdy udeří právě teď. Podniky mají více likvidních aktiv, než kolik mohou rozumně investovat, a tak s nimi hrají na akciovém trhu podobnou hru jako japonské firmy koncem 80. let. Dodávky maloobchodníkům se v první polovině roku 2009 zvýšily o 15%, což se sice projevilo ve statistických údajích ohledně HDP, ale ještě to nutně neznamená, že produkty skončily u spotřebitelů - i když i domácnosti bez elektřiny a vody byly údajně nuceny nakupovat pračky.

Nejpravděpodobnější formou krize je kolaps bankovního systému, až se ukáže, že ohromná část nedávno poskytnutých půjček je nedobytná a ekonomice dojdou zásoby likvidity. To by znehodnotilo ohromné čínské zásoby úspor a způsobilo výraznou ekonomickou kontrakci, zejména v neefektivním státním sektoru. Cenová exploze také nemůže být daleko. Ačkoliv oficiální údaj o inflaci je dosud negativní, Čínská lidová banka už varovala před inflací. Sociální struktura v Číně se navíc přibližuje Latinské Americe, když Giniho koeficient nerovnosti dosáhl už v roce 2007 hodnoty 47 bodů (v Mexiku činí 48 a v Argentině 49 bodů). Takže případný ekonomický kolaps by pravděpodobně neproběhl tak pokojně jako v případě Koreje nebo Thajska.

Ekonomický kolaps Číny, který může docela dobře doprovázet indická krize platební bilance v důsledku nadměrných vládních výdajů, by mohl způsobit ostrý "druhý pokles" globální ekonomiky. Objem zahraničního kapitálu spojeného tak či onak s čínskou ekonomikou je nyní tak velký, že zhroucení čínského trhu by mělo vážné důsledky pro již tak oslabený globální finanční systém. A Čína by rychle přestala být motorem globálního růstu.

Události v Číně se mohou ubírat odlišnou cestou, jako tomu bylo dosud vždy. Jenže tak či onak, záhadná čínská ekonomika musí nakonec čelit stejným problémům jako všichni ostatní. Pokud údajná zázračná čínská imunita vůči normálním ekonomickým silám spěje ke konci, výsledek nebude potěšující vůbec pro nikoho.